ECLI:CZ:NS:2003:11.TDO.796.2002.1
sp. zn. 11 Tdo 796/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. dubna 2003 o dovolání podaném obviněnou D. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. února 2002, sp. zn. 42 To 36/2002, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 3 T 7/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm.e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 13. prosince 2001, sp. zn. 3 T 7/2001, byla obviněná uznána vinnou trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák., jehož se dopustila tím, že od 24. července 2000 do 1. prosince 2000 užívala nebytové prostory - provozovnu v U. H., M. n. čp. 157/8, přesto, že nájemní vztah ohledně těchto nebytových prostor mezi ní, jakožto nájemkyní, a městem U. H., zastoupeným společností R. K. S., spol. s r. o. U. H., M. n. čp. 157/8, jako pronajímatelem, byl v souladu s článkem VIII. smlouvy o nájmu nebytových prostor, uzavřené mezi jmenovanými subjekty dne 1. července 1999 ukončen odstoupením od smlouvy ze strany pronajímatele dne 12. července 2000 z důvodu neplacení nájemného s tím, že předmětné nebytové prostory měly být předány pronajímateli dne 24. července 2000.
Za toto jednání byla podle §249a odst. 1 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců a podle §58 odst. 1 písm. a) a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců.
V odvolání do předmětného rozhodnutí obviněná namítala zejména nesprávné hodnocení důkazů ze strany nalézacího soudu, dále neprovedení všech potřebných důkazů, jakož i rozhodování na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Ve vztahu k projednávané věci pak tyto námitky konkretizovala zejména tvrzením, že odstoupení od smlouvy dne 12. července 2000 bylo vadné a že jej neobdržela. Uvedla v této souvislosti, že doručenky podepisuje vždy celým jménem, nikoli jen příjmením a za účelem prokázání těchto tvrzení navrhla provedení důkazu grafologickou expertizou a výslechem jejích tehdejších zaměstnankyň.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. února 2002, sp. zn. 42 To 36/2002, podle §256 tr. ř. odvolání obviněné zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí objasnil, ze kterých skutkových zjištění vycházel ohledně doručení odstoupení od smlouvy o nájmu nebytových prostor mezi obviněnou a městem U. H., přičemž reagoval na všechny námitky, obsažené v odvolání.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. února 2002, sp. zn. 42 To 36/2002, podala obviněná řádně a včas dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Shora označenému rozhodnutí obviněná v dovolání vytýká, že se v něm odvolací soud řádně nevypořádal s jejím odvoláním, zejména pak s projevenou lítostí a dosavadní bezúhonností, a dále, že nereagoval na její podání, označeným jako doplnění odvolaní, podaným soudu dne 16. dubna 2002, k němuž byly přiloženy čestná prohlášení zaměstnankyně obviněné a její matky ke způsobu doručování zásilek poštovní doručovatelkou do předmětných nebytových prostor, čestné prohlášení osoby zmocněné obviněnou k úkonu, který však tato osoba neprovedla, a konečně návrh na výslech přesně označené osoby zaměstnance pronajímatele, který měl připustit odstranění pečeti z předmětných nebytových prostor.
V dovolání obviněná vyslovila přesvědčení, že v dané věci svým jednáním nenaplnila materiální stránku trestného činu, čímž u napadeného rozhodnutí dle ní došlo k vadě, která měla za následek nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poukázala v této souvislosti na skutečnost, že obdobně její jednání hodnotil i nalézací soud, a to v usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 18. ledna 2001, č. j. 3 T 7/2001-47, a v usnesení téhož soudu ze dne 4. října 2001, č. j. 3 T 7/2001-91.
V dovolání obviněná argumentuje provedenými listinnými důkazy (dopisy ze dne 30. října 2001, 5. prosince 2001, 20. prosince 2001, 3. ledna 2002 o způsobu hrazení dlužného nájemného), z níž dle jejího přesvědčení vyplývá, že v průběhu dlužného období úspěšně jednala se zástupci R. K. S. a zástupci města U. H. o vyřešení její krizové situace, přičemž dlužné nájemné v plné výši za období spáchání trestného činu podle §249a odst. 1 tr. zák. od 24. července 2000 do 1. prosince 2000 v částce 44.066,- Kč, včetně úroku z prodlení, uhradila dne 3. ledna 2002, tj. neprodleně poté, co byl dne 13. prosince 2001 nalézacím soudem vynesen odsuzující rozsudek. Setrvává přitom na odlišné skutkové verzi případu, než byla ta, k níž na základě provedeného dokazování dospěl nalézací i odvolací soud. Shodně s odvoláním poukazuje na nedoručení odstoupení pronajímatele od nájemní smlouvy, a dále na skutečnost, že v řízení nebylo prokázáno oprávnění pronajímatele k zapečetění předmětných nebytových prostor.
Dle názoru obviněné soudy nezohlednily vyjádřenou lítost, kdy kromě uhrazení již zmíněné částky dlužného nájemného dne 4. ledna 2002 předmětné nebytové prostory vyklidila a konečně dle stanoveného splátkového kalendáře z celkové sumy dlužného nájemného ve výši 218.863,90,- Kč již zbývá uhradit 150.798,- Kč. V případě úspěšného dovolání je obviněná přesvědčena o možném odklonu od trestního řízení.
Z výše uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265l odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu projednání.
K dovolání obviněné se přípisem ze dne 10. října 2002, č. j. 1 NZo 506/2002, vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Vyslovila právní názor, dle něhož vzhledem k tomu, že posouzení opodstatněnosti použitého dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je vždy odvislé od ustáleného skutkového stavu věci, jehož rámcem je také dovolací soud při hodnocení obsahové stránky označeného dovolacího důvodu vázán, nelze k námitkám, tuto mez nepřípustně překračujícím, přihlížet. Pro uvedené se ve vyjádření uvádí, že otázky, spojené s okolnostmi vzniku dovolatelkou vyvolaného protiprávního stavu a jeho udržování, ať již za použití námitek nedostatku k nim se vztahujícího dokazování, či jeho hodnocení do přisouzené skutkové podoby, nemohou být předmětem dovolacího řízení. Z pohledu správnosti právního posouzení skutku státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství konstatuje naplnění skutkové podstaty trestného činu dle §249a odst. 1 tr. zák., včetně její subjektivní stránky, předmětným jednáním obviněné. V této souvislosti je poukazováno zejména na svévolnost užívání zapečetěných nebytových prostor i přes ukončení tohoto oprávnění v souladu se smluvním ujednáním. Nadto ale dle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k námitce nedostatku dovolatelčina zavinění nelze však ve smyslu použitého dovolacího důvodu přihlédnout, neboť subjektivní stránku přisouzeného trestného činu zpochybňuje cestou námitek vůči soudy zjištěnému skutkovému stavu.
Za jedinou relevantní hmotně právní námitku, podřaditelnou pod použitý dovolací důvod, je ve vyjádření považováno dovolatelčino zpochybnění stupně společenské nebezpečnosti jejího jednání, jež dle jejího názoru lze posoudit toliko jako přestupek. V této souvislosti se státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu, obsaženými v usnesení ze dne 13. listopadu 2001, sp. zn. 6 To 493/2001, jímž ke stížnosti státního zástupce bylo zrušeno usnesení nalézacího soudu o postoupení předmětné věci k projednání v přestupkovém řízení. Z uvedeného důvodu považuje použitým dovolacím důvodem zohlednitelnou námitku za zjevně neopodstatněnou.
Ze shora uvedených důvodů státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst.1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání je přípustné /§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř./, neboť napadá pravomocné usnesení soudu druhého stupně, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněné proti rozsudku, jímž byla uznána vinnou a byl mu uložen trest, dále shledal, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde podání lze učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.) a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst.1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Po přezkoumání Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.
Obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto důvodu lze proto namítat, že skutek, tak jak byl soudy zjištěn, nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, že jde o trestný čin jiný, nebo jednání není vůbec trestné. Nelze proto v rámci uvedeného dovolacího důvodu úspěšně namítat, že skutková zjištění jsou nesprávná, neúplná, že důkazy soudy nesprávně zhodnotily, nebo, že je třeba provést důkazy další.
Veden touto, v konstantní judikatuře již stvrzenou interpretací dovolacího důvodu podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř., omezil se proto Nejvyšší soud toliko na otázku, naplnila-li obviněná svým jednáním dle skutkových zjištění nalézacího soudu, akceptovaných soudem odvolacím, znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák.
Dle uvedeného ustanovení tr. zákona se trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru dopustí ten, kdo protiprávně obsadí nebo užívá dům, byt nebo nebytový prostor jiného.
Argumentace obsažená v dovolání přitom nebrojí proti naplnění formální stránky předmětného trestného činu s ohledem na soudy provedená skutková zjištění; s ohledem na tato zjištění brojí toliko proti naplnění materiální stránky daného trestného činu.
Krajský soud v Brně v usnesení ze dne 13. listopadu 2001, sp. zn. 6 To 493/2001, jímž ke stížnosti státního zástupce zrušil usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 4. října 2001, č. j. 3 T 7/2001-91, o postoupení předmětné věci k projednání v přestupkovém řízení, podrobně vyložil důvody, pro něž dospěl k závěru, že soud I. stupně všechny zjištěné skutečnosti z pohledu hledisek obsažených v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. nezhodnotil. Konstatoval, že obviněná svým jednáním vyloučila pronajímatele závažným způsobem z práva hospodařit se svým majetkem, donutila ho tak domáhat se svého práva v soudním řízení, ač se smluvně zavázala řádně hradit nájemné a v rámci smluvní volnosti souhlasila i s důsledky řádného neplacení nájemného, tedy s právem pronajímatele odstoupit od smlouvy s následkem ukončení nájmu, nájemné nehradila ani v době vydání předmětného rozhodnutí, nadále udržovala protiprávní stav, a to navzdory výzvě pronajímatele, přičemž dle názoru soudu ukončení udržování protiprávního stavu v dané věci nebylo odvislé od svobodného jednání obviněné, nýbrž od úkonu orgánu činného v trestním řízení. V této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje i na právní názor, jenž vyslovil ve svých dřívějších rozhodnutích (ze dne 18. ledna 2001, sp. zn. 5 Tz 300/2000, a ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 5 Tz 271/2000), dle něhož trestní postih u trestného činu podle §249a odst. 1 tr. zák. není podmíněn neúspěšným použitím jiných, mimotrestních opatření k tomu, aby byl odstraněn protiprávní stav.
Okresní soud v Uherském Hradišti v rozsudku ze dne 13. prosince 2001, sp. zn. 3 T 7/2001, veden pokyny soudu odvolacího, podrobně vyložil, kterými hledisky se řídil při stanovení konkrétního stupně nebezpečnosti činu pro společnost, přičemž plně respektoval obecný metodologický přístup, jenž byl opakovaně vysloven Nejvyšším soudem (viz např. rozhodnutí ze dne 18. ledna 2001, sp. zn. 5 Tz 300/2000), dle kterého stanovení stupně nebezpečnosti činu pro společnost musí být výsledkem hodnocení všech skutečností představujících konkrétní kritéria obecně zakotvená v ustanovení §3 odst. 2 a 4 tr. zák. a není možné zdůrazňovat jen některé rozhodné okolnosti na úkor ostatních. Soud odvolací se následně se závěry soudu I. stupně ztotožnil.
Nejvyšší soud v rámci přezkumu opodstatněnosti dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu dle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. dospěl k závěru, že rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu v předmětné věci spočívá na správném právním posouzení skutku, a to z pohledu namítané absence naplnění materiální stránky trestného činu podle §249a odst. 1 tr. zák. dodržením hledisek plynoucích z §3 odst. 2 a 4 tr. zák., jakož i z pohledu konstantní judikatury. Nalézací a odvolací soud ve svých rozsudcích dále plně dostály požadavkům plynoucím z §125 odst. 1 tr. ř. Na základě skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů byly v činu obviněné správně shledány všechny zákonné znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že v případě dovolání obviněné D. K. jde o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto jej podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. dubna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman