ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.196.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 196/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných A) Z. K. a B) H. K. proti povinným 1) J. P. a 2) M. P., vyklizením bytu, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 17 E 3139/99, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4.10.2001, č.j. 11 Co 438/2001-84, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Povinní jsou povinni zaplatit oprávněným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.650,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich právního zástupce advokáta.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil provedení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu povinných. Dospěl k závěru, že byt, který pro povinné zajistili oprávnění, odpovídá v rozhodných znacích (kvality, vybavenosti, polohy, prostředí i dopravní dostupnosti) „se zřetelem k místním podmínkám“ druhu bytové náhrady určené ve vykonávaném rozhodnutí. Na tom podle jeho názoru nemění ničeho okolnost, že náhradní byt se nachází v jiné části obce D., v B. S ohledem na situaci v místě (vzdálenost nabízeného bytu od místa výkonu práce povinných a jejich lékařů, možnost dopravního spojení atd..) a dosavadní situaci rodinnou a pracovní, dojde sice přestěhováním povinných k „jistému zhoršení“, nicméně uvedené zhoršení nelze hodnotit jako „podstatné a nepřiměřené“. Proti svému rozhodnutí odvolací soud připustil dovolání.
Povinní (zastoupeni advokátem) ve včasném dovolání odvolacímu soudu vytkli, že „vychází z nedostatečně zjištěného stavu věci a nesprávného právního posouzení přiměřenosti náhradního bytu“, neboť náhradní byt má jednak podstatně menší rozlohu a dále se nachází v jiné (vzdálené) části obce, v důsledku čehož budou postrádat vytvořené sociální vazby, ztíží se možnost jejich společenského a kulturního vyžití jakož i možnost péče o matku povinného; podle přesvědčení dovolatelů měl odvolací soud uvážit i další (vyjmenovaná) hlediska, a provést odpovídající důkazy, včetně znaleckým posudkem z oboru „bytových otázek“.
Oprávnění se ve vyjádření k dovolání ztotožnili se závěry odvolacího soudu a uvedli, že vzhledem k místním podmínkám nebylo možno zajistit přiměřený náhradní byt, který by, co do „kvalitativních a kvantitativních podmínek“, byl s vyklizovaným bytem zcela shodný.
Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 1. 2001).
Podle bodu 27. pak platí, že pro řízení o výkon rozhodnutí vyklizením nemovitosti, bytu nebo místnosti, za něž je třeba zajistit povinnému náhradu. se použijí dosavadní právní předpisy, byl-li výkon rozhodnutí vyklizením nařízen přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t.j. před 1.1.2001).
Jelikož výkon rozhodnutí byl nařízen soudem prvního stupně dne 8.8.2000 (č.j. 17 E 3139/99-24), odvolací soud správně projednal odvolání „podle dosavadních předpisů“, v důsledku čehož bylo shodně naloženo i s odvoláním proti jeho rozhodnutí (dále jen o.s.ř.).
Dovolání je přípustné (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť odvolací soud přípustnost dovolání založil výrokem svého rozhodnutí (§239 odst. 1 o.s.ř.); přípustnost dovolání podle 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nepřichází v úvahu již proto, že odvolací soud v předchozím zrušovacím rozhodnutí nezavázal soud prvního stupně odlišným právním názorem, maje na zřeteli především potřebu dalších skutkových zjištění.
Z toho, že se přípustnost dovolání podle §239 odst. 1 o.s.ř. opírá o předpoklad, že napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu, plyne, že způsobilým dovolacím důvodem je především důvod ve smyslu §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., to jest, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Naopak nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. (shodně rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); to je v dané věci významné proto, že dovolatelé vycházeli z předpokladu opaku, a proto výhrady, které v tomto směru formulovali, jsou v daném dovolacím řízení bezcenné.
Poněvadž s výjimkou vad řízení vyjmenovaných v §237 o. s. ř. a jiných vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jež nebyly dovolateli namítány a z obsahu spisu se nepodávají), je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu posouzení, zda je správný názor (dovolatelů), že nabízený byt nemůže být bytovou náhradou (přiměřeným náhradním bytem) určenou vykonávaným rozhodnutím, ve vztahu ke které lze nařídit provedení jeho výkonu.
Podle §340 odst. 2 o. s. ř., ukládá-li rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, aby povinný vyklidil byt, za který je nutno zajistit ať již náhradní byt nebo náhradní ubytování, soud sice nařídí výkon rozhodnutí, ale s dodatkem, že o provedení výkonu rozhodnutí rozhodne dodatečně. Provedení výkonu rozhodnutí nařídí, až oprávněný soudu prokáže, že pro povinného je zajištěna taková bytová náhrada, jaká je určena ve vykonávaném rozsudku.
Byt se z povahy věci vyznačuje znaky rozlohy, kvality a vybavenosti. Ustanovení §712 odst. 2, věty první, obč. zák. klade požadavek, aby každý náhradní byt svou velikostí a vybavením zajišťoval lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti. Pro přiměřený náhradní byt je vyžadován další znak, kterým je zásadní rovnocennost s bytem vyklizovaným, posuzovaná podle místních podmínek (srov. §712 odst. 2, větu druhou, obč. zák.).
Již dříve soudní praxe (srov. rozsudek ze dne 31.3.1994, sp. zn. 2 Cdo 100/93, uveřejněný pod č. 6/1994 v Bulletinu Vrchního soudu v Praze) ze srovnání zákonného vymezení přiměřeného náhradního bytu a náhradního bytu nikoli přiměřeného dovodila, že přiměřeným náhradním bytem nemůže být byt s podstatně nižší podlahovou plochou, nebo s podstatně menším počtem obytných místností než má vyklizovaný byt; současně však bylo dovozeno, že se zřetelem k místním podmínkám v dané obci na absolutní srovnatelnosti výměry podlahové plochy, počtu obytných místností, vybavení a kvality trvat nelze. Pojmy „zásadní rovnocennost“ a „místní podmínky“ jsou vykládány v tom smyslu, že kladou na pronajímatele požadavek vyvinout úsilí, jež lze od něj rozumně vyžadovat, aby zajistil byt, který se podle místních podmínek nejvíce blíží bytu vyklizovanému.
Umístění bytu v téže části obce, v níž se nachází byt vyklizovaný, případně v jeho blízkosti, za rozhodné hledisko - samo o sobě - pokládáno není; podstatným však je, aby přiměřený náhradní byt byl situován v téže obci. Poloha bytu, věcné a sociální prostředí, jeho dopravní dostupnost, infrastruktura, a okolnosti, jež mohou mít vliv na životní styl uživatelů bytu, jsou znaky, které soud rovněž zvažuje; jejich váha však nemůže být než relativní, a závislá na konkrétních okolnostech.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Pakliže shora citované ustanovení §340 odst. 2 o.s.ř. činí podmínkou nařízení provedení výkonu rozhodnutí zajištění (mimo jiné) přiměřeného náhradního bytu, jde - co do právní konstrukce - o právní normu s relativně neurčitě formulovaným předpokladem; vyložit pojem „přiměřeného náhradního bytu“ pak znamená vymezit demonstrativním výčtem nebo stanovením neuzavřené množiny obecných kritérií ta, s jejichž pomocí se lze k němu přiblížit. Takto podaný výklad (a potažmo i právní posouzení věci) lze tudíž mít za nesprávný jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že vymezení pojmu, k němuž soud v konkrétní věci dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát. Tak je tomu tehdy, jestliže vymezené skutečnosti nebo kritéria definovaný pojem ve skutečnosti nepředjímá (jsou mu irelevantní nebo dokonce s ním obsahově či účelem nesouladné) nebo jsou ve svém souhrnu objektivně neúplné (jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty), případně tehdy, když význam, s nímž je jednotlivě soud spojil, je logicky nebo věcně neudržitelný.
Nic z toho odvolacímu soudu namítat nelze. Všemi rozhodnými hledisky se zjevně zabýval, a co do jejich váhy je i poměřil, a to způsobem, jemuž nelze vytknout nedostatek potřebné přiléhavosti. Význam těch, jež pokládal za určující, sice může být hodnocen odlišně (a v podstatě pouze to dovolatelé namítali), k úsudku, že objektivně - z pohledu logického nebo věcného - závěry odvolacího soudu nemohou (vůbec) obstát, však jejich argumentace zjevně vést nemůže.
Závěr o tom, že takový náhradní byt není bytem přiměřeným, by mohl být ještě odůvodněn zjištěním, že oprávnění mohli v dané obci povinným zajistit byt, který by odpovídal vyklizovanému bytu lépe než byt nabízený; z obsahu spisu se však nepodává, že dovolatelé nabídli soudu v tomto smyslu relevantní tvrzení.
Právní posouzení věci odvolacím soudem se tedy zpochybnit dovolatelce nezdařilo, a na něm spočívající rozsudek (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.) je tím ve smyslu §243b odst. 1 o.s.ř. správný. Dovolání proto Nejvyšší soud zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, §224 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 věty první o.s.ř. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení bylo zahájeno - podáním dovolání poštovní přepravě - dne 7.1.2002, určuje se výše odměny podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (viz část dvanáctou, hlavu první, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb.), kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“), účinné dnem 1. ledna 2001 (ustanovení §21 vyhlášky).
Náklady dovolacího řízení, jež vznikly oprávněným, spočívají v částce 1250,- Kč představující odměnu za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §12 odst. 1 písm. a/, bod 2, §17 odst. 2, §18 odst. 1 vyhlášky) plus 2x 75,- Kč náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
V Brně dne 28. února 2003
JUDr. Vladimír K u r k a , v.r.
předseda senátu