ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.2104.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 2104/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kurky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného města Z., proti povinné A. M., pro částku 72.867,- Kč prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. E 138/2001, o dovolání manžela povinné S. M., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. října 2001, č. j. 8 Co 814,815,899/2001-46, takto:
I. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. října 2001, č.j. 8 Co 814,815,899/2001-46 se v části směřující proti výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 6. 2001, č. j. E 138/2001-26, zamítá.
II. Jinak se dovolání odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora uvedeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení z 13. června 2001, č. j. E 138/2001-26, jímž okresní soud zamítl návrh manžela povinné na „vstup do řízení podle §94/2,3 o.s.ř.“; odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že ustanovení §94 odst. 2, 3 občanského soudního řádu (na něž ve svém podání označeném jako „návrh na vstup do řízení“ výslovně dovolatel poukazuje) je použitelné jen pro řízení nesporné, nikoli tedy pro výkon rozhodnutí, a dále se závěrem, že manžel povinné nemůže být účastníkem řízení ani podle ustanovení §255 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“), jelikož nařízeným výkonem rozhodnutí nejsou postiženy věci ani práva patřící do společného jmění manželů. Za přiléhavý považoval odvolací soud též výslovný závěr soudu prvního stupně, že podání manžela povinné z 8. června 2011 (č. l. 18) „nelze ve smyslu ustanovení §41 odst 2 o.s.ř. považovat za návrh na přistoupení do řízení (§92 odst. 1 o.s.ř.), protože k tomuto úkonu je podle zákona oprávněn pouze žalobce (v exekučním řízení oprávněný).“ Dále pak odvolací soud odmítl odvolání manžela povinné proti usnesením ze dne 6. dubna 2001, č. j. E 138/2001-14 a E 138/2001-15, jimiž byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí ve výlučném vlastnictví povinné a v jejím podílovém spoluvlastnictví s manželem.
Proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu podal manžel povinné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238a odst 1 písm. c/, §239 odst. 1 písm. b/, odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o.s.ř., a jímž namítá, že „napadená usnesení jsou provedena vyloučenými soudci, jsou nezákonná a zmatečná, učiněná neveřejně.“ Ač je již od počátku správního řízení jeho účastníkem i účastníkem řízení o soudní výkon rozhodnutí, byla mu odňata možnost jednat před soudem a odepřeno právo na advokáta. Podle dovolatelova názoru soud tím, že nařídil exekuci, aniž zkoumal podmínky (vykonávacího) řízení a zákonnost předcházejícího správního řízení, porušil jeho ústavní práva zaručená Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a Evropskou úmluvu o lidských právech a práva na spravedlivý soudní proces.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu je sice (podle §239 odst. 2, písm. b/ o.s.ř.) přípustné, důvodné však není.
Dovolatel předně nebrojí proti závěru, že účastenství (pro exekuční řízení vymezené ustanovením §255 odst. 1 o.s.ř.) nutno chápat procesně, že tedy povinným ve smyslu tohoto ustanovení je ten, u něhož má být podle údajů uvedených v návrhu vynuceno splnění povinnosti uložené exekučním titulem (z čehož pak soud dále dovodil, že povinnou v předmětném řízení je pouze dovolatelova manželka jako jediná v návrhu na nařízení exekuce uvedená a titulem k plnění zavázaná). Nenapaden zůstal (vedle závěru o nepoužitelnosti ustanovení §94 o.s.ř. pro exekuční řízení) rovněž názor odvolacího soudu, že dovolatel není účastníkem exekučního řízení ani jako manžel povinné ve smyslu ustanovení §255 odst. 2 o.s.ř.
Za tohoto stavu zbývá k posouzení otázka, zda je správný právní závěr soudů obou stupňů o nedostatku legitimace manžela povinné k podání návrhu na přistoupení do řízení jako dalšího účastníka na straně povinné. Jak vyplývá z ustanovení §92 o.s.ř. (ustanovením §254 o.s.ř. pro exekuční řízení nevyloučeného), může návrh na přistoupení účastníka (odst. 1), stejně jako na jeho záměnu (odst. 2) podat jedině žalobce, v exekučním řízení tudíž oprávněný. I když je tedy odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně v předposledním odstavci první strany (č. l. 26) poněkud nepřiléhavé – zabýval-li se totiž soud otázkou legitimace k návrhu na přistoupení, učinil tak pro případ, že by podání manžela povinné mělo takovým návrhem podle §92 odst. 1 o.s.ř. být, nikoli pro případ, že jej za takový „nebylo možno považovat ve smyslu ustanovení §41 odst. 2 o.s.ř.“ – je jeho zamítavé rozhodnutí (a usnesení odvolacího soudu v potvrzujícím výroku), jelikož chybí návrh kvalifikované osoby, věcně správné. Nejvyšší soud proto dovolání jako nedůvodné v této části podle §243b odst. 2, věty před středníkem o.s.ř. (aniž se – vzhledem ke správnosti závěru, že manžel povinné není účastníkem předmětného exekučního řízení – musel zabývat otázkou existence jím namítaných zmatečnostních, případně jiných vad řízení) zamítl.
Dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž byla odmítnuta odvolání proti usnesením o nařízení výkonu rozhodnutí, není přípustné, jelikož v tomto výroku nejde o rozhodnutí měnící či potvrzující (§237 o.s.ř.), ani o rozhodnutí uvedené v taxativních výčtech ustanovení §238, §238a a §239 o.s.ř.; v této části tedy Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Dovolání bylo zčásti zamítnuto a zčásti odmítnuto, ostatním účastníkům prokazatelné náklady dovolacího řízení (dle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 (ve vztahu k zamítavému výroku), §146 odst. 3 (ve vztahu k výroku odmítavému), §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2003
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu