ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.2073.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 2073/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného města S. proti povinné L. V., prodejem movitých věcí, pro 100,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 24 E 1584/2001, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7.5.2002, č.j. 36 Co 39/2002-15, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí - bloku na pokutu na místě nezaplacenou; dospěl k závěru, že blok na pokutu není materiálně vykonatelný, jelikož neobsahuje písemné poučení o lhůtě splatnosti pokuty a o následcích jejího nezaplacení.
Oprávněné město (za něž jedná jeho zaměstnankyně vybavená právnickým vzděláním) ve včasném dovolání namítlo, že odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu posouzení podkladového rozhodnutí; vytýkané chybějící poučení o splatnosti pokuty a následcích jejího nezaplacení totiž bylo uvedeno na zadní straně části bloku, která byla při projednání přestupku v blokovém řízení od druhé části, připojené posléze k návrhu na nařízení výkonu coby exekuční titul, oddělena a předána povinné.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; odstavec 2 téhož ustanovení stanoví, že §237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně.
Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 pod písm. a/ až c/ o.s.ř.
Ve smyslu §237 odst. 1 o.s.ř je dovolání přípustné v případě měnícího rozhodnutí (písm. a/), nebo v případě, že bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (písm. b/), anebo tehdy, bylo-li potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že jde o rozhodnutí, které má (ve věci samé) po právní stránce zásadní význam (písm. c/).
Aby mohlo být dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř, jež jediné přichází v daném případě v úvahu, muselo by být napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum je tedy zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Hodnocením námitky, jež byla v dovolání vznesena, k pozitivnímu závěru o splnění těchto podmínek dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), zde zjevně nejde.
Bezcenné jsou tím námitky proti skutkovým zjištěním, které však jsou skutečným těžištěm dovolatelovy argumentace; dovolatel totiž - posuzováno podle obsahu dovolání - důvod podřaditelný ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. neuplatnil, neboť právní závěr o vykonatelnosti podkladového rozhodnutí dovodil nikoli z právní oponentury proti zjevně vůdčímu názoru, vyjádřenému v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.4.2001, sp. zn. 21 Cdo 775/2000, uveřejněnému pod č. 4/2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nýbrž ze skutkového tvrzení, že povinná o lhůtě splatnosti pokuty a o následcích jejího nezaplacení ve skutečnosti poučena byla.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §146 odst. 3, §224 odst. 1, §243b odst. 5, věty první, o.s.ř; povinné, jež by měla na jejich náhradu právo, však v tomto stadiu řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. listopadu 2003
JUDr. Vladimír Kurka, v. r.
předseda senátu