ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.1886.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 1886/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného P. s., spol. s r. o., zastoupeného advokátem, proti povinnému Z., s. p., zastoupenému advokátem, prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 26 E 1266/95, o dovolání F. n. m. ČR, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. června 2002, č.j. 23 Co 106/2002-385, takto:
I. Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 26. 2. 2001, č. j. 26 E 1266/95-248, jímž okresní soud rozhodl, že „v řízení na straně povinného bude jako s účastníkem řízení nadále pokračováno s F. n. m. ČR“, tedy, řečeno dikcí ustanovení §107a občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“), vyhověl návrhu oprávněného, aby do řízení na místo dosavadního povinného vstoupil F. n. m. ČR (dále též jen „FNM“). Odvolací soud své usnesení odůvodnil závěrem, že rozhodnutím Ministerstva průmyslu a obchodu (dále též jen „MPO“) z 12. 12. 1997, č. 365/97, o převedení části privatizovaného majetku, vyňatého ze státního podniku Z., s. p., na F. n. m., přešly s účinností od 1. 1. 1998, tedy po zahájení exekučního řízení, na tento fond i závazky státního podniku, a tudíž i jeho povinnost uložená vykonávaným rozhodnutím.
Pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu napadl FNM dovoláním, jímž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Nesprávné právní posouzení spatřuje – v zásadě – v závěru o procesním nástupnictví fondu, k němuž soud dospěl přesto, že dovolatel v odvolacím řízení „dokazoval“, že majetek nabytý dnem 1. 1. 1998 na základě rozhodnutí MPO od povinného, tedy státního podniku, smlouvou z 19. 7. 1999, účinnou od 1. 8. téhož roku, převedl na další subjekt, a to Z., a. s., na niž podle §15 zákona č. 92/1991 Sb. přešla všechna práva a závazky s privatizovaným majetkem související.
Dovolání (přípustné podle §239 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) není důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že dovolatel je procesním nástupcem povinného podle §107a o.s.ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale – a o takový případ jde v souzené věci – i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Dovolatel předně ani nenapadá závěr soudu prvního stupně (jejž odvolací soud považuje za správný), že s částí privatizovaného majetku vyňatého ze státního podniku rozhodnutím MPO z 12. prosince 1997 na něj (tedy na fond) k 1. lednu 1998 přešly i závazky, včetně povinnosti stanovené vykonávaným rozhodnutím. Zpochybňuje-li (naopak) názor odvolacího soudu, že tato povinnost nepřešla na další subjekt, totiž (kupní smlouvou z 19. 7. 1999) na společnost Z., a. s., pak brojí proti závěru z hlediska ustanovení §107a o.s.ř. nerelevantnímu, a tedy proti posouzení, na němž napadené rozhodnutí (byť jeho odůvodnění obsahuje i nepřiléhavý odkaz na ustanovení §15 zákona č. 92/1991 Sb.) nespočívá. Okresní soud totiž návrhu podle §107a o.s.ř. vyhověl pouze (a jedině) proto, že vzal za prokázané, že po zahájení exekučního řízení nastala právní skutečnost, týkající se povinnosti dosavadního účastníka (povinného), s níž právní předpis (§11 zákona č. 91/1992 Sb. v rozhodném znění) spojuje převod povinnosti na jiného; z tohoto pohledu je tedy, jestliže odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, napadené rozhodnutí správné. Dovolatel přehlíží, že předmětem rozhodování podle §107a o.s.ř. nebyl (další, následný) převod závazku z fondu na akciovou společnost podle §15 téhož zákona, účinný k 1. 8. 1999, nýbrž (v pořadí prvý) převod ze státního podniku na fond, tedy převod podle §11 zákona, učinný k 1. 1. 1998, jak to vyplývá též z výslovného návrhu oprávněného (jímž je soud, pokud jde o určení vstupující osoby, vázán), odůvodněného rozhodnutím MPO, aby do řízení na místo povinného vstoupil právě F. n. m. ČR.
Pouze pro úplnost budiž ovšem – v obecné rovině – vysvětleno, že otázkou, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, tu vskutku je, nebo zda podle žalobcem (oprávněným) uvedené právní skutečnosti opravdu na jiného přešlo nebo bylo převedeno, se soud v rozhodnutí o návrhu podle §107a o.s.ř. nezabývá, neboť tato otázka se týká již posouzení věci samé, které nelze vyjádřit při zkoumání procesního nástupnictví, ale jen v rozhodnutí o věci samé (viz též usnesení Nejvyššího soudu z 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2003 pod poř. č. 136).
Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo; Nejvyšší soud tudíž – aniž nařídil jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, odst. 6, věty před středníkem o.s.ř. usnesením zamítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2003
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu