ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.2440.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 2440/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Jany Hráchové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného nezletilého M. K., zastoupeného matkou I. B., proti povinnému M. K., zastoupenému advokátem, srážkami ze mzdy pro dlužné výživné, vedené u Okresního soudu v Náchodě, pod sp. zn. E 414/2000, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28.11.2001, č.j. 17 Co 536/2001-136, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon označených rozhodnutí srážkami ze mzdy (jiných příjmů) povinného k vydobytí výživného za období od 25.2.1992 do 29.2.2000 ve výši 50.268,- Kč; změnil je jen tak, že „se vypouští“ odkaz na „rozpis dlužného výživného“ uvedený v příloze rozhodnutí. Dospěl k závěru, že podmínky pro nařízení výkonu byly v daném případě splněny, a námitky povinného, že vymáhanou povinnost (zčásti) splnil resp. že je (zčásti) promlčena, jsou v této souvislosti bez významu.
Proti tomuto usnesení podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.; současně pokládal (vypuštěním odkazu na rozpis dlužného výživného) usnesení odvolacího soudu nejen za měnící, nýbrž i nepřezkoumatelné a nezákonné, což podle jeho názoru nelze napravovat cestou částečného zastavení výkonu. Tak je tomu právě v dané věci, je-li dlužné výživné zčásti promlčené, a jestliže je „zcela evidentní“ (což údajně i odvolací soud „připouští“), že „v měsíci prosinci 1999 nevznikl dluh ve výši 21.000,- Kč“. Otázkou zásadního právního významu proto je, uvádí se v dovolání, „jakým způsobem aplikovat ustanovení občanského soudního řádu, týkající se výkonu rozhodnutí“.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.), a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; odstavec 2 téhož ustanovení stanoví, že §237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně.
Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 pod písm. a/ až c/ o.s.ř.
Ve smyslu §237 odst. 1 o.s.ř je dovolání přípustné v případě měnícího rozhodnutí (písm. a/), nebo v případě, že bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (písm. b/), anebo tehdy, bylo-li potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že jde o rozhodnutí, které má (ve věci samé) po právní stránce zásadní význam (písm. c/).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustnost dovolání v dané věci neplyne zjevně, neboť napadené usnesení není měnící, nýbrž potvrzující. Nic na tom nemění ani namítané vypuštění „odkazu na rozpis výživného“; ten nemohl mít v rozhodnutí jiné místo než to, jež náleží jeho odůvodnění, pročež odstraněním tohoto „odkazu“ není – rozhodná – identita výroků soudů obou stupňů jakkoli dotčena.
Přípustnost dovolání nezakládá ani ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., jelikož není splněna podmínka, aby soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu; v dané věci soud prvního stupně sice rozhodoval dvakrát, v pořadí druhé rozhodnutí (povinnému příznivější) však důsledkem této vázanosti nebylo.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., muselo by být napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilý dovolací důvod představuje ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.),
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Hodnocením námitek, jež dovolatel v dovolání vznesl, k závěru o splnění těchto podmínek dospět nelze.
Dovolatel v podstatě opakuje argumentaci, kterou užil již v odvolacím řízení (že dluh na výživném ve vymáhané výši nevznikl, resp. vznikl, leč zčásti zanikl, případně je promlčen), a kterou odvolací soud posoudil z pohledu právních názorů, jež jsou v soudní praxi ustálené a nepochybné. Spor o jejich správnost tedy neotevírá „nové“, dosud judikatorně neřešené právní otázky, jejichž posouzení by mohlo být relevantní i pro obdobné právní poměry, a jež by v konečném účinku bylo způsobilé ovlivnit rozhodovací činnost soudů; o rozpor s hmotným právem pak jít nemůže z toho důvodu, že napadené rozhodnutí vychází z práva procesního.
Ostatně dovolatelovy výhrady, posuzovány samy o sobě, k právní otázce zásadního významu nesměřují již proto, že jsou zjevně nesprávné.
Námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí neobstojí, neboť součástí výroku usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí není „kdy povinný výživné neplatil“, nýbrž toliko to, pro jakou peněžní částku (výživného) se výkon rozhodnutí nařizuje. O tom, že tato částka byla v tomto usnesení uvedena určitě a srozumitelně (a tedy naopak „přezkoumatelně“), však dovolatel nepochybuje. Dovolatelovy úvahy, že v určité výši (21.000,- Kč) dluh „nevznikl“, by mohly mít při nařízení výkonu rozhodnutí význam jen tehdy, kdyby taková výše peněžité povinnosti neměla podklad ve vykonávaném titulu (kdyby povinný - za vymezené období - vyživovací povinnost v této výši titulem uloženu neměl); tento předpoklad však splněn zjevně není, a dovolatel to ani netvrdí. Konečně tvrzení, že „i z rozhodnutí odvolacího soudu je patrno“, že dluh ve výši 21.000,- Kč za měsíc prosinec 1999 „neexistuje“, je výrazem než dovolatelova nepochopení textu odůvodnění tohoto rozhodnutí; odvolací soud se o tomto „dluhu“ totiž zmiňuje jen tam, kde shrnuje obsah jeho vlastního odvolání.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinného podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.; oprávněnému, jenž by měl na jejich náhradu právo, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2003
JUDr. Vladimír K u r k a , v.r.
předseda senátu