ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.763.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 763/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných A) J. K., B) E. K., C) M. M., D) M. M., E) P. P., F) J. P. proti povinným 1) M. K. a 2) V. C., vyklizením bytu, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. E 1601/2000, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soud v Ústí nad Labem ze dne 24.10.2001, č.j. 12 Co 417/2001-119, takto:
I. Dovolání prvního povinného se zamítá, dovolání druhé povinné se odmítá.
II. Povinní na náhradě nákladů dovolacího řízení jsou povinni zaplatit oprávněným, k rukám advokáta, každý částku 1.725,- Kč, a to do tří dnů od právní moci usnesení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil proti druhé povinné provedení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu do označeného bytu náhradního, a změnil je tak, že provedení výkonu vyklizením nařídil (přestěhováním do jiného náhradního bytu) i proti povinnému prvnímu. Dospěl k závěru, že oprávnění prokázali, že povinným zajistili řádné bytové náhrady, které vyhovují požadavkům kladeným na přiměřené náhradní byty; se zřetelem k místním podmínkám nebylo možno zajistit náhrady, jež by - zejména rozlohou podlahové plochy - odpovídaly bytům vyklizovaným spíše. Požadavek povinných, aby náhradní byty, s ohledem na jejich vzájemné vztahy, byly umístěny „vedle sebe“, odvolací soud pokládal za neodůvodněný, neboť, jak uvedl, „nemá oporu ve vykonávaném rozhodnutí, ani v právní úpravě“; podle jeho názoru povinní ve skutečnosti oponují věcné správnosti vykonávaného rozhodnutí, a jejich námitky ve stadiu vykonávacího řízení proto nemají místa.
Proti tomuto usnesení podali povinní (zastoupeni advokátem) včasné dovolání, jehož přípustnost - co do potvrzujícího výroku - dovozují z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. (ve znění do 1.1.2001), a za otázku zásadního právního významu mají otázku přiměřenosti bytové náhrady „v tomto konkrétním případě“, když buď „dojde k rozdělení rodiny“, anebo oba povinní (s dvěma dětmi) budou užívat jen jednu z poskytnutých náhrad, aniž by (kterákoli z nich) zajišťovala lidsky důstojné bydlení. Tuto podmínku naopak splňovaly byty vyklizované tím, že (ačkoli právně samostatné) po dohodě s původním pronajímatelem byly užívány jako byt jeden. Podle povinných (a tím uplatnili námitku nesprávného právního posouzení věci) nelze „spravedlivě požadovat“, aby žili odděleně; případné přestěhování do náhradních bytů by tak ve svém důsledku znamenalo násilný zásah do jejich základních ústavních práv a svobod. Mají-li být zajištěné bytové náhrady zásadně rovnocenné bytům vyklizovaným, musí splňovat, uvádí se dále v dovolání, podmínku „možného současného užívání“. Náhradní byt zajištěný pro prvního povinného má navíc podstatně menší podlahovou plochu než byt vyklizovaný a rovněž je umístěný (stejně jako náhradní byt zajištěný pro druhou povinnou), jakožto „klasický panelákový byt“, až v okrajové části města. Dovolatelé jsou též přesvědčeni, že nařízený výkon rozhodnutí, aniž by bylo určeno, do kterého náhradního bytu se přestěhuje to které jejich dítě a kam budou umístěny jednotlivé společné věci, je fakticky neproveditelný.
Oprávnění navrhli, aby dovolání bylo zčásti odmítnuto a zčásti zamítnuto; s uplatněnými námitkami se podle jejich názoru soudy obou stupňů již vypořádaly.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 27. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení o výkon rozhodnutí vyklizením nemovitosti, bytu nebo místnosti, za něž je třeba zajistit povinnému náhradu, se použijí dosavadní právní předpisy (tj. občanský soudní řád ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.“), byl-li výkon rozhodnutí nařízen přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, a tak tomu bylo v dané věci. Dosavadní předpisy právem použil i odvolací soud, a totéž pak platí i pro soud dovolací (bod 15. a 17. téhož).
Dovolání prvního povinného je přípustné (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť směřuje proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně (§238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), a dovolatel jím uplatnil dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Poněvadž s výjimkou vad řízení vyjmenovaných v §237 o. s. ř. a jiných vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jež nebyly dovolateli namítány a z obsahu spisu se nepodávají), je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu posouzení, zda je správný názor, k němuž dospěl odvolací soud, že zajištěný byt je bytovou náhradou (přiměřeným náhradním bytem) určenou podkladovým rozhodnutím, ve vztahu ke které lze nařídit provedení jeho výkonu.
Podle §340 odst. 2 o. s. ř., ukládá-li rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, aby povinný vyklidil byt, za který je nutno zajistit ať již náhradní byt nebo náhradní ubytování, soud sice nařídí výkon rozhodnutí, ale s dodatkem, že o provedení výkonu rozhodnutí rozhodne dodatečně. Provedení výkonu rozhodnutí nařídí, až oprávněný soudu prokáže, že pro povinného je zajištěna taková bytová náhrada, jaká je určena ve vykonávaném rozsudku.
Byt se z povahy věci vyznačuje znaky rozlohy, kvality a vybavenosti. Ustanovení §712 odst. 2, věty první, obč. zák. klade požadavek, aby každý náhradní byt svou velikostí a vybavením zajišťoval lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti. Pro přiměřený náhradní byt je vyžadován další znak, kterým je zásadní rovnocennost s bytem vyklizovaným, posuzovaná podle místních podmínek (srov. §712 odst. 2, větu druhou, obč. zák.).
Již dříve soudní praxe (srov. rozsudek ze dne 31.3.1994, sp. zn. 2 Cdo 100/93, uveřejněný pod č. 6/1994 v Bulletinu Vrchního soudu v Praze) ze srovnání zákonného vymezení přiměřeného náhradního bytu a náhradního bytu nikoli přiměřeného dovodila, že přiměřeným náhradním bytem nemůže být byt s podstatně nižší podlahovou plochou, nebo s podstatně menším počtem obytných místností než má vyklizovaný byt; současně však bylo dovozeno, že se zřetelem k místním podmínkám v dané obci na absolutní srovnatelnosti výměry podlahové plochy, počtu obytných místností, vybavení a kvality trvat nelze. Pojmy „zásadní rovnocennost“ a „místní podmínky“ jsou vykládány v tom smyslu, že kladou na pronajímatele požadavek vyvinout úsilí, jež lze od něj rozumně vyžadovat, aby zajistil byt, který se podle místních podmínek nejvíce blíží bytu vyklizovanému. Je-li tato podmínka splněna, lze za přiměřený náhradní byt mít i ten, jenž se v uvedených znacích liší od bytu vyklizovaného významně.
Umístění bytu v téže části obce, v níž se nachází byt vyklizovaný, případně v jeho blízkosti, za rozhodné hledisko - samo o sobě - pokládáno není; podstatným však je, aby přiměřený náhradní byt byl situován v téže obci. Poloha bytu, věcné a sociální prostředí, jeho dopravní dostupnost, infrastruktura, a okolnosti, jež mohou mít vliv na životní styl uživatelů bytu, jsou znaky, které soud rovněž zvažuje; jejich váha je relativní, a závislá na konkrétních okolnostech.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Pakliže shora citované ustanovení §340 odst. 2 o.s.ř. činí podmínkou nařízení provedení výkonu rozhodnutí zajištění (mimo jiné) přiměřeného náhradního bytu, jde - co do právní konstrukce - o právní normu s relativně neurčitě formulovaným předpokladem; vyložit pojem „přiměřeného náhradního bytu“ pak znamená vymezit demonstrativním výčtem konkrétních znaků nebo stanovením neuzavřené množiny obecných kritérií ty, s jejichž pomocí se lze k němu přiblížit. Takto podaný výklad (a potažmo i právní posouzení věci) lze tudíž mít za nesprávný jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že vymezení pojmu, k němuž soud v konkrétní věci dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát. Tak je tomu tehdy, jestliže vymezené skutečnosti nebo kritéria definovaný pojem ve skutečnosti nepředjímá (jsou mu irelevantní nebo dokonce s ním obsahově či účelem nesouladné), nebo jsou ve svém souhrnu objektivně neúplné (jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty), případně tehdy, když význam, s nímž je jednotlivě soud spojil, je logicky nebo věcně neudržitelný.
Nic z toho odvolacímu soudu namítat nelze. Z kontextu předchozích zrušovacích rozhodnutí je zjevné, že rozhodnými hledisky se zabýval, a co do jejich váhy je i poměřoval, a to způsobem, jemuž nelze (posuzováno z pohledu jeho výsledku) vytknout nedostatek potřebné přiléhavosti. I kdyby jejich jednotlivý význam mohl být hodnocen odlišně (jak činí dovolatel), k úsudku, že objektivně - z pohledu logického nebo věcného - závěry odvolacího soudu (vůbec) neobstojí, však námitky dovolatele vést nemohou.
Skutkový závěr odvolacího soudu, že v místních poměrech nebylo reálné zajistit byt „přiměřenější“, nebyl dovoláním účinně zpochybněn. Pouhá námitka, že „nelze konstatovat, že místní podmínky města L. neumožňují oprávněným, aby pro povinné zajistili odpovídající bytové náhrady a že tedy své možnosti vyčerpali“, nepředstavuje relevantní uplatnění dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř., neboť dovolatel (ani) netvrdí, že příslušná skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelovu argumentu, že přiměřený náhradní byt se v daném případě musí dále vyznačovat tím, že umožní jeho „současné užívání“ s náhradním bytem pro druhou povinnou, přisvědčit nelze. Skutečné „současné užívání“ totiž dva byty, o nichž bylo jako o samostatných náhradách rozhodnuto v nalézacím řízení, zajistit nemohou již pojmově, ať by byly umístěny v jakékoli vzájemné „blízkosti“ (v sousedním domě, v tomtéž domě, na tomtéž patře, vedle sebe). To je naopak představitelné jen v bytě jediném, jehož zajištění coby splnění podmínky nařízení provedení výkonu, však překáží právě rozhodnutí, jehož výkon byl dříve nařízen, a o jehož provedení nyní jde. Požaduje-li tedy dovolatel, aby za přiměřený náhradní byt byl považován až takový byt, zaměřuje svoji kritiku, jak správně vystihl odvolací soud, proti samotnému exekučnímu titulu, jež v řízení o výkon rozhodnutí však význam nemá.
Proti titulu jsou tím obráceny i ty námitky, které dovolatel vyvozuje ze souvislostí ústavněprávních.
Zjevně nepřijatelná je i představa, že existenci soužití dovolatele s druhou povinnou a dvěma dětmi by jako rovnocenná náhrada, zajišťující lidsky důstojné bydlení, odpovídal byt vyhovující čtyřčlenné rodině, za současně splněné podmínky, že byt shodných dispozic by byl zajištěn pro druhou povinnou.
Úprava provedení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu, za který je nutno zajistit náhradu (§341 o.s.ř.), činí lichou též námitku z neproveditelnosti výkonu. Pro přestěhování osob není podmínkou předchozí určení, „do kterého z náhradních bytů bude vyklizeno to které dítě“; podstatné je, které osoby ve vyklizovaném bytě bydlí (se zdržují) na základě práva povinného, a obdobně netřeba předem řešit otázku „rozdělení a umístění věcí movitých“, neboť přestěhování se dotkne i věcí, které jsou ve vyklizovaném bytě umístěny se souhlasem povinného, bez ohledu na jejich status vlastnický.
Lze tudíž uzavřít, že správnost napadeného rozhodnutí se dovolateli zpochybnit nezdařilo, pročež jeho dovolání Nejvyšší soud zamítl (§243b odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání druhé povinné oproti tomu není přípustné (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Vady vyjmenované v §237 odst. 1 o.s.ř., jejichž existence zakládá přípustnost dovolání, v dovolání namítány nebyly a z obsahu spisu se nepodávají; přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť napadené usnesení není usnesením měnícím ale potvrzujícím, a ustanovení §238a odst. 1 písm. b/ až f/ o.s.ř. k založení přípustnosti dovolání není rovněž použitelné, neboť je nelze podřadit těm, jež jsou zde (jako usnesení, proti nimž je dovolání přípustné) vyjmenována. Poněvadž odvolací soud ve výroku usnesení nevyslovil, že dovolání je přípustné, platí totéž i ohledně ustanovení §239 odst. 1, a proto zbývá posoudit přípustnost dovolání již pouze z hlediska ustanovení §239 odst. 2.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Pojem „zásadního významu po právní stránce” podle tohoto ustanovení je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu především v případech, kdy se týká takové právní otázky, která judikaturou vyšších soudů řešena dosud nebyla, resp. jejíž řešení je dosud nejednotné, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je posuzována v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto soudů, případně shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od stávající judikatury odchýlit.
Jelikož §239 odst. 2 o.s.ř. předpokládá, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka, aby dovolání bylo připuštěno, nelze se zabývat jinými právními otázkami, než které odpovídají tomuto návrhu; jen jsou-li tyto otázky (dříve formulované a dovoláním posléze též napadené) zásadního právního významu - ve smyslu, jenž byl vyložen - může být dovolání přípustné.
To se v dané věci týká posouzení „přiměřenosti bytové náhrady v tomto konkrétním případě s přihlédnutím k faktickému exekučnímu rozdělení rodiny“, neboť jím druhá povinná odůvodnila návrh, aby odvolací soud připustil proti svému rozhodnutí dovolání.
Hodnocením námitek, jež dovolatelka v dovolání vznesla (ve shodě s těmi, jež uplatnil první povinný), k závěru o splnění uvedených podmínek zásadní významnosti rozhodnutí dospět nelze již proto - jak se podává z posouzení dovolání prvního povinného - že buď směřují proti právním názorům, jež jsou v soudní praxi ustálené a nepochybné, nebo jsou nesprávné. Neotevírají tedy (kvalifikovaně) „nové“, dosud judikatorně neřešené právní otázky, jejichž posouzení by mohlo být relevantní i pro obdobné právní poměry, a jež by v konečném účinku bylo způsobilé ovlivnit rozhodovací činnost soudů.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání druhé povinné přípustné ani z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání druhé povinné podle §243b odst. 4, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 resp. §146 odst. 2, věty první (per analogiam) a §140 odst. 1, věty druhé (per analogiam) o.s.ř. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení bylo zahájeno po 1.1.2001, určuje se výše odměny podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (viz část dvanáctou, hlavu první, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb.), kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“).
Náklady dovolacího řízení, jež vznikly oprávněným, spočívají v částce 3.000,- Kč představující odměnu za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §12 odst. 1 písm. a/, bod 2, §17 odst. 1 písm. b/, odst. 2, §18 odst. 1 vyhlášky) plus 6x 75,- Kč náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2003
JUDr. Vladimír Kurka, v. r.
předseda senátu