ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.2178.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 2178/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Okresního úřadu B., O. p. ú., proti povinnému K. M., zastoupenému advokátem, o žalobě povinného pro zmatečnost, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 51 C 18/2001, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. května 2002, č. j. 1 Co 66/2002-58 takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím vrchní soud potvrdil (s výjimkou výroku o soudním poplatku, jejž ve prospěch žalobce změni1) usnesení z 20. prosince 2001, č. j. 51 C 18/2001-33, kterým krajský soud zamítl žalobu pro zmatečnost, jíž se žalobce (v původním, vykonávacím řízení povinný) domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 14 Co 507/98 ze 4. května 2001. Tímto rozhodnutím bylo – posuzováno podle jeho obsahu – potvrzeno usnesení ze 14. září 1998, č. j. 27 E 2329/98-3, jímž městský soud nařídil exekuci srážkami z důchodu povinného (v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud výslovně uvádí, že rozhodnutí městského soudu jako věcně správné potvrdil, že tedy jeho „změna“ /neboť formálně rozhodl ve výroku tak, že usnesení soudu prvního stupně „změnil jen tak…“/ spočívá pouze ve správném označení vykonávaného titulu, jejž městský soud označil chybně).
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje (bez další specifikace) z ustanovení „§238a o.s.ř.“ (správně „§238a odst. 1 písm. b/ o.s.ř.) a jímž namítá jednak, že řízení bylo stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a jednak, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. přitom spatřuje v závěru o nepřípustnosti žaloby pro zmatečnost, k němuž odvolací soud dospěl – podle dovolatele – s odůvodněním, že rozhodnutím sp. zn. 14 Co 507/98 krajský soud v exekučním řízení rozhodnutí městského soudu „pouze formálně změnil“; protože pojem formální změny rozhodnutí „stávající právní předpisy nerozlišují“, považuje dovolatel právní posouzení věci odvolacím soudem za nesprávné.
Protože soud prvního stupně ve věci rozhodl po 1.1.2001, odvolací soud správně aplikoval zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 30/2000 Sb., a se zřetelem k bodu 17. hlavy první, části dvanácté tohoto zákona, rozhodoval podle občanského soudního řádu v tomto znění (dále jen o. s. ř.) i Nejvyšší soud o dovolání.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně (a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. b/ o.s.ř.) – je dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil v pořadí sice druhé, avšak prvé meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně, přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z uvedeného je zřejmé, že má-li být přípustnost dovolání založena ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., je povinnému k dispozici pouze dovolací důvod zakotvený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., podle něhož lze dovolání podat jen, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Tak tomu však v souzené věci není, jelikož napadené rozhodnutí na právním posouzení věci, jež vytýká dovolatel, nespočívá; odvolací soud totiž považoval žalobu pro zmatečnost za nepřípustnou (a tedy zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně za správné) nikoli proto, že usnesení ze 4. května 2001, sp. zn. 14 Co 507/98, bylo „pouze formálně měnícím“, případně „obsahově potvrzujícím“, nýbrž proto, že jím nebylo ani odmítnuto odvolání, ani zastaveno odvolací řízení, tedy proto, že nešlo o žádné z rozhodnutí uvedených v ustanovení §229 odst. 4 o.s.ř., která lze napadnout žalobou o zmatečnost při exekuci (viz ustanovení §254 odst. 2 věty druhé o.s.ř.), kdy je tato žaloba jinak (a tedy i v případech podle §229 odst. 3 o.s.ř.) vyloučena. Pokud jde o namítnutou vadu řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., k níž sice dovolací soud přihlédne i z úřední povinnosti, avšak pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, tato vada sama o sobě založit přípustnost dovolání způsobilá není.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněnému, jenž by měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. března 2003
JUDr. Vladimír Mikušek,v. r.
předseda senátu