ECLI:CZ:NS:2003:11.TDO.266.2002.1
sp. zn. 11 Tdo 266/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. dubna 2003 dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného M. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 7 To 125/01, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 19/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání nejvyšší státní zástupkyně
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2001, sp. zn. 2 T 19/2001, byl M. S. uznán vinným tím, že: 1) dne 15. ledna 2001 kolem 15:40 hodin v K. v ulici A. č. 2308 v prodejně s použitým textilem napadl poškozenou R. K. tak, že ji opakovaně bodl nezjištěným nástrojem do pravé části hrudníku mezi přední pažní čáru a přední lopatkovou čáru a do oblasti genitálií a způsobil jí bodné poranění hrudní stěny s následným krvácením a průnikem vzduchu do pravé hrudní dutiny a došlo tak k bezprostřednímu ohrožení života poškozené, která by bez okamžité lékařské pomoci zemřela, přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 24. 5. 1988, sp. zn. 2 T 73/88, odsouzen pro trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a rozsudkem téhož soudu ze dne 4. 12. 1990, sp. zn. 2 T 89/90, byl odsouzen pro dvojnásobný pokus trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 k §241 odst. 1 tr. zák. za použití §41 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a oba tresty vykonal dne 29. 3. 1999. 2) Dne 27. 10. 2000 kolem 01:30 hodin v obci S., okres P., v restauraci U J. za použití svěřeného klíče odcizil z trezoru částku 15.700,- Kč ke škodě majitele restaurace V. O. a použil ji pro svou potřebu. Skutek uvedený pod bodem 1) byl v rozsudku soudu prvního stupně kvalifikován jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák., jehož se obviněný dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. Skutek uvedený pod bodem 2) byl soudem prvního stupně kvalifikován jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák.
Podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1, 2 tr. zák. byl obžalovanému uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 13 roků a 6 měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl obžalovaný pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Z podnětu odvolání obžalovaného byla věc projednána v odvolacím řízení Vrchním soudem v Praze, který svým rozhodnutím ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 7 To 125/01, rozhodl tak, že z podnětu odvolání obžalovaného napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu ve výroku pod bodem 1) napadeného rozsudku a podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu ve výroku pod bodem 2) napadeného rozsudku v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám znovu rozhodl tak, že pro skutek uvedený pod bodem 1) napadeného rozsudku uznal obžalovaného vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. a v bodě 2) trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve znění novely č. 256/2001 Sb. Přitom byl podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 a §42 odst. 1, 2 tr. zák. obžalovanému uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 roků. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl obžalovaný pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podala nejvyšší státní zástupkyně v zákonné lhůtě dovolání v neprospěch obviněného z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť podle jejího názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Uvádí v něm, že odvolací soud shledal skutkové závěry soudu prvního stupně správnými a úplnými, dospěl však k závěru, že se nalézací soud nevyvaroval některých dílčích pochybení, které rezultovaly v nesprávné právní kvalifikaci. Soud druhého stupně měl především výhrady k posouzení subjektivního vztahu obžalovaného ke způsobení smrtelného následku poškozené. Dále poukazuje na argumentaci odvolacího soudu v rozsudku, na základě které tento soud dospěl k závěru, že obviněný si potřeboval odreagovat svůj pocit vzteku a lítosti, poškozené ublížit chtěl, neměl však v úmyslu jí usmrtit. Ve svém dovolání tuto argumentaci nejvyšší státní zástupkyně velice podrobně reprodukuje a polemizuje s ní.
Podle jejího názoru nekoresponduje především se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, dle kterého poškozená utrpěla čtyři bodné rány na boční stěně pravé poloviny hrudníku a tři z nich pronikly do hrudní dutiny. Podle závěru znalců došlo k porušení životně důležitého orgánu, kterým je hrudní stěna a k ohrožení životně důležitého orgánu, tj. pravé plíce. Život poškozené byl bezprostředně ohrožen bodným poraněním hrudní stěny vpravo a nebezpečí smrti bylo odvráceno pouze včasným lékařským zákrokem. Pokud by k tomuto zákroku nedošlo, pak by krvácení a průnik vzduchu do hrudní dutiny vedly k nevzdušnosti pravé plíce a přetlaku mezihrudí s možným následkem smrti v důsledku dechového a oběhového selhání. Charakter poranění lze vysvětlit tím, že nástroj byl veden velkou silou, ale jeho čepel nebyla dostatečně dlouhá. Z výsledku zkoumání oděvu poškozené jakož i ze soudnělékařské expertizy vyplynulo, že se jednalo o opakované bodnutí do pravé strany hrudníku. V rozsahu poranění se musela odrazit i obrana poškozené, která se celou dobu intenzívně bránila a snažila se uniknout. Dovolání poukazuje na to, že obviněný opakovaně útočil na hrudník poškozené, tedy do míst kde jsou uloženy životně důležité orgány a mohl tak způsobit jejich poranění, zejména když útok byl veden značnou silou. Je obecně známo, že v hrudníku se nachází orgány podstatné pro život a obviněný si v důsledku toho, dle názoru nejvyšší státní zástupkyně, musel být přinejmenším vědom možnosti smrtelného následku a pro případ, že k takovému následku dojde, byl s ním srozuměn. Ke smrtelnému následku nedošlo jen díky včasné lékařské pomoci, která byla přivolána přítelkyní poškozené.
Výše popsané skutečnosti nasvědčují závěru, alespoň podle názoru dovolatelky, že jednání obviněného naplňuje zákonné znaky trestného činu vraždy ve smyslu §219 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil ve stádiu pokusu ve smyslu §8 odst. 1 tr. zák. a to v úmyslu nepřímém dle §4 písm. b) tr. zák. a jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu napadené rozhodnutí z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zrušil a podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný ve svém vyjádření podaném prostřednictvím obhájce především namítl, že nejvyšší státní zástupkyně, i když jí to ustanovení §265f odst. 1 tr. řádu ukládá, v dovolání neuvedla, který ze dvou výroků o vině napadá. Z důvodů uvedených v dovolání jen nepřímo vyplývá, že je napadán pouze výrok o vině ohledně skutku pod bodem 1), avšak v konečném návrhu se dovolatelka domáhá, aby dovolací soud zrušil celý napadený rozsudek. Podle názoru obviněného dovolání tedy neobsahuje jednu ze základních náležitostí, a to uvedení výroku napadeného rozsudku, kterého se dovolání týká. Proto by mělo být podle §265i odst. 1 písm. d) tr. řádu odmítnuto.
Současně uvádí, že ani tvrzení, o nesprávnosti právní kvalifikace skutku pod bodem 1) výroku o vině, není důvodné. Poukazuje na to, že nejvyšší státní zástupkyně toto tvrzení opírá o jiný pohled na hodnocení důkazů na základě něhož dochází k závěru, že obviněný si musel být přinejmenším vědom možnosti smrtelného následku u poškozené a pro případ, že k takovému následku dojde, byl s ním srozuměn. Takový závěr je však závěr o skutkovém zjištění, nikoliv o jeho právní kvalifikaci. Nedostatky skutkových zjištění nelze v dovolání napadat. Nad rámec této argumentace se obviněný ve vyjádření zabývá i hodnocením důkazů a poukazuje na to, že dovolatelka vychází ze dvou nesprávných závěrů. Především opomíjí, že hrozící následek (smrt poškozené) není sám o sobě ani obecně výlučně znakem trestného činu vraždy, ale též jiných trestných činů, včetně ublížení na zdraví. Pro právní kvalifikaci skutku jako trestný čin vraždy, je rozhodující, že takový čin je spáchán úmyslně, tedy že takový následek pachatel chtěl vyvolat nebo byl srozuměn s tím, že jej vyvolá. V žádném případě však možnost takového následku neprokazuje subjektivní stránku, tj. úmyslné zavinění. Pokud dovolatelka uvádí, že obžalovanému muselo být známo, že v hrudníku jsou uloženy důležité orgány, tak tato notorická znalost není v přímé souvislosti sama o sobě s tím, že obžalovaný musel vědět, že poškozené může způsobit smrt.
Takový závěr lze připustit pouze pro případ, že útok na tuto část těla je vedený takovým způsobem a takovou zbraní, že jsou způsobilé zasáhnout a poškodit životně důležitý orgán. Notoricky je známo, že takovými orgány jsou srdce a plíce, není však obecně známo, že poranění hrudní stěny samo o sobě je zranění, jenž může mít za následek smrt. Znalost této skutečnosti nebyla obžalovanému prokázána. Ze znaleckého posudku chirurga plyne, že obviněný použil buď zbraň s krátkým ostřím nebo musel údery zbraní s dlouhým ostřím zadržovat. V prvém případě nemohl být logicky srozuměn s tím, že by krátkým ostřím mohl zranit srdce či plíce, ve druhém případě tomu vědomě bránil. Dovolatel současně poukazuje na to, že tato okolnost vedla i státního zástupce ke změně názoru u hlavního líčení v závěrečném návrhu.
Nejvyšší soud České republiky i s ohledem na námitku obhajoby že dovolání neobsahuje jednu ze základních náležitostí, nejdříve zkoumal, zda zde nejsou dány důvody pro jeho odmítnutí ve smyslu §265i odst. 1 písm. d) tr. řádu. Dospěl k závěru, že i když dovolání nejvyšší státní zástupkyně není specifikováno úplně přesně z hlediska jeho obsahu, tj. z hlediska ustanovení §265f odst. 1 tr. řádu, když z něho formálně vyplývá, že napadá rozsudek v celém rozsahu, i když poté směřuje pouze do výroku o vině trestným činem podle §222 odst. 1 tr. zák., přičemž výrok o vině trestným činem krádeže /skutek pod bodem 2)/ výslovně označuje za správný, avšak v rozporu s tím navrhuje zrušení rozsudku v celém rozsahu, bylo by odmítnutí dovolání pouze z tohoto důvodu příliš formalistické. Z obsahu dovolání je totiž zcela jasné, že směřuje pouze do výroku o vině trestným činem podle §222 odst. 1 tr. zák. a do výroku o trestu. A pokud se jedná o návrh rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedený v závěru dovolání jeho formulací v dovolání Nejvyšší soud není vázán a může rozhodnout bez ohledu na něj.
Nejvyšší soud dále konstatuje, že v posuzované věci je dovolání přípustné, bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Podle §265b odst. 1 tr. řádu lze dovolání podat jen je-li to některý z důvodů uvedených pod písmeny a) až l), pokud není dán důvod dovolání podle odst. 2 téhož zákonného ustanovení, přičemž v dovolání je třeba výslovně vymezit i důvod s odkazem na konkrétní ustanovení §265b tr. řádu.
Nejvyšší státní zástupkyně výslovně uplatnila dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako konkrétní trestný čin. Dovoláním však nelze napadat skutková zjištění soudu ani způsob hodnocení důkazů, z něhož skutkové zjištění vzešlo. Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat a posuzovat hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je povinen vycházet z jejich skutkových zjištění, a v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav hodnotit správnost hmotně právního posouzení. Nesprávné právní posouzení skutku spočívá v tom, že skutek uvedený ve výroku rozhodnutí je v rozporu s jeho právním posouzením.
Ze zákonného vymezení obsahu dovolání a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být v podaném dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen výrokem napadeného rozhodnutí.
Z tohoto pohledu nemůže dovolání nejvyšší státní zástupkyně obstát, neboť z jeho obsahu vyplývá, že i když uvádí jako důvod dovolání právní vady předpokládané §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, její námitky směřují výhradně vůči údajně nesprávného hodnocení důkazů, tedy vůči skutkovým zjištěním soudu druhého stupně, přičemž ve vytýkaných vadách je až následně spatřováno údajné nesprávné hmotně právní posouzení skutku. Námitky nejvyšší státní zástupkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze se koncentrují na zjištění, že obviněný útočil opakovaně na hrudník poškozené, tedy do míst kde jsou uloženy životně důležité orgány a mohl tak způsobit jejich poranění zejména, když byl útok veden značnou silou. Dále poukazuje na skutečnost, že je obecně známo jak pro život významné orgány jsou v hrudníku uloženy. Z toho dovozuje srozumění obviněného s možností smrtelného následku jeho útoku. Nedošlo k němu jen díky včasné lékařské pomoci. Tu však nezajistil obviněný, který z místa činu utekl. Absurdně dle názoru dovolatelky odvolací soud vyhodnotil útěk obviněného jako jednu ze skutečností svědčící ve prospěch mírnější právní kvalifikaci.
K této argumentaci považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že všechny výše uvedené skutečnosti vyplynuly z provedeného dokazování a byly odvolacímu soudu známy. Ve svém rozhodnutí se s nimi zřetelně a dostatečně vypořádal a řádně je vyhodnotil (viz str. 6 – 7 rozsudku vrchního soudu). Argumentace dovolatelky nespočívá na ničem jiném než na odlišném hodnocení provedených důkazů a z toho plynoucího jiného závěru o skutku (součástí skutkového stavu je i zjištění formy zavinění) a až z takto ustáleného skutkového stavu generuje jinou právní kvalifikaci (to je právní kvalifikaci skutku jako pokusu trestného činu vraždy).
Nejvyšší státní zástupkyně sice formálně uvedla jeden ze zákonných důvodů podání dovolání, avšak konkrétní argumenty v dovolání obsažené vycházejí z jiných důvodů, které však v zákoně uvedeny nejsou. V takovém případě nebyl uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale důvod jiný postavený na pochybnostech o správnosti skutkových zjištění, především na pochybnostech o správnosti hodnocení provedených důkazů. Takový důvod však ustanovení §265b tr. řádu nezná. Proto nezbylo než dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného M. S. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. řádu).
V Brně dne 15. dubna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman