ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.362.2001.1
sp. zn. 20 Cdo 362/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Vladimíra Kurky právní věci žalobkyně H. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. P., zastoupenému advokátkou, o zrušení práva společného nájmu bytu manžely, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 124/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2000, č. j. 16 Co 365/2000 - 101, takto:
I. Dovolání proti té části výroku rozsudku ze dne 12. prosince 2000, č. j. 16 Co 365/2000 - 101, kterou Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobkyně je povinna vyklidit byt do patnácti dnů poté, co jí bude zajištěno náhradní ubytování, se zamítá.
II. Ve zbytku se dovolání odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 1. prosince 1998, č. j. 7 C 124/96-54, zrušil právo společného nájmu účastníků (bývalých manželů) k bytu označenému ve výroku rozsudku, výlučným nájemcem bytu určil žalovaného a žalobkyni uložil byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalovanému do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že jsou splněny podmínky pro zrušení práva společného nájmu bytu dle §705 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), které účastníkům vzniklo za trvání jejich manželství zaniklého 21. září 1996 (kdy nabyl právní moci rozsudek o rozvodu manželství účastníků). Žalobkyně krátce poté uzavřela nový sňatek s Ing. J. K., přičemž byt v současné době užívá pouze žalovaný, žalobkyně v něm však má řádu svých osobních věcí. Syn účastníků P. P. se v bytě nezdržuje a na placení nájemného se nepodílí. Při určení výlučného nájemce bytu do budoucna pak soud přihlédl k tomu, že žalobkyně v bytě nebydlí a nepodílí se na hrazení nájemného, od počátku roku 1996 žije ve Švýcarsku a nic nenasvědčuje tomu, že by měla v úmyslu se vrátit do České republiky. Odtud dovodil, že rovněž nejsou splněny podmínky pro to, aby uložení povinnosti vyklidit byt bylo u žalobkyně podmíněno zajištěním náhradního ubytování.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. prosince 2000, č. j. 16 Co 365/2000 - 101, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že žalobkyně je povinna byt vyklidit do patnácti dnů poté, co jí bude poskytnuto náhradní ubytování; jinak jej potvrdil. Odvolací soud - cituje ustanovení §712 odst. 3 větu druhou a odst. 4 obč. zák. - vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně a uzavřel, že nesdílí názor žalovaného, že jsou ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. dány důvody k vyklizení žalobkyně bez jakékoliv bytové náhrady. Vypořádání bytových poměrů účastníků po rozvodu jejich manželství vyžaduje, aby žalobkyni bylo zásadně zajištěno právo bydlení, ovšem jen po dobu a podle toho, jaká je její potřeba v bytě bydlet. Neprojevuje-li žalobkyně dlouhodobě (ke dni rozhodnutí odvolacího soudu po dobu čtyř let) potřebu pravidelného bydlení v bytě a má-li na druhé straně jen přechodný statusový poměr pro život v cizině, je dána zákonná výjimka k tomu, aby povinnost žalobkyně vyklidit byt byla vázána na poskytnutí náhradního ubytování. Podle odvolacího soudu soudním rozhodnutím nedošlo k zásahu do ústavních práv žalobkyně. Právo na svobodný pohyb a pobyt po uvedenou dobu totiž žalobkyně zjevně uplatňuje beze vztahu k výsledku řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, namítajíc, že odvolací soud pochybil, jestliže plně nepřihlédl k její argumentaci a vázal vyklizení bytu toliko na poskytnutí náhradní ubytovaní a nikoliv bytu. Náhradní ubytování je jen přechodným, nikoliv trvalým, řešením dovolatelčiny bytové situace, přičemž soud nepřihlédl k tomu, že do péče dovolatelky byla svěřena nezletilá dcera H. (narozená 3. února 1986), které se plně neadaptovala na poměry ve Švýcarsku a chce se vrátit do České republiky, žít zde a studovat. Dcera žila s dovolatelkou i ve vyklizovaném bytě a bude třeba jí zabezpečit bydlení v České republice, přičemž za takové bydlení dovolatelka nepokládá ubytovnu. Zjištění odvolacího soudu, že dovolatelka dlouhodobě (déle než čtyři roky) neprojevuje potřebu pravidelného bydlení v bytě, neodpovídá zcela realitě, neboť ve Švýcarsku užívají nájemní byt a nevlastní žádnou nemovitost, přičemž tím, kdo jí znemožnil přístup do bytu, byl žalovaný a předcházelo i fyzické napadení dovolatelky. Ta se z obavy o své zdraví asi čtyři měsíce musela zdržovat u své matky a žalovaný této situace využil tím, že v bytě vyměnil zámky a znemožnil jí tak jeho užívání. I v současné době dovolatelka pravidelně dojíždí do P. (jednou za dva měsíce, vždy na deset dnů) a v době, kdy se zde zdržuje, nemá a neměla možnost byt užívat. Dovolatelka uzavírá, že není jediná, kdo se zdržuje (z jakýchkoliv důvodů) v cizině, avšak v žádném případě nechce zpřetrhat vazby ke své vlasti a chce se vrátit. Proto zde musí mít trvalé bydliště (byt). Uvedené potvrzuje i to, že do místa, kde se nyní zdržuje, dovolatelka neodvezla veškeré své věci, a ve sklepě, který je příslušenstvím vyklizovaného bytu, má nábytek. Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení §237, §238 a §239 o. s. ř.
Dovolání v dané věci je přípustné (§236 odst. 1 občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“), neboť bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Přípustnost dovolání se však omezuje pouze na ten výrok dovoláním napadeného rozsudku, jímž byla povinnost žalobkyně byt vyklidit vázána na zajištění náhradního ubytování. Pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím nebo potvrzujícím totiž není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (shodně srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O zrušení práva společného nájmu bytu a o tom, že výlučným nájemcem bytu se do budoucna určuje žalovaný, přitom rozhodly soudy obou stupňů stejně. V popsaném rozsahu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., jelikož rozsudek ze dne 1. prosince 1998 je prvním rozsudkem obvodního soudu ve věci. Podmínky stanovené v §239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, jelikož odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (odstavec 1) a dovolatelka návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodala (odstavec 2). Zmatečnostní vady ve smyslu §237 odst. 1 o. s. ř., jež dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti, pak nebyly dovoláním namítány a z obsahu spisu nevyplývají. Nejvyšší soud proto dovolání v této části ve shodě s ustanoveními §243b odst. 1 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti výroku o povinnosti žalované vyklidit byt po zajištění náhradního bytu je sice podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné, avšak není důvodné.
Ačkoliv se to z dovolání nepodává výslovně, je odtud zřejmé, že dovolatelka kritizuje především správnost právního posouzení věci odvolacím soudem a po obsahové stránce tak uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 o. s. ř. pod písmenem d/, jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Výše provedené vymezení přípustnosti dovolání je určující pro rozsah dovolacího přezkumu. Dovolací soud totiž není oprávněn přezkoumat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o. s. ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení §242 odst. 2 o. s. ř. (shodně srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z uvedeného vyplývá, že Nejvyšší soud se může (v hranicích právních otázek určených dovoláním) zabývat jen správností právního závěru, podle kterého odvolací soud vázal povinnost dovolatelky byt vyklidit jen na zajištění náhradního ubytování a nikoli na zajištění bytové náhrady kvalitativně vyššího druhu (na zajištění náhradního bytu nebo přiměřeného náhradního bytu). Důvodností zrušení práva společného nájmu bytu a toho, že výlučným nájemcem bytu byl určen žalovaný, se Nejvyšší soud zabývat nemohl.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §705 obč. zák. nedohodnou-li se rozvedení manželé o nájmu bytu, soud na návrh jednoho z nich rozhodne, že se zrušuje právo společného nájmu bytu. Současně určí, který z manželů bude byt dále užívat jako nájemce (odstavec 1). Při rozhodování o dalším nájmu bytu vezme soud zřetel zejména na zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele (odstavec 3).
Z ustanovení §712 odst. 2 věty druhé obč. zák. pak plyne, že v případech podle §705 odst. 1 a odst. 2 věta druhá má rozvedený manžel právo na náhradní byt; soud může, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování.
Náhradním ubytováním se podle §712 odst. 4 obč. zák. rozumí byt o jedné místnosti nebo pokoj ve svobodárně nebo podnájem v zařízené nebo nezařízené části bytu jiného nájemce.
Odvolací soud úvahu o kvalitě bytové náhrady, po jejímž zajištění bude žalobkyně povinna byt vyklidit, založil na skutkovém závěru, podle kterého žalobkyně již od roku 1996 nemá potřebu v bytě bydlet, jelikož s manželem žije ve Švýcarsku (byť její tamní statut je dočasný) a byt užívá jen k uskladnění některých svých věcí. Dovolatelka proti závěru, že tento stav odůvodňuje uplatnění výjimky obsažené v §712 odst. 2 větě druhé obč. zák., části věty za středníkem, klade (co do právních argumentů) námitku, že náhradní ubytování je pouze přechodným řešením její bytové situace, a že soud nepřihlédl k tomu, že má ve své péči nezletilou dceru H. (ročník 1986), která se chce vrátit do České republiky, neboť se na poměry ve Švýcarsku ne zcela dobře adaptovala.
Nejvyšší soud především připomíná, že podle jeho standardní judikatury, na niž nemá důvodu čehokoli měnit, je náhradní ubytování (a to i se zřetelem k jeho zákonnému vymezení v §712 odst. 4 obč. zák.) zásadně bytovou náhradou trvalého charakteru (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 199, sp. zn. 2 Cdon 1401/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6,. ročník 2000, pod číslem 68), takže potud dovolatelčiny námitky neobstojí
Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že zájem nezletilých dětí (zde zájem nezletilé H.) je rovněž jedním z kritérií, k nimž soud přihlíží při rozhodování kvalitě bytové náhrady pro vyklizovanou osobu. Za situace, kdy se dovolatelka od roku 1996 trvale zdržuje ve Švýcarsku a kdy v průběhu řízení pouze konstatovala, že možnost trvalého žití v České republice nevylučuje, a za stavu, kdy tento osud s ní sdílela a sdílí i nezletilá H., však ani Nejvyšší soud neshledal pochybení v úvaze odvolacího soudu, podle které jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné proto, aby soud rozhodl, že dovolatelka má právo pouze na zajištění náhradní ubytování. Bytová náhrada v podobě náhradního ubytování je za stavu, kdy dovolatelka (případně její nezletilá dcera) Českou republiku toliko navštěvuje a nezdržuje se v ní trvale (obývajíc naopak již několik let nájemní byt ve Švýcarsku), i podle Nejvyššího soudu dostačující k zajištění bytových potřeb dovolatelky v České republice.
Další z dovolatelkou formulovaných argumentů mají povahu skutkových námitek, avšak nikoli takových, jejichž prostřednictvím by byl naplněn dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. (tedy, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Bez zřetele k tomu, zda jde o námitky skutkové nebo o námitky právní, však lze uzavřít, že jimi závěr o kvalitě přiznané bytové náhrady zvrátit nelze. Skutečnost, že dovolatelka byt opustila, jelikož ji žalovaný fyzicky napadal, a že jej dále neužívala proto, že jí žalovaný znemožnil do bytu přístup, by při úvaze o bytové náhradě měla nepochybně své místo, kdyby bytové potřeby dovolatelky v důsledku toho nebyly uspokojivě zajištěny jiným způsobem. To, že se svým manželem již od roku 1996 žije ve Švýcarsku v nájemním bytě, by však i v takovém případě plně opodstatňovalo vydání zkoumaného výroku.
Na tomto základě lze uzavřít, že dovolatelce se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost dotčeného výroku napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, §224 odst. 1 o. s. ř., §142 odst. 1 věty první o. s. ř. (co do zamítavého výroku) a §146 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (uplatněného u výroku o odmítnutí dovolání per analogiam), neboť žalobkyně, která nebyla s dovoláním úspěšná (potažmo z procesního hlediska zavinila jeho odmítnutí), nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalovanému v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. ledna 2003
JUDr. Zdeněk Krčmář, v. r.
předseda senátu