ECLI:CZ:NS:2003:11.TDO.991.2002.1
sp. zn. 11 Tdo 991/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. března 2003 dovolání podané obviněným J. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 6 To 354/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 2 T 136/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 15. 4. 2002, sp. zn. 2 T 136/2001, byl J. Š. uznán vinným pomocí k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c),
§248 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců
s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v délce jednoho roku. Současně mu byla podle §228 odst. 1 uložena povinnost společně a nerozdílně se spoluodsouzeným O. B. zaplatit náhradu škody firmě H. I. a. s. Z., se sídlem P. K. 637, ve výši
13.120 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem svého uplatněného nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění okresního soudu se obviněný Š. takto kvalifikovaného trestného jednání dopustil tím, že poté, co dne 28. 4. 2000 v B. uzavřela M. B.
s a. s. H. I. Z., zastoupenou obžalovaným J. Š., majitelem firmy V. S. B., smlouvu č. 20/79/037 o finančním pronájmu jízdního kola Explorer v. č. NE 9949297 v kupní ceně 20.670 Kč, kterou jako ručitel spolupodepsal obviněný O. B. a poté, co tato zaplatila úvodní splátku ve výši 6.700 Kč a první měsíční splátku 850 Kč, tedy
7.550 Kč, přičemž další měsíční leasingové splátky měly být v částce 850 Kč pravidelně spláceny až do 30. 3. 2002 a teprve po uhrazení poslední splátky by přešlo vlastnické právo na nájemkyni, obviněný O. B., který kolo užíval, toto následně předal obviněnému J. Š. s žádostí, aby kolo prodal za částku 16.000 Kč, neboť potřebuje peníze, čemuž obviněný J. Š. vyhověl, kolo dne 4. 7. 2000 prodal a utrženou částku 16.000 Kč předal obviněnému O. B., který ji použil pro svoji potřebu a tak způsobil majiteli kola, a. s. H. I. Z., škodu ve výši 13.120 Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný Š. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 6 To 354/2002, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Opis tohoto usnesení byl doručen obviněnému dne 26. 8. 2002, jeho obhájci a Okresnímu státnímu zastupitelství v Bruntále dne 20. 8. 2002.
Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný Š. (dále jen obviněný) prostřednictvím obhájce dne 9. 10. 2002 dovolání, kterým napadl jediný výrok tohoto rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání. Jako důvod dovolání uvedl, odvolacím soudem bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, přestože odsuzující rozsudek spočíval na nesprávném právním posouzení skutku. Odkázal přitom na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V textu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že nalézací soud ve věci učinil úplná a správná skutková zjištění, která však nesprávně právně posoudil. Správně dovodil, že vztah vyplývající z finančního pronájmu uzavřela M. B. jako nájemce s firmou H. I. a. s. Z. jako pronajímatelem, přičemž on při uzavírání smlouvy vystupoval jako zprostředkovatel. Po splnění povinností vyplývajících ze zprostředkování však jeho účast na dalším průběhu vztahu zcela pominula. Nebyl oprávněn a ani fakticky nemohl do průběhu vztahu mezi pronajímatelem a nájemcem jakkoli zasahovat. Z hlediska právní subjektivity jde o zcela suverénní účastníky.
Pokud tedy na žádost další osoby kolo, dotčené leasingovou smlouvou prodal a navíc se opakovaně prodávajícího dotazoval, zda jsou vyrovnány závazky z leasingové smlouvy a dostalo se mu ujištění, že ano, neměl žádnou faktickou ani právní možnost do jednání prodávajícího zasáhnout. Nelze také dovozovat, že by měl být jakýmsi garantem nerušeného průběhu leasingového vztahu po celou dobu trvání leasingové smlouvy. Nadto nelze vyloučit, že na základě dohody účastníků mohlo dojít ke změně leasingové smlouvy nebo jejímu ukončení, což je v kompetenci jejich účastníků, nikoli zprostředkovatele. Pokud tedy převzal kolo k prodeji, přičemž se dotazem přesvědčil, že kolo lze prodat, z hlediska zavinění se nemohl stát pomocníkem k úmyslnému trestnému činu. Rovněž tak nelze pominout, že z této činnosti nezískal sebemenší prospěch, což by se mělo odrazit mimo jiné i v hodnocení stupně společenské nebezpečnosti činu. Pochybení odvolacího soudu pak spočívá v tom, že se s názorem nalézacího soudu ztotožnil a jeho odvolání zamítl.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále a poté věc podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Bruntále k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se podrobně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že v odsuzujícím rozsudku popsané jednání obviněného by zakládalo skutkovou podstatu pomoci k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c), §248 odst. 1 tr. zák. pouze v případě, pokud by si obviněný na základě předchozí dohody přisvojoval cizí věc společně s osobou, jíž byla svěřena. Poukázal přitom na rozhodnutí publ. pod č. 26/1995 Sb. rozh. tr. Jízdní kolo, které bylo předmětem finančního pronájmu, nebylo svěřeno obviněnému B., nýbrž jeho matce M. B., která nebyla v souvislosti s protiprávním jednáním obviněných vůbec trestně stíhána. Proto správně neměl být daný skutek obviněného právně kvalifikován jako pomoc k trestnému činu zpronevěry, nýbrž za stavu, kdy evidentně nebyl splněn požadavek akcesority účastenství, jako trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., jehož zákonné znaky naplní mimo jiné ten, kdo na sebe nebo jiného převede věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou (v daném případě obviněným B.). Vychází-li se tak ze skutkového děje stabilizovaného do podoby uvedené ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, pak také jednání obviněného
B. bylo nesprávně právně posouzeno jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., neboť mělo být správně kvalifikováno jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. Zhodnotí-li se však tresty, které obviněnému hrozily na jedné straně za pomoc k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c), §248 odst. 1 tr. zák. a na straně druhé za trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., lze dospět k závěru, že přísněji trestný je trestný čin podílnictví. Je tedy evidentní, že projednání dovolání obviněného by nemohlo zásadně ovlivnit postavení jmenovaného a jelikož podmínka, spočívající v zásadním významu otázky, která má být z podnětu dovolání řešena, platí vedle první z uvedených podmínek pouze kumulativně, navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265i
odst. 1 písm. f) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k části ustanovení §265b
tr. ř., a to odstavci prvnímu.
Obviněný v dovolání formálně označuje jako důvod skutečnosti uvedené v ustanovení
§265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (v jeho druhé alternativě), ve spojení s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., ačkoli takové rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V těchto ustanoveních ani v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění.
V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.) i obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.).
Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu i v tomto případě. Ačkoli dovolatel v textu dovolání proklamoval, že vůči skutkovým zjištěním nalézacího soudu, potvrzeným soudem odvolacím, nemá žádné výhrady, z dále vyslovených námitek je patrný opak. Podstata dovolání spočívá v tvrzení obviněného, že kolo dotčené leasingovou smlouvou prodal na žádost další osoby až poté, co se opakovaně prodávajícího dotazoval, zda jsou vyrovnány závazky z leasingové smlouvy a dostalo se mu ujištění, že ano. Na základě této námitky poté dovozuje, že neměl žádnou faktickou ani právní možnost do jednání prodávajícího zasáhnout, přičemž po něm nelze požadovat, aby byl jakýmsi garantem nerušeného průběhu leasingového vztahu po celou dobu trvání leasingové smlouvy. Pokud tedy převzal kolo k prodeji, přičemž se dotazem přesvědčil, že kolo lze prodat, z hlediska zavinění se nemohl stát pomocníkem k úmyslnému trestnému činu. Dovolatel tedy nejprve uvádí subjektivní popis skutkového děje, od kterého následně vyvozuje právní závěry odlišné od závěrů soudů prvního a druhého stupně. Nelze však přehlédnout, že již jím uvedený popis průběhu skutku koliduje se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, uvedenými ve výroku o vině a podrobněji rozvedenými v odůvodnění rozsudku. Z těchto je zřejmé, že soud dospěl k závěru, že v době převzetí kola od obviněného B. a jeho prodejce J. Š. věděl, že vlastníkem kola je společnost H. I. a. s. Z., a to až do zaplacení poslední splátky (viz č. l. 160, odst. 2 trestního spisu). Pokud se tedy námitky obviněného primárně odvíjí od jím tvrzených jiných skutkových závěrů, než k jakým dospěly soudy v předcházejícím řízení, není dovolací soud oprávněn k nim přihlížet, neboť jak již bylo řečeno, je skutkovými zjištěními učiněnými v předchozím řízení vázán.
Pokud jde o argumenty Nejvyššího státního zastupitelství, zpochybňující správnost právní kvalifikace skutku pro který byl obviněný odsouzen, k těmto nebyl Nejvyšší soud oprávněn v rámci své přezkumné činnosti přihlížet, neboť byly odlišné od důvodů uvedených v dovolání, jimiž je v řízení o dovolání limitován (srov. §265i odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. ř.).
S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl, aniž z jeho podnětu napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř.
O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. března 2003
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch