ECLI:CZ:NS:2003:11.TDO.674.2003.1
11 Tdo 674 2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 4. listopadu 2003 dovolání obviněného JUDr. J. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 21. 10. 2002, č. j. 2 To 367/2002, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 7 T 97/2001, a rozhodl takto:
Podle §265j tr. ř. se dovolání obviněného z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2002, č. j. 7 T 97/2001-1136, byl obviněný JUDr. J. Č. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 k §255 odst. 1, 3 tr. zák. Byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen za současného stanovení dohledu na dobu čtyř let, přičemž mu bylo uloženo omezení, aby v průběhu zkušební doby uhradil způsobenou škodu.
K odvolání obviněného JUDr. J. Č. a poškozeného - M. c. a. s., se sídlem v H. n. J., rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 10. 2002, č. j. 2 To 367/2002, tak, že u obviněného JUDr. J. Č. zrušil rozsudek soudu prvního stupně toliko ve výroku o omezení uloženém podle §60a odst. 3 tr. zák. a sám pak nově formuloval toto omezení tak, aby obviněný ve zkušební době podle svých sil a možností uhradil způsobenou škodu. Dále pak podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost uhradit škodu M. c. a. s., se sídlem v H. n. J., ve výši 65.700,- Kč a se zbytkem nároku poškozeného odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak odvolací soud ponechal napadený rozsudek soudu prvního stupně beze změn. To znamená, že se ztotožnil s výrokem o vině obviněného výše již citovaným trestným činem, kterého se obviněný dopustil na podkladě zjištění, že jako správce konkursní podstaty úpadce C. L., a. s. se sídlem v L., okr. O., ve dnech 23. 8. a 24. 8. 2000 ve V. M. uzavřel s firmami F., spol. s r. o., P., spol. s r. o. a R., spol. s r. o. kupní smlouvy o prodeji baleného a volně loženého cukru krystal v celkovém množství 18.247 tun, přičemž věděl, že na něj uplatňuje vlastnické právo C. H., a. s., který deklaroval za cukr zhoršené kvality, a to za kupní cenu 10,- Kč za 1 kg, ačkoliv mu bylo známo, že prodejní cena je podstatně vyšší a učinil tak v rozporu s §19 odst. 3 a §27 zák. č. 328/91 Sb. o konkursu a vyrovnání, a zákon obešel tím, že prohlásil, že kvalita cukru je zhoršená, aniž nechal provést rozbor autorizovanou zkušebnou a znaleckým dokazováním Č. z. a p. i., Krajský inspektorát O. a následně dne 29. 8. 2000 umožnil firmě F., spol. s r. o. odvoz 9 tun cukru baleného v papírových pytlích o obsahu 50 kg a v dalším vývozu cukru z areálu C. L., a. s. mu bylo zabráněno C. H., a. s., který provedl zablokování brány svými kamiony, a tím způsobil C. H. škodu ve výši nejméně 65.700,- Kč, když v případě dokončení prodeje by škoda činila nejméně 129.553.700,- Kč.
Obviněný JUDr. J. Č. prostřednictvím svých dvou obhájců podal v zákonné lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci dovolání, jehož důvody opírá o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání podaném prostřednictvím obhájce JUDr. P. J. namítá, že soudy zjištěné jednání nevykazuje zákonné znaky skutkové podstaty úmyslného trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., ale maximálně by se mohlo jednat o nedbalostní trestný čin podle §255a tr. zák. Z hlediska možného naplnění subjektivní stránky ze strany obviněného zdůraznil, že nesporně existovaly objektivně pochybnosti o vlastnostech a kvalitě cukru. Proto obviněný jako správce konkursní podstaty využil dokonce svých známých k tomu, aby nechal vypracovat posudky ohledně kvality cukru a stupně jeho poškození. Tyto posudky ve dvou případech zjistily poškození cukru - vysokou vlhkost a nežádoucí pachy, přičemž bylo doporučeno jeho urychlené zpracování. O správnosti těchto posudků neměl pochybností a rovněž nepochyboval o věcné správnosti doložky, která doporučovala cukr urychleně zpracovat. O tom, že tyto posudky nejsou správné, se dozvěděl teprve později a ihned poté zastavil další prodej cukru. Dále pak v tomto dovolání namítá, že pokud jde o cenu cukru, tak vycházel z toho, jak byla tato cena stanovena v dostupných dokladech a dále i ze světové ceny cukru. V žádném případě neměl záměr způsobit škodu podhodnocením skutečné hodnoty cukru. Dále vyslovil pochybnost, zda a jakým způsobem bylo odvolacím soudem rozhodnuto o jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, když napadený rozsudek neobsahuje výrok podle §256 tr. ř. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil, aby současně byl zrušen i rozsudek soudu prvního stupně, a aby byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo byl obžaloby zproštěn, popř. aby věc byla posouzena jako nedbalostní trestný čin podle §255a tr. zák.
Rovněž v dovolání, které obviněný podal prostřednictvím obhájce Mgr. J. M., výslovně uplatňuje dovolací důvod předpokládaný ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Zdůraznil, že měl důvodné pochybnosti v otázce vlastnictví cukru, který byl uskladněn v objektu úpadce C. L., a proto jej zařadil do konkursní podstaty. Měl důvodné pochybnosti o kvalitě cukru, obával se jeho poškození s ohledem na dobu jeho skladování a tu skutečnost, že v sile byla vypnuta klimatizace, neexistoval technologický předpis o provozu sila a cukr byl nevhodně skladován. Řídil se opatřenými posudky, které potvrzovaly jeho přesvědčení, že kvalita cukru není dobrá a že je nutno jeho rychlým prodejem zabránit hrozícím škodám. Jednal tak v souladu se svým postavením správce konkursní podstaty. Při posuzování jeho zavinění nebylo vzato v úvahu ani to, že neměl k dispozici potřebné doklady ohledně stáří a kvality cukru. Z hlediska soudy zjištěné výše způsobené škody nebylo přihlédnuto k tomu, že cenu cukru stanovil s ohledem na své subjektivní přesvědčení, že cukr je již znehodnocen a že mu hrozí další znehodnocení. Poukázal na to, že světová cena cukru se pohybovala pod hranicí 10,- Kč za kilogram a že tato cena cukru, o němž byl přesvědčen, že je znehodnocen, odpovídá ceně za prodej uvnitř sila. Zdůraznil též, že poté, co zjistil, že cukr není závadný, další jeho prodej zastavil, tuto skutečnost sdělil odběratelům a peníze z prodeje cukru uložil na zvláštní účet. Dovolatel má za to, že svým jednáním nenaplnil po subjektivní stránce skutkovou podstatu uvedeného trestného činu, neboť jednal v souladu s ustanovením §19 odst. 3 a §27 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání. Proto v tomto dovolání navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc přikázána odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, popř. aby jej dovolací soud obžaloby zprostil.
Z obsahu vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného vyplývá, že dovolatelem uplatněný dovolací důvod je naplněn, neboť z popisu skutku obsaženého v rozsudku Okresního soudu v Olomouci není zřejmé, že se obviněný dopustil zjištěného jednání úmyslně. Obviněný mohl být odpovědný toliko za škodu vzniklou při dispozici s cukrem, za který nebyla poskytnuta odpovídající majetková protihodnota, což bylo způsobeno tím, že nezajistil, aby byla kvalita cukru podrobena kvalifikovanému odběru a zkoumání. Odběr cukru byl proveden potencionálními odběrateli a neodborně, takže nebyla jistota ani o totožnosti vzorku, ani výsledky zkoumání nemusely být objektivní. Tato zjevná nedbalost obviněného zapříčinila, že cukr byl prodáván pod tržní cenou, nikoli jako perfektní produkt. V tomto jednání by mohla být naplněna skutková podstata trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a tr. zák. S ohledem na to pak navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud předně shledal, že v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., že podané dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §265f odst. 1 tr. ř. a bylo podáno včas obviněným prostřednictvím obhájce. Bylo rovněž z větší části podáno z důvodů, které i po věcné stránce naplňují dovolatelem deklarovaný dovolací důvod předpokládaný ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze podat dovolání, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Pokud však v dovolání, které obviněný podal prostřednictvím obhájce JUDr. J., se vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí neobsahuje výrok podle §256 tr. ř. o zamítnutí odvolání obviněného, pak jde o námitku, kterou by jinak sice bylo možno podřadit pod dovolací důvod předpokládaný ustanovením §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (\"v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný\"), byť dovolatel na tento dovolací důvod neodkazuje (srov. §265f odst. 1 tr. ř.), ovšem jde o námitku zjevně neopodstatněnou. Z výše již uvedeného je totiž zřejmé, že odvolací soud k odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o způsobu výkonu podmíněného trestu odnětí svobody a sám nově vymezil obsah dohledu, jenž byl obviněnému uložen. Postup odvolacího soudu podle §256 tr. ř. přichází v úvahu jen tehdy, zamítne-li odvolací soud jako nedůvodné podané odvolání v celém rozsahu. Částečné zamítnutí odvolání obviněného nepřichází v úvahu, neboť jeho odvolání představuje jeden celek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 531, svazek 23).
Stejně tak pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo možno podřadit námitky dovolatele vztahující se k tomu, že soudy nesprávně hodnotily některé důkazy, že v rámci svých hodnotících soudů k některým okolnostem nepřihlédly, popř. jim přikládaly nepatřičný význam, nebo je náležitě nehodnotily v souvislosti s jinými důkazy. Tyto námitky, byť by se i případně týkaly skutkových podkladů pro závěr o naplnění subjektivní stránky posuzovaného činu, jsou z hlediska přezkumné činnosti dovolacího soudu irelevantní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze totiž namítat, že skutek, zjištěný soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin vůbec nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Z dikce tohoto ustanovení pak vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat pouze a výlučně vady právní. Tedy takové vady, které spočívají v nesprávné aplikaci norem hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu tak nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení vykonaných důkazů z hlediska ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Jak je již výše uvedeno, dovolání obviněného bylo jinak podáno z důvodů, které věcně naplňují dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
S ohledem na výše uvedené konstatování pak Nejvyšší soud ve veřejném zasedání přezkoumal napadený rozsudek a předcházející řízení v intencích ustanovení §265i odst. 3, 4 tr. ř. a poté shledal, že dovolání obviněného není důvodné.
Podstatou dovolacích námitek obviněného je tvrzení, že skutková zjištění učiněná nalézacím soudem, popsaná ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně a blíže rozvedená v jeho odůvodnění, s nimiž se zcela ztotožnil i odvolací soud, neumožňují učinit závěr, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty úmyslného trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. (dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu), neboť z nich nevyplývá, že obviněný jednal zaviněně ve smyslu ustanovení §4 písm. b) tr. zák.
Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí, kdo jinému způsobí škodu velkého rozsahu tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Z hlediska subjektivní stránky se k naplnění základní skutkové podstaty tohoto trestného činu vyžaduje úmysl (§3 odst. 3, §4 tr. zák.), přičemž postačí i úmysl nepřímý. Pokud jde o zavinění těžšího následku (tj. způsobení škody velkého rozsahu), postačí i zavinění z nedbalosti (§6 tr. zák.).
S ohledem na obsah dovolacích námitek se spornou otázkou činí otázka, zda soudy učiněná skutková zjištění opodstatňují závěr, že obviněný se úmyslně dopustil jednání naplňujícího skutkovou podstatu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. Podle názoru dovolatele tomu tak není a popis skutkového stavu zjištěného soudy ukazuje nanejvýš na to, že si jako správce konkursní podstaty mohl počínat v souvislosti s prodejem uskladněného cukru nedbale.
S tímto právním názorem se Nejvyšší soud neztotožňuje, neboť skutková zjištění učiněná oběma soudy umožňují učinit spolehlivý závěr o úmyslné formě zavinění /§4 písm. b) tr. zák./ zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. ze strany obviněného.
Oba soudy správně zdůraznily, že obviněný JUDr. J. Č. byl jmenován správcem konkursní podstaty C. L. usnesením bývalého Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 12. 5. 2000, sp. zn. 13 K 37/98. Z postavení správce konkursní podstaty vyplývala mimo jiné i zákonná povinnost řádně pečovat o majetek úpadce, resp. o majetek zahrnutý do konkursní podstaty (srov. např. §8 odst. 2 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů). Již v počáteční fázi výkonu této funkce obviněný obdržel doklady ohledně uskladnění cukru patřícího C. H., a. s. (právní předchůdce poškozeného - dále jen \"C. H.\") v objektu C. L., zejména Smlouvu o skladování ze dne 12. 8. 1999 na uskladnění poměrně značného množství cukru - jednalo se o uskladnění až 20.000 tun cukru (č. l. 138). Obviněný na základě tohoto dokladu a v souladu s touto smlouvou postupoval, když za měsíc květen 2000 vyfakturoval C. H. skladné za uskladnění téměř 20.000 tun cukru, a to v nezanedbatelné výši (celkem 433.526,- Kč). Tato částka také byla C. H. skutečně zaplacena (viz č. l. 148). Nelze pominout ani ten fakt, že dne 24. 7. 2000 obviněný souhlasil s tím, aby C. H. vyvezl ze sila C. L. 1.500 tun cukru s tím, že další vývoz bude povolen až po předložení dalších dokladů (č. l. 28). Stejně tak není pochyb o tom, že C. H. u obviněného vícekrát důrazně uplatňoval své vlastnické právo k cukru uskladněnému v sile C. L. (viz č. l. 18 - 23).
Pokud obviněný i za těchto okolností do konkursní podstaty tento cukr zahrnul s odkazem na ustanovení §19 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání, tak oba soudy tuto skutečnost (evidentně ve prospěch obviněného) akceptovaly, a to bez ohledu na výše uvedená zjištění, která nepochybně mohla vzbuzovat pochybnosti, zda tento cukr je vůbec majetkem úpadce, když nebylo možno přehlédnout ani to, že se jednalo o cukr v hodnotě téměř 130 mil. Kč. Později také skutečně došlo k vyřazení tohoto cukru z konkursní podstaty s ohledem na řádně uplatněné vlastnické právo C. H., když poškozený také řádně podal dne 28. 8. 2000 žalobu na ochranu svého vlastnického práva ( č. l. 254, 962).
Soudy obou stupňů oprávněně poukázaly na neopodstatněnost tvrzení obviněného o údajně špatné kvalitě tohoto cukru. Lze souhlasit s jejich závěry, že obviněný tímto tvrzením usiloval o prodej tohoto cukru v rozporu s ustanovením §19 odst. 3 a §27 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání. Podle těchto zákonných ustanovení může správce konkursní podstaty nakládat s věcí zahrnutou do konkursní podstaty, na kterou uplatnil nárok jiný subjekt jen tehdy, odvrací-li tím hrozící škodu, a v takovém případě, za splnění další podmínky - že jde o věc bezprostředně ohroženou zkázou nebo znehodnocením, může takovou věc prodat mimo dražbu i bez souhlasu soudu. Soudy v tomto směru důvodně dospěly k závěru, že obviněný jednal v rozporu se zákonnými požadavky na řádnou správu cizího majetku při výkonu funkce správce konkursní podstaty.
Obviněný deklaroval uskladněný cukr jako cukr zhoršené kvality, u něhož hrozí nebezpečí zkázy, aniž měl pro takový závěr relevantní podklad. I přes opakované požadavky C. H., který mimo jiné upozorňoval též na to, že cukr je dobré kvality (ostatně výše již zmiňovaných 1.500 tun bylo bez problémů prodáno) a vyjádření některých pracovníků C. L. (např. svědek S. - bývalý ředitel C. L.) přistoupil k naprosto nestandardnímu odběru vzorků cukru a k provedení jejich rozboru. Přitom ani neumožnil vlastní kontrolu kvality cukru ze strany příslušné pojišťovny, když C. H. jako vlastník cukru obviněným tvrzené jeho znehodnocení ohlásil jako pojistnou událost. Soudy správně zdůraznily okolnosti takového odběru, okolnosti předání vzorků k rozboru, a to dokonce prostřednictvím potencionálních zájemců o jeho koupi (např. firma A. H. S.), jakož i následné předání takto odebraných vzorků neautorizovaným zkušebnám, navíc způsobem nezaručujícím ani věrohodnost výsledků rozboru, a stejně tak poukázaly na zpětné doručení expertiz způsobem, jenž umožnil posudky evidentně doplnit \"doporučením o urychleném zpracování\". Je třeba zdůraznit, že obviněný takto postupoval za situace, kdy věděl, že se jedná o značné množství cukru ve stamilionové hodnotě, na které uplatňuje vlastnické právo jiná osoba. Pokud měl obviněný nějaké pochybnosti o provozu sila, v němž byl cukr uskladněn, tak ani tyto pochybnosti nebyly ničím podstatným podloženy. Provedeným dokazováním nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by mohly odůvodňovat tvrzení obviněného, že na uskladněném cukru bezprostředně hrozilo nebezpečí jeho znehodnocení či zkázy.
Z rozhodnutí nižších soudů vyplývá, že obviněný si tímto svým postupem pouze vytvářel předpoklady pro prodej tohoto cukru bez souhlasu soudu a mimo dražbu. Poté také s několika zájemci uzavřel kupní smlouvy o jeho prodeji za podstatně nižší cenu (10,- Kč za 1 kg cukru), než byla cena odpovídající kritériím ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. V tomto směru soudy vycházely jak ze závěrů znaleckého posudku (cena za 1 kg cukru činila minimálně 17,10 Kč - č. l. 769 - 774), tak i z okolností uskutečněného prodeje 9 tun tohoto cukru za cenu 10,- Kč/kg. Uvedené množství cukru bylo dne 29. 8. 2000 sice prodáno firmě F. s. r. o., ovšem tato firma byla jen prvním článkem řetězu, na jehož konci byl tento cukr prakticky okamžitě prodáván dále, až za konečnou částku nejméně 18,- Kč/kg. Je třeba též zdůraznit, že o koupi cukru se bezprostředně zajímalo více zájemců.
Jestliže bylo objektivně zjištěno, že předmětný cukr nevykazoval žádné takové známky znehodnocení, jak je tvrdil obviněný, jednalo se o cukr, jehož prodejní cena byla podstatně vyšší, než za jakou jej obviněný prodával, resp. se pokusil prodat, přičemž se jednalo o cukr zahrnutý do konkursní podstaty, k němuž bylo úspěšně uplatněno vlastnické právo jinou osobou, pak s ohledem na všechny výše popsané okolnosti je zřejmý závěr obou soudů o tom, že obviněný jednal úmyslně ve smyslu ustanovení §4 písm. b) tr. zák. ve vztahu k zákonným znakům skutkové podstaty trestného činu podle §255 odst. 1 tr. zák., a takový závěr obou soudů je v potřebné míře také obsažen jak ve výrokové části učiněných rozhodnutí, tak i v jejich odůvodnění.
Dovolací soud tedy neshledal dovolací námitky obviněného opodstatněnými a v napadeném výroku o vině obviněného trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu nebyly v rámci přezkumné činnosti vymezené ustanovením §265i odst. 3 tr. ř. zjištěny ani jiné vady. Stejně tak nebylo shledáno závad ani ve výrocích o trestu a náhradě škody.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl k závěru, že dovolání obviněného JUDr. J. Č. není důvodné, a proto je ve veřejném zasedání podle §265j tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. listopadu 2003
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík