ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.2410.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 2410/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné městské části P. proti povinnému Z. L., vyklizením bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. E 1402/96, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29.11.2001, č.j. 12 Co 454/2001-184, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil provedení výkonu rozhodnutí nařízeného usnesením ze dne 30.9.1997, č.j. E 1402/96-4, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 31.3.1998, č.j. 29 Co 504/97-10, a to přestěhováním povinného do určeného náhradního bytu.
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný (zastoupen advokátem) včasným dovoláním, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm.c/ občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001 (případně z ustanovení §239 o.s.ř. ve znění předtím) a jímž namítal, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právo na zajištění bytové náhrady podle jeho názoru mělo být hodnoceno v souladu s ustanoveními §186 a §187 obč. zák. ve znění účinném v době vydání titulu, a podle §49 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty.
Soud prvního stupně - s výslovným odkazem na bod 27. hlavy I, části 12. zákona č. 30/2000 Sb. - rozhodl (správně) o návrhu na provedení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „o.s.ř.“), i když usnesení vydal dne 29.6.2001; podle téhož předpisu věc posoudil i soud odvolací (bod 15. hlava I, část 12. zákona č. 30/2000 Sb.), pročež soud dovolací musel postupovat shodně (bod 17., hlava I, část 12. zákona č. 30/2000 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a §239 o.s.ř. O žádný takový případ v těchto zmíněných ustanoveních v dané věci nejde.
Ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; takové vady, k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o.s.ř.) v dovolání namítány nebyly a z obsahu spisu se nepodávají.
Dovolání není přípustné ani podle §238a odst. 1 o.s.ř., jelikož napadené rozhodnutí není usnesením měnícím nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům taxativně vyjmenovaným pod písmeny b/ až f/ tohoto ustanovení.
Přípustnost dovolání není dána ani ustanovením §239 o.s.ř., a to proto, že ji ve svém rozhodnutí odvolací soud výslovně nezaložil (odstavec 1), resp. že potřebný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nebyl vznesen (odstavec 2).
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolání jako nepřípustné odmítl.
Povinný podáním nepřípustného dovolání z procesního hlediska zavinil, že bylo odmítnuto; oprávněné, jež by měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, však tyto náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této situaci odpovídá ve smyslu §146 odst. 2, věty první ( per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o.s.ř výrok o tom, že žádný z účastníků na náhradu nákladů řízení nemá právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2003
JUDr. Vladimír K u r k a , v.r.
předseda senátu