ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.1583.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 1583/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kurky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné R. K., zastoupené advokátem, proti povinnému J. B., zastoupenému advokátem, srážkami z důchodu pro částku 40.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 64 E 354/2000, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně z 20. února 2002, č. j. 26 Co 407/2001-42, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Povinný je povinen zaplatit oprávněné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2965,- Kč k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Usnesením z 22. srpna 2000, č. j. 64 E 354/2000-12, soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí srážkami z důchodu povinného k vymožení pohledávky v částce 40.000,- Kč s příslušenstvím, náhrady nákladů předchozího (nalézacího) řízení ve výši 7.075,- Kč a nákladů výkonu rozhodnutí v částce 4.525,- Kč. Podání povinného označené jím jako „odvolání proti rozsudku ze dne 2. 2. 1999“, adresované však městskému soudu k „j. č. 64 E 354/2000-12“, určené tedy soudu exekučnímu, ve kterém povinný namítá zaplacení dluhu v roce 1989, soud prvního stupně posoudil podle obsahu jako „návrh na zastavení výkonu rozhodnutí, a to dle §268 odst. 1 písm. g/ o.s.ř.“ (viz protokol o jednání z 28. května 2001 na č.l. 26). Tento návrh pak usnesením z 1. srpna 2001, č. j. 64 E 354/2000-34, zamítl s odůvodněním, že důvody pro zastavení exekuce nařízené na základě rozsudku z 2. února 1999, č. j. 30 C 272/98-14, odsuzujícího povinného (společně a nerozdílně se S. B.) k zaplacení částky 40.000,- Kč s příslušenstvím, tedy k plnění (nikoli tudíž na základě rozsudku z 18. března 1993, sp. zn. 45 C 68/91, jímž soud určil, že ke dni smrti otce oprávněné J. M. existovala jeho pohledávka za povinným, jak se povinný nesprávně domníval v podání z 13. září 1991 /č.l. 28/) dány nejsou, jelikož k zaplacení dluhu, a tedy k zániku práva splněním mělo podle samotného povinného dojít před vydáním exekučního titulu.
K odvolání, jímž povinný – nově – namítl, že mu „nikdy nebylo doručeno předvolání ani rozsudek ve věci sp. zn. 30 C 272/98, krajský soud usnesení městského soudu (kromě výroku o nákladech exekuce, jejž změnil) potvrdil s odůvodněním, že závěr o nedůvodnosti návrhu na zastavení exekuce, měl-li být dluh zaplacen před vydáním titulu, je správný. Námitku nevykonatelnosti podkladového rozsudku pro jeho nedoručení (o níž soud prvního stupně, zamítající návrh na zastavení exekuce odůvodněný výlučně tvrzením o zaplacení dluhu, nerozhodoval, jelikož v podáních z 5. září 2000 /č.l. 13/, 16. února 2001 /č.l. 19/ ani z 25. května 2001 /č.l. 28/ uplatněna nebyla) odvolací soud posoudil jako „nový návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí“, tentokrát podle §268 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., o němž je příslušný v prvním stupni rozhodnout městský soud.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl povinný včasným dovoláním, v němž „nesouhlasí s právním názorem KS v Brně, že nejsou dány důvody pro zastavení výkonu rozhodnutí podle ust. §268 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.“ Odvolacímu soudu vytýká zejména, že se nevypořádal s jeho námitkou nevykonatelnosti exekučního titulu, a že jeho tvrzení o nedoručení podkladového rozsudku nijak neprověřoval.
Protože soud prvního stupně ve věci rozhodl po 1.1.2001, odvolací soud správně aplikoval zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 30/2000 Sb., (dále též jen „o. s. ř.“) a se zřetelem k bodu 17., hlavy první, části dvanácté tohoto zákona, rozhodoval podle tohoto předpisu i Nejvyšší soud o dovolání.
Nejvyšší soud nejdříve posoudil, zda je dovolání přípustné a v tomto ohledu dospěl k závěru, že tomu tak není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně (a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř.) – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu (jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí) přípustné jen dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z uvedeného je zřejmé, že má-li být přípustnost dovolání založena ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., je povinnému k dispozici pouze dovolací důvod zakotvený v §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., podle něhož lze dovolání podat jen spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Tak tomu však v souzené věci není. Odvolací soud totiž usnesení soudu prvního stupně přezkoumal pouze z hlediska ustanovení §268 odst. 1 písm. g/ o.s.ř., jež – ve skutečnosti jako jediné – aplikoval soud prvního stupně, byla-li podání z 5. září 2000 a 16. února 2001 (č.l. 13 a 19), povinným označená jako „odvolání“ (proti usnesení o nařízení exekuce z 22. srpna 2000, č. j. 64 E 354/2000-12) odůvodněna výlučně tvrzením o zaplacení dluhu. Jestliže povinný námitku nevykonatelnosti podkladového rozsudku odůvodněnou tvrzením o jeho nedoručení ke dni vydání usnesení soudu prvního stupně nevznesl, pak tento soud (mající k dispozici spis 30 C 272/98 s doručenkou, tedy veřejnou listinou osvědčující doručení podkladového rozsudku povinnému) návrh na zastavení exekuce odůvodněný výlučně tvrzením o zaplacení dluhu neměl možnost posuzovat podle ustanovení jiného (zde tedy ani podle §268 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) než z pohledu ustanovení §268 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. upravujícího zastavení exekuce pro zánik práva splněním. Tomu také odpovídá postup odvolacího soudu, jenž (v souladu se zásadou dvouinstačnosti řízení) rozhodnutí soudu prvního stupně odůvodněné ustanovením §268 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. potvrdil aniž je přezkoumával z hlediska (teprve odvoláním ze 13. září 2001 uplatněného) ustanovení §268 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., s tím, že námitku nevykonatelnosti podkladového rozsudku pojal jako nový návrh na zastavení exekuce, nyní podle §268 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., o němž je příslušný jako soud prvního stupně rozhodnout městský soud.
Jestliže dovolatel „nesouhlasí s právním názorem KS v Brně, že nejsou dány důvody pro zastavení výkonu rozhodnutí podle ust. §268 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.“, pak nejenže polemizuje s právním posouzením, na němž napadené rozhodnutí nespočívá, nýbrž – navíc – odvolacímu soudu vytýká závěr, který v napadeném usnesení (vůbec) dovozen nebyl. Pokud jde dále o závěr odvolacího soudu o správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže ten návrh na zastavení exekuce zamítl s odůvodněním, že důvod podle §268 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. dán nebyl, toto právní posouzení věci zůstalo dovoláním (jehož rozsahem a důvody včetně jejich obsahového vymezení je dovolací soud podle ustanovení §242 odst. 1, 2 o.s.ř. vázán) nenapadeno.
Již z prvně uvedeného důvodu, že totiž napadené usnesení (potvrzující rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g/ o.s.ř.,) na nesprávném právním posouzení věci (jež dovolatel spatřuje v nesprávném výkladu ustanovení jiného, totiž §268 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) nespočívá, není splněn předpoklad přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tedy požadavek, aby napadené rozhodnutí mělo zásadní právní význam, Nejvyššímu soudu tedy nezbylo než dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítnout.
Povinný podáním nepřípustného dovolání zavinil jeho odmítnutí, takže oprávněné vzniklo podle ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Náklady dovolacího řízení vzniklé oprávněné spočívají (při ceně předmětu exekučního řízení 40.000,- Kč plus 7.075 Kč) v částce 2.890,- Kč představující 50 % sazbu za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5., §12 odst. 1 písm. a/ bod 1., §14 odst. 1, §15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/), ve znění pozdějších předpisů, účinné dnem 1. ledna 2001, viz §21) – sníženou o 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky a v částce 75,- Kč paušální náhrady advokátů za poskytování právních služeb (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2003
JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.
předseda senátu