ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.1779.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 1779/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného F. K., zastoupeného advokátem, proti povinné J. P., za účasti manžela V. P., zastoupeným advokátem, prodejem nemovitostí, pro 10.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 18 E 2148/2001, o dovolání povinné a manžela povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31.12.2001, č.j. 25 Co 646/2001-34, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil k vymožení povinnosti zaplatit 10.000,- Kč s příslušenstvím podle vykonatelného soudního titulu výkon rozhodnutí prodejem označených nemovitostí ve společném jmění povinné a jejího manžela.
Ve včasném dovolání povinná a její manžel namítli, že při nařízení výkonu rozhodnutí nebylo prověřeno, zda vykonávané rozhodnutí je správné, a obšírně zdůvodnili, že tomu tak není, resp. že povinná „ve skutečnosti“ žádnou povinnost vůči oprávněnému nemá.
Jelikož dovolání bylo podáno bez toho, že dovolatelé byli zastoupeni advokátem, soud prvního stupně je usnesením - mimo jiné - vyzval, aby ve stanovené lhůtě dovolání doplnili „ve smyslu §241 o.s.ř.“, podle kterého dovolatel v dovolacím řízení musí být zastoupen advokátem, nemá-li sám právnické vzdělání.
Na to dovolatelé předložili plnou moc zvoleného zmocněnce (advokáta) a jím vyhotovené podání, označené jako „dovolání povinné proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17.7.2001, č.j. 18 E 2148/2001“; jím se okresnímu soudu vytýká, že „pominul ustanovení §264 odst. 1 o.s.ř.“, jmenovitě, že navržený způsob výkonu je „zcela nevhodný zejména vzhledem k nepoměru výše pohledávky oprávněného a ceny předmětu, z něhož má být uspokojení této pohledávky dosaženo“.
Jelikož řízení o výkon rozhodnutí bylo zahájeno po 1.1.2001, a oba soudy věc posoudily podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1.1.2001 (dále jen „o.s.ř.“), nemohl v řízení o dovolání Nejvyšší soud postupovat jinak (viz. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.).
Z ustanovení §241 odst. 1, 2 o.s.ř. plyne, že dovolatel (fyzická osoba) musí být zastoupen advokátem (příp. notářem), jestliže nemá právnické vzdělání, a jím musí být dovolání i sepsáno. Zvolí-li si advokáta až poté, co sám podal dovolání, je ke splnění podmínky dovolatelova zastoupení nezbytné, aby zmocněnec (advokát) jím dříve učiněné podání nahradil nebo doplnil vlastním, popř. sdělil soudu, že se s již učiněným podáním ztotožňuje. Nedostatek povinného zastoupení dovolatele ve smyslu citovaného ustanovení je nedostatkem podmínky řízení, jenž se týká účastníka řízení, a který je svou povahou odstranitelný. Podle §243c odst. 1, §104 odst. 2 o.s.ř. učiní soud k jeho odstranění vhodná opatření; nezdaří-li se jej odstranit, řízení zastaví.
Jestliže v uvedených souvislostech na takové opatření dovolatelé reagovali výše vyloženým dovoláním sepsaným advokátem, je přiléhavé – podle obsahu a kontextu – je pojímat jakožto doplnění dovolání dříve podaného jimi samotnými (ku splnění podmínky podle §241 o.s.ř.), ačkoli je zjevně nesprávně adresováno (odvolacímu soudu) a stejně tak zjevně nesprávně směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; odstavec 2 téhož ustanovení stanoví, že §237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně.
Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné jen za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyjádřené v §237 odst. 1 pod písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by však dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilý dovolací důvod představuje ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Za takové námitky nelze považovat ty, jež odpovídají opožděně – a nepřípustně – uplatněným dovolacím důvodům; podle ustanovení §242 odst. 4 o.s.ř. lze totiž dovolací důvody měnit (a tedy i nově uvést) jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Nezpůsobilou námitkou v posuzované věci však není námitka nevhodnosti navrženého způsobu výkonu rozhodnutí, ačkoli je obsažená až v pozdějším doplnění dovolání advokátem, jestliže dovolání původní bylo (účastníky) podáno za situace nesplněné podmínky řízení, spočívající v nedostatku jejich povinného zastoupení advokátem (§241 o.s.ř.). Zásada, vyjádřená v ustanovení §241b odst. 3, větě druhé, o.s.ř., se totiž ze své logiky musí uplatnit i zde; z hlediska zájmu, který chrání, není totiž rozdíl mezi podáním, v němž „nekvalifikovaně“ není uveden dovolací důvod žádný, a podáním, v němž sice je důvod uveden, avšak stejně „nekvalifikovaně“.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Hodnocením námitek, jež byly v dovolání vzneseny, k pozitivnímu závěru o splnění těchto podmínek dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž zjevně nejde.
Odvolací soud ve svém výsledku uplatnil právní názory, které lze pokládat za standardní, a jež korespondují i publikované judikatuře soudů.
Není pochyb, že při nařízení výkonu rozhodnutí již nelze podrobit přezkumu vykonávané soudní rozhodnutí z hlediska jeho věcné správnosti (jak se dovolatelé mylně domnívají), a stejně tak se odvolací soud zásadám soudní praxe nezprotivil tím, jak přihlížel k namítanému ustanovení §264 odst. 1 o.s.ř.
Platí (viz kupř. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí,“ ze dne 18.2.1981, Cpj 159/79, uveřejněné pod č. 21/1981 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), že případný nepoměr výše pohledávky a ceny nemovitostí, je-li navržen výkon rozhodnutí jejich prodejem, je podle ustanovení §264 odst. 1 o.s.ř. pouze jedním (v zákoně výslovně uvedeným) kritériem vhodnosti navrženého způsobu výkonu; jeho zjištění samo o sobě postup podle tohoto ustanovení (zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí resp. nařízení výkonu jiným vhodným způsobem) neodůvodňuje, neboť soud musí současně uvážit, zda je vůbec možné nařídit výkon způsobem jiným, který nejen povede k naplnění účelu výkonu (uspokojení vymáhané pohledávky), nýbrž i v přiměřené době. Při nařízení výkonu rozhodnutí pak nelze na oprávněném požadovat, aby dokládal, že navržený způsob výkonu je způsobem vhodným; naopak je na povinném, aby tvrdil a prokazoval, že je způsobem nevhodným; nikoli však ve stadiu nařízení výkonu, nýbrž až ve stadiu jeho zastavení, jež podle §269 odst. 1, §268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. navrhne.
O rozpor s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.) jít nemůže proto, že námitky dovolatelů vycházejí z práva procesního.
Nelze-li tedy dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.
Dovolací námitkou, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), by se bylo možno zabývat pouze za předpokladu, že je dovolání přípustné, a ten, jak uvedeno, splněn není.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle §243b odst. 5, věty první, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení vychází ze situace, kdy povinná a její manžel procesně zavinili, že dovolání bylo odmítnuto, avšak oprávněnému prokazatelné náklady nevznikly (§146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5, věta první, os.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2003
JUDr. Vladimír Kurka, v. r.
předseda senátu