ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.1284.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 1284/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Mojmíra Putny ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného města K. proti povinnému J. H., přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, pro 111.915,31 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 50 E 64/2001, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26.2.2002, č.j. 56 Co 47/2002-16, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, jehož majitelem je manželka povinného. Dospěl k závěru, že aby bylo možné vést výkon rozhodnutí tímto způsobem, musela by být vyloučena možnost postižení osobního majetku toho, kdo není povinným (manžela povinného); v rámci výkonu rozhodnutí však dokazování ohledně původu prostředků na peněžním účtu, patřícím jiné osobě než povinnému, vést nelze.
Oprávněný (za nějž jedná zaměstnanec s právnickým vzděláním) ve včasném dovolání, jež pokládá za přípustné dle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., odvolacímu soudu vytkl, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Podle jeho názoru nenamítl-li povinný, že prostředky na dotčeném účtu jsou ve výlučném vlastnictví jeho manželky, měly být zahrnuty do společného jmění manželů (§144 obč. zák.); ostatně z výpisu z účtu se podává, uvádí se v dovolání, že „příjmy na účtu jsou charakteru pravidelné mzdy za práci konanou v pracovním poměru, a tudíž náležejí do společného jmění manželů“.
Jelikož řízení bylo zahájeno po 1.1.2001, oba soudy správně věc projednaly podle občanského soudního řádu ve znění zákona č. 30/2000 Sb.(dále jen „o.s.ř.“), v důsledku čehož podle téhož předpisu postupoval i soud dovolací (bod 17. a 18. části dvanácté, hlavy I, tohoto zákona).
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; odstavec 2 téhož ustanovení stanoví, že §237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně.
Dovolatel zjevně přehlédl, že z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením není přípustné vždy, nýbrž jen za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 pod písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by však dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilý dovolací důvod představuje ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
V důsledku nesprávného výkladu ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolatel pominul nabídnout argumenty ve prospěch názoru, že tyto podmínky jsou v daném případě splněny. Samotným hodnocením námitek, jež v dovolání vznesl, k pozitivnímu závěru dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), zjevně nejde (o rozpor s hmotným právem nemůže jít už vůbec, neboť dovolání směřuje do oblasti práva procesního).
Odvolací soud totiž ve svém výsledku uplatnil právní názor, který lze pokládat za standardní, a jejž formuloval i v publikované judikatuře. V usnesení ze dne 14.4.2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, uveřejněném pod č. 4/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vyslovil závěr, že „výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu podle ustanovení §303 a násl. o.s.ř. může být nařízen a proveden jen u pohledávky z účtu, jehož majitelem je povinný. Jiná pohledávka z účtu není způsobilým předmětem tohoto výkonu rozhodnutí, i kdyby na účet byly vloženy peněžní prostředky povinného, případně peněžní prostředky patřící do společného jmění manželů (povinného a majitele účtu)“ a obdobně se vyjádřil i v rozsudku ze dne 14.3.2002, sp. zn. 20 Cdo 681/2001, publikovaném pod č. 75/2001 tamtéž.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání v úvahu nepřicházejí, Nejvyšší soud dovolání oprávněného podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.; povinnému, jenž by měl na jejich náhradu právo, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. července 2003
JUDr. Vladimír K u r k a , v.r.
předseda senátu