ECLI:CZ:NS:2003:11.TDO.322.2003.1
sp. zn. 11 Tdo 322/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 11. července 2003 dovolání obviněné M. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2002, sp. zn. 8 To 309/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 244/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 6 T 244/2001, byla M. S. uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. ř., za který byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání dvou let. Současně jí byla podle §59 odst. 2 tr. ř. uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení nahradila podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla dále uložena povinnost nahradit poškozené J. S., bytem B., H. 20, škodu ve výši 16 200 Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla tato poškozená podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Týmž rozsudkem byla zproštěna obžaloby: podle §226 písm. c) pro dílčí útok pokračujícího trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 , 2 tr. zák., podle §226 písm. b) tr. ř. pro trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák., podle §226 písm. a) tr. ř. pro dílčí útok pokračujícího trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. a konečně podle §226 písm. b) tr. ř. pro dílčí útok pokračujícího trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. Poškozená J. S. pak byla podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění městského soudu se M. S. dopustila shora uvedeného trestného činu tím, že dne 21. 9. 2000 kolem 17.00 hod. v B., z bytu své sestry, poškozené J. S., odcizila při návštěvě hnědou koženou tašku s doklady k podnikatelské činnosti poškozené a následně dne 12. 10. 2000 využila toho, že mezi odcizenými písemnostmi v tašce byl podepsaný platební příkaz k úhradě adresovaný K. b., pobočka Č. p., B., k účtu poškozené J. S. ve prospěch konta obviněné a po provedení změn tak, že obviněná dopsala částku ve výši 150 000 Kč příslušný platební příkaz předložila k proplacení a v důsledku toho byla částka převedena k datu 13. 10. 2000 z účtu poškozené S. na účet obviněné, čímž jmenované poškozené způsobila škodu ve výši 150 000 Kč.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2002, sp. zn. 8 To 309/2002, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Opis tohoto usnesení byl doručen obviněné dne 20. 12. 2002, jejímu obhájci dne 19. 12. 2002 a Městskému státnímu zastupitelství v Brně dne 17. 12. 2002.
Proti shora citovanému usnesení krajského soudu podala obviněná dne 17. 2. 2003 prostřednictvím svého obhájce dovolání, kterým napadla jediný výrok tohoto rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí jejího odvolání. Jako dovolací důvod uvedla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jinak nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž odkázala na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V textu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka uvádí, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že soud nalézací provedl všechny dostupné důkazy, zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a vypořádal se se všemi uplatněnými námitkami obhajoby, které se v rámci odvolání pouze opakují, pak se s tímto závěrem neztotožňuje, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně závěrům odvolacího soudu neodpovídá. Konkrétně poukazuje na výpověď poškozené S., kterou rozebírá a zpochybňuje ve světle jiných provedených důkazů. Namítá, že se jimi nalézací soud ve svém rozhodnutí nezabýval a proto také tvrzení odvolacího soudu o tom, že důkazy byly zhodnoceny jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, je nesprávný. Nalézací soud podle ní přihlédl pouze k výpovědi poškozené, přičemž její obhajobou, která tvrzení poškozené vyvrací, se nezabýval. Nevzal ani v úvahu výpověď svědka O. Považuje za evidentní, že napadeným rozhodnutím byl potvrzen skutkový stav, o němž jsou důvodné pochybnosti. Dále pak namítá, že ani proplacení inkriminovaného příkazu k úhradě nalézací soud neposoudil ve vzájemné souvislosti provedených důkazů, které dále podrobně rozebírá a dovozuje vlastní skutkové závěry. Stejně tak potvrzení o návštěvě poškozené v lékařské ordinaci nepovažuje za věrohodné. Výsledky provedeného dokazování interpretuje tak, že není prokázáno, že k vyplnění příkazu k úhradě došlo v nemocnici dne 26. 7. 2000 a že nepřevedla předmětnou částku na sebe se svolením poškozené a naopak je prokázáno, že dne 21. 9. 2000 tašku s účetními doklady poškozené neodcizila. Dovozuje z toho závěr, že jejím jednáním nedošlo k naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu podvodu a tedy, že použitá právní kvalifikace je ohledně těchto znaků skutkové podstaty trestného činu nesprávná.
Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby ho v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se podrobně vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně, a to prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedla, že vytýkala-li obviněná, že skutková zjištění, na jejichž podkladě byla uznána vinnou trestným činem podvodu, jsou nesprávná a že soudy se nevypořádaly náležitě s její obhajobou, založila své odvolání výhradně na námitkách skutkových, které nejsou způsobilé důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit. S poukazem na uvedený dovolací důvod je podle ní významná toliko otázka, zda lze v popsaném jednání obviněné spatřovat zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. V souvislosti s touto otázkou pak rozvinula úvahu, že jednání poškozené mělo být posouzeno i jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 tr. zák. Vzhledem k absenci dovolání nejvyšší státní zástupkyně by se však jednalo o nepřípustné zhoršení postavení obviněné, což vylučuje ustanovení §265p odst. 1 tr. ř. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl, a to v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k části ustanovení §265b tr. ř., a to odstavci prvnímu.
Obviněná v dovolání formálně označuje jako důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto ustanovení ani v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění.
V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.) i obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.).
Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu i v tomto případě. Jak vyplývá z vyslovených námitek, podstata dovolání spočívá v nesouhlasu obviněné s hodnocením důkazů soudy obou stupňů a z něho vyplývajících závěrů ohledně průběhu skutkového děje a zejména pak ohledně okolností významných pro posouzení znaků objektivní a subjektivní stránky trestného činu. Takový závěr soudů je však závěrem skutkovým, který teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Přitom skutková zjištění soudů, jak již bylo uvedeno, nelze dovoláním v těchto souvislostech napadat. Jinými slovy, odvozuje-li dovolatelka nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení od jí deklarovaného jiného skutkového stavu (založeného na odlišném hodnocení důkazů), než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak dovolání v tomto rozsahu nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod.
K argumentaci nejvyšší státní zástupkyně, vztahující se ke správnosti či resp. úplnosti právního posouzení skutku, již Nejvyššímu soudu nepříslušelo zaujímat stanovisko, neboť ta již byla vně námitek dovolatelky, jejichž rozsahem a vymezením je dovolací soud při své přezkumné povinnosti vázán.
S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněná podala dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněné odmítl, aniž z jeho podnětu napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř.
O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. července 2003
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch