ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.565.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 565/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Z. H., zastoupeného advokátem, proti povinné K. E., zastoupené advokátem, pro 40.371,- Kč prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 1 E 1543/99, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2001, č.j. 47 Co 260/2001-30, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 14. 2. 2000, č.j. 1 E 1543/99-12, kterým Okresní soud v Kroměříži nařídil (podle svého rozsudku ze dne 13. 1. 1999, sp. zn. 5 C 29/98) k vydobytí pohledávky oprávněného ve výši 40.371,- Kč a exekučních nákladů (2.733,- Kč) výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinné, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Předpoklady pro nařízení výkonu měl odvolací soud za splněny a námitku, že právo oprávněného zaniklo, shledal nedůvodnou proto, že zánik – podle tvrzení povinné – nastal před právní mocí vykonávaného rozhodnutí.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná (zastoupena advokátem) včasným dovoláním, které zdůvodnila nesprávným právním posouzením věci (důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“). Odvolacímu soudu konkrétně vytkla, že nepřihlédl k dohodě o narovnání ve smyslu §585 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), kterou účastníci uzavřeli dne 13. 1. 1999 „po soudním jednání,“ při němž byl vyhlášen rozsudek, jehož výkon se navrhuje. Z obsahu dohody podle dovolatelky vyplývá, že úhradou dluhu 155.700,- Kč oprávněnému (k předání peněz došlo při podpisu dohody) byla vyrovnána i vymáhaná pohledávka, tj. 26% úrok z prodlení z uvedené částky od 1. 1. 1998 do 12. 1. 1999, takže nárok oprávněného zanikl. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Protože odvolací soud projednal – byť nesprávně – věc podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001, nezbylo Nejvyššímu soudu, než dovolání projednat a rozhodnout o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném po novelizaci provedené zákonem č. 30/2000 Sb.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jestliže napadeným rozhodnutím je usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné pouze při splnění předpokladů vymezených ustanovením §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nepřipadá v úvahu (usnesení, jímž byl nařízen výkon rozhodnutí, nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí soudu prvního stupně), bylo by možné přípustnost dovolání opřít jen o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s §238a odst. 1 a 2 o.s.ř. je dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 ve spojení s §238a odst. 2 o.s.ř.).
Otázka, kterou v rámci důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatelka nabídla k přezkumu – zda tvrzený zánik vymáhaného práva je okolností bránící v nařízení výkonu rozhodnutí – shora uvedené znaky nesplňuje.
Soudní praxe (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí,“ Cpj 159/79, z 18. 2. 1981, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981 pod č. 21) je jednotná v tom, že v řízení předcházejícím nařízení výkonu rozhodnutí soud nezkoumá, zda a v jakém rozsahu došlo k zániku vymáhané pohledávky některým ze způsobů stanovených hmotným právem (např. dohodou o narovnání podle §585 a násl. obč. zák.). Okolnost, že právo oprávněného po vydání podkladového rozhodnutí (okamžik právní moci nebo vykonatelnosti je v těchto souvislostech nerozhodný) zaniklo, může být významná jen v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí (srov. §268 odst. 1 písm. g/, §269 odst. 1 o.s.ř.).
V projednávaném případě odvolací soud k námitce zániku práva správně nepřihlédl, i když odůvodnění jeho usnesení – pokud zánik pohledávky pokládá do souvislosti s právní mocí podkladového rozhodnutí – výstižné není.
Závěr, že napadené rozhodnutí, resp. otázka, jejíž řešení dovolatelka zpochybnila, nemá zásadní právní význam, vedl Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Povinná (dovolatelka), jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu svých nákladů nemá a oprávněnému v tomto stadiu řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. ledna 2003
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu