ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.507.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 507/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně A. M., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. V. M., o žalobě pro zmatečnost, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 65 C 2/2001, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30.8.2001, č.j. 11 Cmo 167/2001-41, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu pro zmatečnost, podanou žalobkyní proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23.10.2000, č.j. 62 Co 506/2000-118, kterým bylo pro opožděnost odmítnuto její odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1.3.1999, č.j. 14 C 129/98-101. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se žalobkyni o lhůtě k podání odvolání dostalo řádného poučení, a tím, zda se při doručení rozhodnutí soudu prvního stupně v místě bydliště zdržovala či nikoli, by bylo možné se zabývat pouze v případě, byl-li by takový důvod žaloby uplatněn včas.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Trvá v něm na tom, že poučení mělo obsahovat (alespoň) odkaz na ustanovení §46 o.s.ř., jímž by byla upozorněna na možnost, že lhůta k odvolání počíná i okamžikem doručení náhradního, a současně dovozuje, že není správný ani závěr, že další důvod žaloby (že se v době doručování rozhodnutí soudu prvního stupně na adrese, na niž bylo doručováno, nezdržovala) uplatnila po uplynutí zákonem stanovené lhůty. Podle názoru dovolatelky odvolací soud věc „nesprávně posoudil po právní stránce a neprovedl podstatné důkazy nutné k prokázání důvodnosti žaloby pro zmatečnost“.
Jelikož oba soudy rozhodovaly po 1.1.2001, projednal i dovolání Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 30/2000 Sb. (dále též jen „o.s.ř.“), tj. ve znění účinném od 1.1.2001 (srov. bod 17. části dvanácté, hlavy I, zákona č. 30/2000 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost; odstavec 2 téhož ustanovení stanoví, že §237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně.
Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 pod písm. a/ až c/ o.s.ř.
Ve smyslu §237 odst. 1 o.s.ř je dovolání přípustné v případě měnícího rozhodnutí (písm. a/), nebo v případě, že bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (písm. b/), anebo tehdy, bylo-li potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že jde o rozhodnutí, které má (ve věci samé) po právní stránce zásadní význam (písm. c/).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustnost dovolání v dané věci neplyne zjevně, neboť napadené usnesení není měnící, nýbrž potvrzující.
Nezakládá ji ani ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., jelikož není splněna podmínka, aby soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu; v dané věci bylo potvrzeno první rozhodnutí, které soud prvního stupně v řízení vydal.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., muselo by být napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilý dovolací důvod představuje ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.),
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Prostřednictvím námitek, jež dovolatelka v dovolání vznesla, splnění těchto podmínek dovodit nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů, kterou rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá, totiž zjevně nejde.
Soud prvního stupně i soud odvolací dostatečně a úplně vyložily, jaký je zákonem předpokládaný obsah poučení o opravném prostředku, jímž je odvolání (a že byl v dané věci respektován), a podané závěry jsou s ustálenou soudní praxí bezezbytku v souladu (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.6.2002, sp. zn. 26 Cdo 1035/2002, uveřejněné pod č. 148/2002 v časopisu Soudní judikatura); o rozpor s hmotným právem jít nemůže už vůbec, neboť dovolatelkou uplatněná námitka směřuje do oblasti práva procesního.
Že posouzení otázky, kdy byl uplatněn (další) důvod žaloby pro zmatečnost, nedisponuje způsobilostí k judikatornímu zobecnění pro řešení právních otázek určitého druhu, je rovněž evidentní.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.; žalovanému, jenž by měl na jejich náhradu právo, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2003
JUDr. Vladimír K u r k a , v.r.
předseda senátu