ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.1053.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 1053/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Č. C. S., spol. s r. o., proti povinnému J. S., za účasti manželky povinného V. S., pro 88.982,05 Kč s příslušenstvím prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. E 412/97, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2000, č.j. 28 Co 476/2000-30, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 6. 1. 2000, č.j. E 412/97-16, jímž Okresní soud v Benešově nařídil podle svého rozsudku ze dne 30. 1. 1996, sp. zn. 8 C 4900/95, k vydobytí pohledávek oprávněného v celkové výši 88.982,05 Kč s příslušenstvím a nákladů předcházejícího (nalézacího) řízení ve výši 7.492,- Kč výkon rozhodnutí prodejem označených nemovitostí ve společném jmění povinného a jeho manželky, povinnému zakázal nemovitosti převést nebo zatížit, uložil mu, aby ve stanovené lhůtě oznámil, zda a kdo k nim má předkupní právo, a rozhodl o nákladech vykonávacího řízení. Odvolací soud, který ve shodě se soudem prvního stupně měl podmínky pro nařízení výkonu za splněné, zejména zdůraznil, že za situace, kdy vymožení předmětných pohledávek dříve nařízeným výkonem rozhodnutí prodejem movitých věcí, je nereálné, bylo namístě ve smyslu ustanovení §263 odst. 2 občanského soudního řádu nařídit výkon i prodejem nemovitostí.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný (zastoupen advokátkou) včas dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001. Namítá, že výkon rozhodnutí se postižených nemovitostí nemůže týkat, neboť jde o rodinný domek, pozemek, na němž stojí, a zahradu, tedy věci, které slouží k uspokojování základních hmotných potřeb dovolatele a jeho rodiny (§322 odst. 1 občanského soudního řádu), a že výše vymáhaných pohledávek je v hrubém nepoměru k hodnotě předmětu výkonu (§264 odst. 1 občanského soudního řádu). Soudům obou stupňů dále vytýká, že – přestože výkon postihuje věci ve společném jmění – jeho manželka „nebyla po celý průběh soudního řízení přibrána jako účastnice tohoto řízení.“ Ze všech uvedených důvodů navrhuje, aby (po kladném zhodnocení nastolených otázek jako zásadně právně významných) dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000). O takový případ v souzené věci jde, neboť odvolací soud o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně rozhodl před 31. 12. 2000; Nejvyšší soud proto – oproti očekávání dovolatele – dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále též jen „o.s.ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravuje především ustanovení §238a o.s.ř.; o žádný z případů zde uvedených však v projednávané věci nejde. Použitelnost ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. není dána proto, že usnesení odvolacího soudu není měnící, nýbrž potvrzující, a napadené rozhodnutí přitom nelze podřadit ani odstavci 1 písmenům b/ až f/ citovaného ustanovení (a tedy ani pod písmeno d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu).
Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení §239 o.s.ř., protože odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (odstavec 1/) a povinný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání neučinil (odstavec 2/).
Námitku, že v rozporu s ustanovením §255 odst. 2 o.s.ř. soudy nejednaly s manželkou povinného jako s účastnicí řízení, by dovolací soud mohl zohlednit jako případnou zmatečnostní vadu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. jen tehdy, pokud by tuto vadu – nesprávný postup v průběhu řízení, jímž byla odňata možnost jednat před soudem – uplatnila tato účastníce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1900/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 10/2001 pod č. 69). Z obsahu spisu ostatně vyplývá, že stejnopisy písemných vyhotovení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí a usnesení, jímž je odvolací soud potvrdil (i když v jejich záhlaví v rozporu s §169 odst. 1 a §211 o.s.ř. manželka povinného jako účastnice řízení uvedena není), byly řádně doručeny také Věře Sýkorové, které tudíž možnost jednat před soudem odňata nebyla.
Protože další vady řízení (tzv. zmatečnosti), s nimiž ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) a k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a ze spisu se nepodávají, lze uzavřít, že dovolání podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu přípustné není; Nejvyšší soud je proto bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) – aniž se mohl zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí – odmítl (§243b odst. 4, věta první, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam) o.s.ř.; oprávněnému, jemuž by příslušela jejich náhrada, v tomto stadiu řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. července 2003
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu