ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.788.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 788/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Vladimíra Kurky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných A) Ing. P. M., B) J. Š., C) O. B., D) L. K., E) S. B., zastoupených advokátem, proti povinnému K. K., zastoupenému advokátem, pro 849.800,- Kč s příslušenstvím prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 1 E 658/2000, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 9. 2001, č.j. 11 Co 512/2001-38, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Povinný je povinen zaplatit oprávněným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.172,- Kč k rukám advokáta.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 9. 2. 2001, č.j. 1 E 658/2000-29, jímž Okresní soud v Lounech nařídil podle platebního rozkazu téhož soudu ze dne 18. 2. 2000, sp. zn. 1613/99, a rozsudku téhož soudu ze dne 21. 2. 2000, sp. zn. 5 C 1141/99, k vydobytí vyčíslených pohledávek s příslušenstvím, nákladů předcházejících řízení a nákladů exekučního řízení výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí (domu č.p. 1125 a pozemku parc. č. 2451 v katastrálním území a obci L.), povinnému zakázal nemovitosti (včetně movitých věcí, které jsou jejich příslušenstvím) převést na jiného nebo je zatížit a uložil mu, aby ve stanovené lhůtě oznámil, zda a kdo má k nemovitostem předkupní právo. Předpoklady, které ustanovení §251 a §335 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), k nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí vyžadují, měl odvolací soud za splněny (zejména shledal podkladové rozhodnutí – platební rozkaz ukládající povinnost plnit Ing. J. K. – vykonatelným). Jelikož smlouva, kterou Ing. J. K. a D. K. (rodiče povinného) darovali předmětné nemovitosti povinnému, byla vůči oprávněným rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 21. 2. 2000, sp. zn. 5 C 1141/99, prohlášena neúčinnou (§42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů), odmítl odvolací soud námitku nedostatku pasivní věcné legitimace povinného (v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2000 pod č. 26).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný (zastoupen advokátem) včasným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Namítá, že část vymáhané pohledávky „mohla být uspokojena“ prodejem týchž nemovitostí nařízeným Okresním soudem v Rakovníku proti Ing. J. K., který dluh zčásti splnil. Nevhodnost nařízeného způsobu výkonu dovolatel spatřuje v tom, že postižené nemovitosti (a movité věci) užívá a svým nákladem udržuje „celá rodina.“ Soudům obou stupňů vytýká, že o zákazu nakládat s movitými věcmi, které jsou příslušenstvím nemovitosti (aniž by byly specifikovány), rozhodl nad rámec návrhu. S poukazem na to, že dlužníkem je podle podkladového rozhodnutí (platebního rozkazu Okresního soudu v Lounech ze dne 18. 2. 2000, sp. zn. Ro 1613/99) Ing. J. K., vyslovil nesouhlas se závěrem, podle něhož je věcně (pasivně) legitimován.
Oprávnění se ztotožnili s napadeným rozhodnutím a navrhli, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř. přípustné pouze při splnění předpokladů vymezených ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nepřipadá v úvahu (usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí, nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), lze o přípustnosti dovolání uvažovat jen z pohledu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s §238a odst. 1 a 2 o.s.ř. je dovolání proti usnesení, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 ve spojení s §238a odst. 2 o.s.ř.).
Otázku, zda za situace, kdy na základě právního úkonu, který byl prohlášen neúčinným, nabyl předmětné nemovitosti od dlužníka oprávněných, je – místo toho, kdo je podle podkladového rozhodnutí povinným (Ing. J. K.) – v řízení o výkon rozhodnutí věcně pasivně legitimován nabyvatel nemovitostí, odvolací soud vyřešil ve shodě s konstantní judikaturou. Ta dovodila, že rozhodnutí, jímž soud odpůrčí žalobě vyhověl, tj. určil, že vůči žalujícímu věřiteli je dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, neúčinný, je nezbytným podkladem k tomu, aby se věřitel na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí, vydaného proti dlužníku, mohl domáhat nařízení výkonu rozhodnutí postižením toho, co odporovatelným (neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; již z toho vyplývá, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí v takovém případě směřuje nikoliv proti dlužníku (osobě z exekučního titulu zavázané), nýbrž proti tomu, s nímž nebo v jehož prospěch dlužník právní úkon učinil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu již zmíněný v napadeném rozhodnutí, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1704/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2000 pod č. 27, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 364/2002).
Ostatní námitky dovolatele nelze vůbec podřadit důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci), který jako jediný je relevantní v rámci posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.; již proto nejsou způsobilé vázat k sobě pozornost při úvaze, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolání, které není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolací řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 1 o.s.ř. Povinný (dovolatel), jehož dovolání bylo odmítnuto, je povinen nahradit oprávněným náklady jimi vynaložené v dovolacím řízení, které představují odměnu za zastupování advokátem ve výši 13.797,- Kč (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §10 odst. 3, §12 odst. 1 písm. a/ bod 1., §14 odst. 1, §15, §17 odst. 2, §18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.) a náhradu hotových výdajů podle §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů ve výši 375,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2003
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu