ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.1189.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 1189/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné I. H. proti povinnému V. D., prodejem nemovitostí, pro 400.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 20 E 1229/97, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 31.5.1999, č.j. 40 Co 497/99-52, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud odvolání, které podal povinný proti usnesení soudu prvního stupně, odmítl jako opožděné (§218 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Vycházeje z doručenky, pokládal za den doručení usnesení (§46 odst. 2 o.s.ř.) 27.10.1998, posledním dnem patnáctidenní lhůty podle §204 odst. 1 o.s.ř. určil středu 11.11.1998, a jestliže odvolání bylo podáno u soudu prvního stupně až 4.12.1998, uzavřel, že lhůta k odvolání uplynula marně.
Povinný (zastoupen advokátem) v dovolání především namítl, že usnesení soudu prvního stupně mu bylo doručeno až dne 21.11.1998 prostřednictvím Policie ČR; ze skutečnosti, že došlo k opakovanému pokusu o doručení podle dovolatele vyplývá, že „ani okresní soud nepovažoval zásilku za doručenou a volil jiný způsob doručení“. Za těchto okolností, dovodil dovolatel, byla zákonná lhůta k podání odvolání dodržena, a odvolací soud mu odmítnutím odvolání znemožnil uplatnění jeho procesních práv.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je podle §238a odst. 1 písm. e/ o.s.ř. přípustné, jelikož směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání.
Z úřední povinnosti posuzuje dovolací soud pouze vady řízení vyjmenované v §237 a jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o.s.ř.); jinak je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.
Výrok napadeného usnesení vyjadřuje závěr, že odvolání bylo podáno po uplynutí lhůty, stanovené v §204 odst. 1 o.s.ř. Poněvadž běh této lhůty počíná od doručení rozhodnutí soudu prvního stupně, zahrnuje logicky i zjištění, že bylo účastníku doručeno řádně; jen řádné doručení má za následek, že odvolací lhůta počne běžet osobě, které bylo doručováno. Posouzení, zda v konkrétním případě byla vyslovená podmínka splněna, vychází současně z určitého právního názoru (výkladu předpisů, jež upravují doručování) a z výsledku šetření o okolnostech, které jsou z hlediska této úpravy významné.
Nesouhlas s výsledky šetření o skutkových okolnostech doručení je v dovolacím řízení uplatnitelný v rámci dovolacího důvodu ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., podle kterého lze dovolání odůvodnit tím, že řízení je postiženo jinou (než v §237 uvedenou) vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; právě k němu dovolatel míří, namítá-li nesprávnost závěru, kdy mu bylo odvoláním napadené usnesení doručeno.
Odvolací soud vycházel z údajů na doručence neoddělené od obálky, v níž mu zásilka byla vrácena zpět jako nevyzvednutá v úložní lhůtě, a nepřihlížel naopak k druhému doručení téhož usnesení, jež soud prvního stupně provedl prostřednictvím Policie ČR dne 21.11.1998.
Konkrétní postupy pošty a povinné údaje, vyznačované na doručence, která osvědčuje doručení zásilky určené do vlastních rukou adresátovi, stanovila (do 30.6.2000) v souladu s ustanovením §47 odst. 2 o.s.ř. vyhláška č. 78/1989 Sb., ve znění vyhlášky č. 58/1991 Sb., o právech a povinnostech pošty a jejích uživatelů (poštovní řád).
Doručenka je obecně listinou, jež má povahu listiny veřejné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.6.1998, sp. zn. 2 Cdon 1532/97, uveřejněné pod č. 127/1998 v časopise Soudní judikatura), jež se od listin soukromých liší svou důkazní silou; potvrzuje, není-li prokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno (§134 o.s.ř.). Uvedený důsledek se spojuje s doručenkou, jež obsahuje náležitosti, které zmíněný poštovní řád vyžaduje; jejich nedostatek dovolatel nenamítá.
Důsledek toho je, že je na účastníku, který tvrdí opak (oproti údajům uvedeným v doručence), že stanovený postup doručování přesto dodržen nebyl, aby ke svým tvrzením nabídl důkazy a jejich prostřednictvím tato opačná tvrzení prokázal.
Dovolatel se omezil na (pouhé) tvrzení, že na uložení zásilky na poště nebyl upozorněn, a nedostalo se mu výzvy, aby si ji vyzvedl; toho, že by se v místě doručení nezdržoval, se nedovolal.
Zjištění potřebná z hlediska ustanovení §46 odst. 2, §204 odst. 1 a §218 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. činí odvolací soud přímo ze spisu (v něm založené doručenky), a dospěje-li k závěru, že odvolání bylo podáno opožděně, odmítne je, aniž je třeba nařizovat jednání (§214 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Zmíněné možnosti vyvrátit předpoklady, na nichž tento závěr spočívá, jsou specificky limitovány zvláštními znaky toho přezkumu, jež představuje přezkum dovolací.
Šetření o podmínkách doručení rozhodnutí soudu prvního stupně není dokazováním, s dokazováním však má společné to, že na jeho základě soud dospívá k určitým zjištěním, jež mají povahu zjištění skutkových. Proto je přiléhavé, aby jejich přezkum nepřekračoval rámec (a není ani jiný samostatný důvod opaku), který je skutkovému přezkumu v dovolacím řízení vlastní.
Neúplnost nebo nesprávnost tohoto šetření lze tedy namítat se zřetelem k těm principům skutkového přezkumu (zde užitých analogicky), jež ve vztahu ke skutkovým zjištěním obecně vyplývají z §241 odst. 3 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Neúplnost skutkových šetření je obdobně §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. relevantní tehdy, jestliže při vytváření příslušného skutkového základu soud nepostupoval přiměřeně hlediskům zakotveným v ustanovení §120 o.s.ř., jmenovitě pominul-li některé skutkové námitky účastníka řízení nebo neprovedl-li konkrétní šetření, ačkoli jeho potřeba vyšla najevo.
Námitka nesprávnosti skutkového šetření se pak analogicky dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. nepojí s jakoukoli skutkovou výhradou; jak z tohoto ustanovení vyplývá, jsou v dovolacím řízení významné zásadně jen námitky, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedeného šetření nevyplynuly, anebo že pominul skutečnosti, které v řízení (naopak) vyšly najevo.
Obecně platí, že správnost nebo úplnost skutkových zjištění je vyloučeno poměřovat prostřednictvím tvrzení o skutkových okolnostech, jež byly uplatněny teprve v dovolacím řízení; v dovolacím řízení jsou skutkové novoty nepřípustné v tom smyslu, že ani dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b/ ani podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. nemůže být na takové námitce úspěšně založen. Tomu odpovídá, že se v dovolacím řízení neprovádí dokazování, resp. provádí se jen k prokázání důvodu dovolání (§243a odst. 2 o.s.ř.).
I když se tato zásada v řízení o dovolání proti usnesení, jímž bylo odmítnuto odvolání (pro opožděnost), neuplatní bezezbytku (nelze vyloučit, že odvolací soud takové usnesení vydá, aniž by dotčený účastník musel být předem konfrontován s těmi šetřeními, jež jsou pro závěr o opožděnosti odvolání rozhodná), není důvod k ní nepřihlížet tehdy, jestliže určitá tvrzení o skutkových okolnostech účastník v odvolacím řízení (včetně v samotném odvolání) objektivně uplatnit mohl, jelikož mu byly známy, a jejich význam mohl předjímat.
Tak je tomu v posuzovaném případě, jestliže se v dovolání namítá, že odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně mu předtím, než mu bylo doručeno Policií ČR dne 21.11.1998, nebylo (řádně, resp. vůbec) doručeno. Dovolateli muselo být zjevné, že doručení Policií ČR logicky i věcně předchází, resp. v době, kdy se uskutečnilo, předcházelo (standardní) doručení poštou, a měl tedy možnost regulérnost tohoto doručení zpochybnit již v odvolání. To platí tím spíše, že - k procesní iniciativě odvolacího soudu - byl dovolatel soudem prvního stupně právě k okolnostem doručení napadeného usnesení slyšen.
I kdyby tomu mohlo být jinak, je výše popsaným zásadám ovládajícím uplatnění skutkových námitek v dovolacím řízení vlastní, že způsobilému dovolacímu důvodu (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.) neodpovídá pouhé popření toho, co jinak přípustnými způsoby bylo vyšetřeno.
Je konstantním závěrem soudní praxe, že opětovné doručení téhož rozhodnutí samo o sobě účastníku novou (další) lhůtu k podání opravného prostředku nezakládá; o situaci, podřaditelnou závěrům, které vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31.7.2000, sp. zn. 31 Cdo 1488/2000, uveřejněném pod č. 39/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, však nejde, neboť odvolací soud (v dané věci) tam požadované zvláštní šetření důvodu druhého doručení provedl.
Námitky, obsažené v dovolání, jež obsahově směřují proti věcné správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, jsou v posuzovaných souvislostech nerozhodné již zcela.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. l a §142 odst. 1 o.s.ř.; úspěšné oprávněné, jíž by příslušela náhrada, však náklady v tomto stadiu řízení (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2003
JUDr. Vladimír Kurka, v.r.
předseda senátu