ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.790.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 790/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně M. Č., zastoupené advokátem, proti žalované L. N., zastoupené advokátem, o zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 22/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soud v Praze ze dne 21.11.2001, č.j. 21 Co 327/2001-236, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21.11.2001, č.j. 21 Co 327/2001-236, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, a žalobu podle §315 odst. 1 o.s.ř., jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím na žalované coby dlužníku exekučně povinného Zemědělského družstva J., zamítl. Oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že úkonem doloženým listinou ze dne 6.2.1997 došlo k zániku přikázaného dluhu žalované vůči jmenovanému družstvu, nikoli však dohodou o započtení, kterou odvolací soud shledal neplatnou, nýbrž započtením jednostranným podle §580 obč. zák.
Žalobkyně (zastoupena advokátem) ve včasném dovolání namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.), a řízení před odvolacím soudem bylo i postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Především odvolacímu soudu vytkla, že pochybil tím, že tento právní úkon vyložil „v rozporu s jeho jazykovým projevem“, a proto nesprávně; úkon podle jejího názoru postrádá uvedení skutečností, ze kterých osoba, která jej činí, dovozuje, že lze i nesplatné pohledávky jednostranně započíst proti pohledávkám splatným, stejně jako chybí i bližší určení, kterých pohledávek se započtení mělo týkat. Dovolatelka též obšírně zdůvodnila, proč skutkové závěry o existenci pohledávek žalované za exekučně povinným družstvem nejsou správné, v čemž posléze spatřovala i porušení ústavně zakotveného práva na spravedlivý proces; poukázala i na to, že k jednání, při němž odvolací soud vyhlásil rozsudek, byla předvolána soudkyní, která nebyla členkou pověřeného senátu, a vyslovila domněnku, že tím „byla odňata svému zákonnému soudci“.
Dovolání je přípustné (§236 odst. 1 o.s.ř.), jelikož směřuje proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), a dovolatelka jím uplatnila způsobilé dovolací důvody dle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. a §241a odst. 3 o.s.ř., jejichž prostřednictvím lze namítat, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, resp. že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení je nesprávné (viz dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jestliže dovolací soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, která byla určena správně, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Kritickou právní otázkou otevřenou dovoláním, na jejímž posouzení spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, je, zda v právním úkonu vtěleném do listiny ze dne 6.2.1997, označeném jako „dohoda o vyrovnání vzájemných pohledávek po ukončení pronájmu“ mezi žalovanou a Zemědělským družstvem J. (kterou i odvolací soud shledal neplatnou), lze – co do jeho obsahu – spatřovat i „projev vůle žalované kompenzovat …vzájemné pohledávky družstva a pohledávky žalované…“, jímž došlo „k započtení pohledávek zemědělského družstva za žalovanou…“ jednostranným právním úkonem, učiněným žalovanou, v písemné formě (právě) na výše uvedené listině.
Započtení je specifickým způsobem zániku závazku (viz §580 a násl. obč. zák. a §358 obch. zák.); je předpokládáno jakožto důsledek právního úkonu jednostranného i dvoustranného (dohody), a je logické, že podmínky započtení jednostranného jsou přísnější (viz kupříkladu §581 odst. 2 obč. zák.).
Z obecného režimu uzavírání smluv (§43a a násl. obč. zák., §269 a násl. obch. zák.) se podává, že smlouva (dohoda) je uzavřena při specifickém střetu návrhu a jeho přijetí, coby kvalifikovaných jednostranných právních úkonů. Tyto jednostranné úkony mají instrumentální význam; slouží – a to výlučně – uzavření smlouvy. Podřízenost tomuto účelu (s nímž je příslušné subjekty činí) se projevuje tím, že nebyl-li pro zákonem stanovené překážky dosažen, pozbývají tyto úkony právního účinku. Kupříkladu návrh na uzavření smlouvy uplynutím lhůty, která v něm byla určena pro přijetí, zaniká, a totéž nastává dojitím projevu o jeho odmítnutí (§43b odst. 1 písm. a/, c/ obč. zák.).
Není logického ani věcného důvodu pro jiný závěr v případě, že tento účel (uzavření smlouvy) nebyl dosažen proto, že – byť smlouva uzavřena „procedurálně“ byla – nebyla podle hmotného práva uzavřena platně.
O samostatném právním účinku návrhu na uzavření smlouvy poté, co bylo shledáno, že na jeho základě uzavřená smlouva je neplatná, nemůže být proto řeč.
Proto neobstojí závěr, k němuž se uchýlil odvolací soud, že je-li dohoda o započtení neplatná, mohou vyvolat samostatné, na ní nezávislé, účinky právní úkony jednajících subjektů, jež měly sloužit k jejímu uzavření.
Dovolatelka správně namítá, že neobstojí též z toho důvodu, že koliduje s ustanovením §35 odst. 2 obč. zák., neboť uzavřením dohody o započtení byla vůle účastníků obrácena (právě a jen) k započtení dohodou, a nikoli k započtení jednostrannými úkony.
Již z tohoto důvodu (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné, a ostatními, vesměs skutkovými, námitkami se již netřeba zabývat; na výsledek dovolacího řízení totiž vliv mít nemohou (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Tím samozřejmě není řečeno, že se jimi nebude zabývat soud v dalším stadiu řízení.
Přesto stojí za to poznamenat, že dovolatelce je nutné přisvědčit, že podmínka jednostranného započtení vyjádřená v §359 obch. zák. (že jde o dlužníka, který není schopen plnit své peněžité závazky), se pojí s konkrétními skutkovými zjištěními, a úsudek o jejím zjištění proto nelze založit jen na všeobecné úvaze.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ byl tedy uplatněn právem, pročež Nejvyšší soud podle §243b odst. 2, věty za středníkem, o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil, as odkazem na ustanovení §243b odst. 3 o.s.ř. odvolacímu soudu věc vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný; o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2003
JUDr. Vladimír Kurka, v. r.
předseda senátu