ECLI:CZ:NS:2003:11.TDO.743.2002.1
sp. zn. 11 Tdo 743/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 8. dubna 2003 dovolání obviněného Y. T., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 11 To 11/02, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 47/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 12. 2001, sp. zn. 20 T 47/2001, byl obviněný uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, odst. 3 tr. zák., jehož se měl dopustit tak, že dne 17. 3. 2001 kolem 00.30 hod. v ložnici rodinného domu č. 242 v Z. u. v P. n. L., okr. T. po předchozí hádce v opilosti napadl kuchyňským nožem A. C., občana Republiky Moldova, jemuž způsobil vícečetná bodná poranění, především v oblasti hrudníku a břicha, přičemž v důsledku bodnořezné rány na hrudníku vpravo blíže k hrudní kosti, která pronikala jejím pravým zevním okrajem do oblasti srdce a oběma listy osrdečníku, přes přední stěnu do pravé komory srdeční, poškozený na místě zemřel, že tedy jinému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví a tímto činem způsobil smrt.
Za toto jednání byl podle §222 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 let. Pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci – nože délky čepele 7 cm, celkové délky 18 cm s bílou rukojetí. Podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 10 let.
Proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, který svým rozsudkem ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 11 To 11/02 rozhodl tak, že z podnětu odvolání státního zástupce se rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 12. 2001, sp. zn. 20 T 47/2001 podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu zrušuje v celém rozsahu a za splnění podmínek uvedených v ustanovení §259 odst. 3 tr. řádu bylo ve věci znovu rozhodnuto tak, že se obviněný Y. T. uznává vinným, že dne 17. 3. 2001 kolem 00.30 hod. v ložnici rodinného domu č. 242 v Z. ulici v P. n. L., okr. T., po předchozí hádce v opilosti napadl kuchyňským nožem A. C., občana Republiky Moldava, jemuž způsobil vícečetná bodná poranění, především v oblasti hrudníku a břicha, přičemž v důsledku bodnořezné rány na hrudníku vpravo blíže k hrudní kosti, která pronikala jejím pravým zevním okrajem do oblasti srdce a oběma listy osrdečníku, přes přední stěnu do pravé komory srdeční, poškozený na místě zemřel, tedy jiného úmyslně usmrtil, čímž spáchal trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák.
Za toto jednání byl odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 let.
Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl současně obviněnému uložen trest propadnutí věci – nože délky čepele 7 cm, celkové délky 18 cm s bílou rukojetí.
Podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. byl rovněž uložen obviněnému trest vyhoštění z území České republiky na dobu deseti let.
Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto jako nedůvodné.
Obviněný Y. T. podal prostřednictvím svého obhájce dne 21. 8. 2002 dovolání. Nejvyššímu soudu bylo dovolání předloženo Krajským soudem v Českých Budějovicích dne 26. 9. 2002.
Dovolatel své námitky opřel o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním hodnocení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Napadá skutečnost, že soudy obou stupňů při svém rozhodování vycházely ze svědeckých výpovědí, které dovolatel nepovažuje vzhledem ke stavu opilosti obou svědků za hodnověrné. Dovolatel dále uvádí, že soud prvního stupně s ohledem na okolnosti, za kterých byl skutek spáchán, z hlediska zavinění dovodil, že jednal ve stavu lhostejnosti. Dle názoru dovolatele musí být zejména při trestném činu vraždy prokázána subjektivní stránka tohoto trestného činu a s ohledem na zjištěné okolnosti soud prvního stupně posoudil věc z hlediska zavinění obviněného tak, že mu nelze prokázat úmysl (přímý, či eventuální) poškozeného usmrtit a proto, při respektování zásady „in dubio pro reo“, dovolatele uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví dle §222 odst. 1, 3 tr. zák.
Dovolatel na základě znaleckého posudku znalců z oboru psychiatrie a toxikologie, kteří potvrdili, že jednal ve stavu prosté alkoholové opilosti a stavu prudkého afektu, argumentuje tím, že nejednal v úmyslu poškozeného usmrtit, když ho krátce předtím od smrti zachránil. Na jeho zavinění nelze usuzovat ani z osobních vlastností či použitého nástroje. Má za to, že byla zcela pominuta otázka, zda byl vůbec způsobilý vést pravou rukou rány takové intenzity, o kterých se zmiňují znalci, když je levák. I tyto okolnosti byly rozhodné dle mínění dovolatele pro posouzení jeho úmyslu.
V podaném dovolání řeší obviněný rovněž otázku lhostejnosti ve vztahu k úmyslu. K této problematice uvádí, že dle publikované judikatury převládá názor, že skutečný stav lhostejnosti k naplnění volní složky nepřímého úmyslu nestačí. Pokračuje, že v těchto případech soudy na základě výpovědi pachatele dovozují jeho souznění s následkem, tedy úmysl nepřímý. S touto praxí lze souhlasit, jestliže lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane či nenastane, vyjadřuje kladné stanovisko k oběma možnostem. Vůle, ať již ve formě chtění nebo souznění, však musí směřovat k následku – ke smrti jiného. Dle publikované judikatury tedy zde musí být aktivní vztah pachatele k následku. Dále dodává, že při zjišťování subjektivní stránky trestného činu však není možné dojít k závěru o alternativním vztahu pachatele k zamýšlenému následku. Při zkoumání, zda dovolatel jednal v nepřímém úmyslu poškozeného usmrtit, nestačí dle jeho slov pouhé zjištění, že bodl poškozeného větším nožem do prsou, tedy do míst, kde jsou umístěny životně důležité orgány, a že proto věděl, že tím může způsobit smrt, ale je nutno vycházet ze všech okolností, za nichž k útoku došlo. Zjištěné okolnosti dle mínění obviněného připouští z hlediska zavinění různé závěry. V petitu dovolání navrhuje obviněný Y. T., aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 11 To 11/02, dle §265 odst. 1 tr. zák. (evidentní omyl – dovolatel měl zřejmě na mysli §265k odst. 1 tr. řádu) a dle §265m odst. 1 a §256 tr. ř. rozhodl tak, že odvolání státního zástupce do rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 12. 2001, sp. zn. 20 T 47/2001, se zamítá.
K dovolání obviněného se dne 21. 10. 2002 vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně s tím, že dovolatel napadá rozsudek Vrchního soudu v Praze za použití dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s odůvodněním, že ve vztahu k průběhu skutkového děje v důsledku rozporuplnosti a nevěrohodnosti svědeckých výpovědí svědků V. a B. přetrvávají důvodné pochybnosti, které připouštějí i alternativní skutková zjištění. Tuto námitku dle názoru státní zástupkyně nelze v rámci dovolacího řízení přezkoumávat. Ve svém vyjádření dále státní zástupkyně uvádí, že podle znaleckých posudků dovolatelem namítaný těžký stav opilosti a prudký afektivní stav pouze nepodstatným způsobem snížily rozsah jeho rozpoznávacích a ovládacích schopností a tudíž neovlivnily míru jeho příčetnosti. Dle názoru státní zástupkyně tedy nebylo důvodu posuzovat otázku zavinění obviněného jinak než podle obecných zásad. Přitom dovolateli přisouzená forma zavinění, spojená s přísnější právní kvalifikací jeho jednání, byla i přes namítaný vztah lhostejnosti k následku naplněna také ve volní složce. Dle mínění státní zástupkyně právě v návaznosti na dovolatelem připomínané stanovisko judikatury, dospěl odvolací soud k závěru, že jeho lhostejný poměr k eventualitě smrti poškozeného vyjadřuje i jeho srozumění s případným fatálním následkem. Státní zástupkyně dále konstatuje, že posouzení dovolatelova jednání ve formě nepřímého úmyslu nemůže být zpochybněno ani jeho poukazem na chybějící vražedný motiv, jevící se paradoxně v souvislosti s předchozí záchranou života poškozeného. V závěru svého vyjádření státní zástupkyně uvádí, že vlastní způsob realizace předmětného útoku se smrtelným poraněním srdce poškozeného nevzbuzoval žádné pochybnosti o tom, že šlo o útok vražedný, byť v mírnějším stupni předepsané formy zavinění, a proto nelze argumentaci dovolatele ve smyslu zpochybnění právního posouzení jeho jednání přiznat opodstatnění. Vzhledem k výše uvedenému tedy státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání dle ustanovení §265j tr. řádu zamítl, přičemž dává souhlas ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu k tomu, aby tak rozhodl v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zkoumal, zda jsou v předmětné věci splněny podmínky přípustnosti dovolání a shledal, že dovolání je přípustné podle ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu, neboť napadá rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. řádu osobou oprávněnou k podání dovolání.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, bylo zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí odvolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod slouží k nápravě právních vad. Vady ve skutkovém zjištění nemohou být samy o sobě důvodem dovolání. Rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu tohoto důvodu dovolání především tehdy, jestliže je v rozporu právní posouzení uvedené ve výroku rozhodnutí se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán. Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové podstaty byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou správně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
V posuzované věci uplatnil dovolatel námitky směřující především k tomu, že v souvislosti s rozporuplnou a nevěrohodnou výpovědí svědků ve vztahu k průběhu skutkového děje jsou patrné důvodné pochybnosti a nejasnosti, které připouští i alternativní skutková zjištění. V této souvislosti je třeba podotknout, že na podkladě uplatněného dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů podle §2 odst. 6 tr. řádu. To ostatně odpovídá i skutečnosti, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a rozhoduje o něm Nejvyšší soud již ve třetí instanci, kdy nelze znovu vytvářet či zásadně měnit skutková zjištění. Rovněž tak v rámci dovolacího řízení nelze přezkoumávat otázku subjektivní stránky trestného činu z toho hlediska, zda byla provedenými důkazy prokázána a zda tyto důkazy byly správně hodnoceny. Proto argumentace dovolání, že závěry znaleckého posudku z oboru psychiatrie (stav prosté opilosti a afekt), použitý nástroj, způsob útoku (útok vedený pravou rukou atd.), jakož i osobní vlastnosti obviněného neprokazují jeho úmysl usmrtit, je z hlediska dovolacího řízení bezpředmětná, protože směřuje do skutkových závěrů a soudy obou stupňů zjištěného skutku.
Obsahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu odpovídá však námitka dovolatele směřující na otázku právního posouzení lhostejnosti k následku. V tomto případě jde skutečně o otázku právní, tj. o otázku, pod kterou formu zavinění subsumovat zjištěný stav lhostejnosti pachatele k následku jeho jednání, v tomto případě k usmrcení poškozeného. V posuzované věci na základě dokazování provedeného soudem prvního stupně a jím zjištěného skutkového stavu, dospěly nalézací a odvolací soud k rozdílnému právnímu posouzení skutku v otázce subjektivní stránky trestného činu. Soud prvního stupně dovodil na základě provedených důkazů, že obviněný jednal ve stavu lhostejnosti k následku, tj. smrti poškozeného. Současně vyjádřil právní názor, že lhostejnost k následku nelze podřadit pod pojem srozumění s následkem, a to ho vedlo k výše zmíněné právní kvalifikaci. Naproti tomu odvolací soud se s tímto právním hodnocením lhostejnosti k následku neztotožnil a s poukazem na platnou judikaturu dovodil, že pokud lhostejnost pachatele vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma možnostem, jedná se z hlediska subjektivní stránky o eventuální úmysl. S poukazem na způsob provedení útoku, jeho intenzitu, charakter zbraně, místo na těle poškozeného, do kterého byl útok veden, dospěl k právní kvalifikaci jednání obviněného. Současně zdůraznil, že u nepřímého úmyslu není způsobení následku (účinku) přímým cílem pachatele. Následek je v takovém případě nechtěným výsledkem jednání, s nímž je však pachatel srozuměn. Na takové srozumění lze usoudit z toho, že pachatel nemohl počítat s žádnou konkrétní okolností, která by mohla následku zabránit a následek si při svém jednání musel představit jako možný. Právní názor odvolacího soudu je v souladu jak s trestněprávní teorií, tak s dlouhodobě platnou judikaturou.
K otázce, zda lhostejný vztah k následku lze považovat již za srozumění s následkem, je třeba uvést, že v odborné literatuře převládá názor, že skutečný vztah lhostejnosti k následku, pokud si ho vůbec lze představit (tzv. pravá lhostejnost), by k naplnění volní složky nepřímého úmyslu nestačil. Jestliže však lhostejnost pachatele k tomu, že následek nastane či nenastane vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma možnostem, lze dovodit jeho „srozumění“ s následkem. Na základě důkazů, které byly ve věci provedeny, právě k tomuto závěru dospěl odvolací soud. Přihlížeje rovněž k závěrům vypracovaných znaleckých posudků, kde je konstatováno, že dovolatelem namítaný těžký stav opilosti a afekt jen nepatrným způsobem snížily rozsah jeho rozpoznávacích a ovládacích schopností, a tudíž neovlivnily míru jeho příčetnosti, Nejvyšší soud konstatuje, že argumenty dovolatele k otázce zpochybnění právního posouzení jeho jednání jsou zjevně neopodstatněné. Z těchto důvodů dovolání odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 8. dubna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman