ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.1069.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 1069/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Č. o. s. proti žalovaným 1/ Českému svazu tělesné výchovy se sídlem v Praze 6, Mezi stadiony, a 2/ Tělovýchovné jednotě T. H., o navrácení majetkových práv, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 8 C 824/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22.6.2000, č.j. 10 Co 1362/99-550, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil v odvoláním napadené části rozsudek, jímž soud prvního stupně žalobu, vycházející ze zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb., proti prvnímu žalovanému zamítl.
Ve včasném dovolání žalobkyně (zastoupena advokátem) namítla, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud pochybil v řešení otázky, kdo je osobou povinnou.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.”).
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že to zákon - jde-li o rozsudek, v ustanoveních §237, §238 a §239 o.s.ř. - připouští.
Přípustnost dovolání z ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ neplyne, jelikož napadený rozsudek není v dovoláním napadené části měnícím, nýbrž potvrzujícím.
Ustanovení §239 odst. 1, 2 (jež se týká rozsudků potvrzujících) není k založení přípustnosti dovolání použitelné rovněž, neboť odvolací soud přípustnost dovolání zvláštním výrokem nevyslovil, resp. není zde návrhu účastníka (na vyslovení přípustnosti dovolání), jemuž by nevyhověl.
Totéž o přípustnosti dovolání platí ohledně ustanovení §238 odst. 1 písm. b/, neboť není splněna podmínka, aby potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu předcházelo zrušení rozsudku, jímž soud prvního stupně rozhodl jinak než v rozsudku, který byl potvrzen (jsa zde vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil). Soud prvního stupně sice rozhodoval ve věci čtyřikrát, vždy však - proti prvnímu žalovanému - shodně (zamítavě).
Dovolání konečně není přípustné ani z hlediska ustanovení §237 o.s.ř.; vady vyjmenované v §237 odst. 1 o.s.ř., jejichž existence zakládá přípustnost dovolání, dovolatelka nenamítala, a z obsahu spisu se nepodávají.
Námitkami, které dovolatelka uplatnila (viz §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.) se lze zabývat jen za předpokladu, že dovolání je přípustné; samy o sobě přípustnost dovolání nezakládají, a pro posouzení této otázky jsou nevýznamné.
Dovolání, které není přípustné, nemohl Nejvyšší soud než odmítnout (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř.; prvnímu žalovanému, jemuž by příslušela jejich náhrada, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2003
JUDr. Vladimír Kurka, v. r.
předseda senátu