ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.1000.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 1000/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného města D. proti povinné P. K., prodejem movitých věcí, pro 64.108,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. E 1163/95, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28.6.2001, č.j. 12 Co 1075/2000-13, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinné.
Povinná (zastoupena advokátem) podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovodila z ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a v němž odvolacímu soudu vytkla, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a dost. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.”).
Podle bodu 15. téhož ustanovení odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedením podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Jestliže soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí již dne 1.11.1995, pak odvolací soud správně odvolání povinné projednal „podle dosavadních předpisů“, v důsledku čehož - ve smyslu citovaných ustanovení - nemohl soud dovolací s dovoláním naložit jinak, byť směřovalo proti rozhodnutí vydanému po 1.1.2001. Omyl dovolatelky - při hodnocení včasnosti a přípustnosti dovolání - vychází tedy z toho, že se uchyluje k jiné úpravě dovolání (podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001).
Projednání a rozhodnutí dovolání podle dosavadních právních předpisů ve smyslu citovaného bodu 17. části dvanácté, hlavy první, zákona č. 30/2000 Sb. zahrnuje nejen (kupříkladu) posuzování podmínek řízení, přípustnosti dovolání, náležitostí písemného vyhotovení rozhodnutí, nýbrž i posouzení, zda dovolání bylo podáno včas, včetně určení počátku lhůty k jeho podání (shodný názor vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 19.4.2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, jakož i v mnoha rozhodnutích dalších).
Dovolání tudíž mohlo být podáno pouze ve lhůtě (jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí) stanovené v §240 odst. 1 o.s.ř., a naopak se neuplatní lhůta dvou měsíců (od doručení) stanovená v §240 odst. 1 o.s.ř., ve znění účinném od 1.1.2001, s níž zjevně dovolatelka počítala.
Podle ustanovení §46 odst. 2 o.s.ř.,ve znění účinném od 1.1.2001, nebyl-li adresát zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, doručí se jiné dospělé osobě bydlící v témže bytě nebo v témže domě, působící v témže místě podnikání anebo zaměstnané na témže pracovišti, je-li ochotna obstarat odevzdání písemnosti. Není-li možno ani takto doručit, uloží se písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresát se vhodným způsobem vyzve, aby si písemnost vyzvedl. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se písemnost za doručenou posledním dnem této lhůty, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Ze spisu se podává, že oprávněnému bylo usnesení odvolacího soudu doručeno dne 16.8.2001 a povinné dne 20.8.2001 (§57 odst. 2, věta druhá, o.s.ř.) uložením na poště.
Posledním dnem jednoměsíční lhůty k podání dovolání byl ve smyslu ustanovení §57 odst. 2, věty první, o.s.ř. den 20.9.2001 (čtvrtek). Dovolání podané osobně u soudu prvního stupně dne 17. 10. 2001 je tedy zjevně opožděné (po lhůtě bylo ostatně i sepsáno).
Dovolání, které bylo podáno opožděně Nejvyšší soud odmítne (§243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).
I kdyby dovolání opožděné nebylo, nebylo by možné je věcně projednat proto, že je objektivně (§236 odst. 1 o.s.ř.) nepřípustné (viz §237, §238a, §239 o.s.ř.).
Ostatně i ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., ve znění účinném od 1.1.2001, z něhož dovolatelka vycházela k doložení opaku, zjevně vyložila nesprávně; proti usnesení, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, by mohlo být dovolání přípustné jen tehdy, dospěl-li by dovolací soud k závěru, že toto usnesení má po právní stránce zásadní význam.
Tvrdí-li dovolatelka, že vykonávané rozhodnutí není způsobilým titulem výkonu, uváží, zda je jí k dispozici též procesní institut zastavení výkonu rozhodnutí ve smyslu §268 odst. 1 o.s.ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 (per analogiam); oprávněnému, jenž by měl na jejich náhradu nárok, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2003
JUDr. Vladimír Kurka, v. r.
předseda senátu