ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.224.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 224/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné D. V., proti povinnému M. V., vyklizením bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 E 72/2000, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2001, č. j. 51 Co 602/2001-39, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení z 3. října 2001, č. j. 13 E 72/2000-25, jímž obvodní soud nařídil provedení výkonu rozhodnutí (nařízeného usnesením z 22. května 2000) přestěhováním povinného a všech, kdo s ním bydlí na základě jeho práva, a jejich věcí do náhradního bytu.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl povinný včasným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a „analogicky též podle ustanovení §238a písm. c/“ (správně §238 odst. 1 písm. c/) občanského soudního řádu zjevně ve znění účinném od 1. ledna 2001, a jímž namítá nesprávné právní posouzení věci; naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ téhož předpisu spatřuje v (podle něho) nesprávném výkladu ustanovení §712 odst. 2 občanského zákoníku.
Při zkoumání přípustnosti dovolání musel Nejvyšší soud věc posoudit nejdříve z intertemporálního hlediska. Soud prvního stupně – byť bez výslovného odkazu na bod 27. hlavy I, části 12 zákona č. 30/2000 Sb. – správně rozhodl „podle dosavadních právních předpisů“ (rozhodl o návrhu na provedení exekuce nařízené již před účinností novely, totiž 22. května 2000), tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000, i když usnesení vydal 3. října 2001. Odvolací soud pak – ač v napadeném usnesení uvedl složení senátu a připojil poučení o dvouměsíční lhůtě k podání dovolání – rozhodl v souladu s ustanovením bodu 15. in fine, hlavy I, části 12 zákona č. 30/2000 Sb., tedy rovněž správně podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací. Je-li ovšem namístě usnesení odvolacího soudu posuzovat jako rozhodnutí vydané po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, je nutno občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen „o.s.ř.“) použít i pro účely posouzení přípustnosti dovolání (viz bod 17., hlavy I, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb.).
V tomto ohledu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však ve věci nejde.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; takovéto vady, k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají.
Dovolání není přípustné ani podle §238a odst. 1 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí není (ve výroku o věci samé, tedy o nařízení provedení exekuce) usnesením měnícím nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům taxativně vyjmenovaným pod písmeny b/ - f/ tohoto ustanovení (a tedy ani pod jeho písmenem d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu).
Přípustnost dovolání není dána ani ustanovením §239 o. s. ř., a to proto, že ji ve výroku (poučení připojené k odůvodnění rozhodnutí založit přípustnost dovolání způsobilé není) svého usnesení odvolací soud nevyslovil (odstavec 1), a že návrh na vyslovení přípustnosti dovolání povinný nevznesl (odstavec 2).
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Povinný z procesního hlediska – podáním nepřípustného dovolání – zavinil jeho odmítnutí, oprávněné, jež by měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. března 2003
JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.
předseda senátu