ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.902.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 902/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci žalobce P. V., státního podniku, zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. P., zastoupenému advokátem, o žalobě pro zmatečnost, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 C 91/2001, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 17. 1. 2002, č.j. 15 Co 753/2001-37, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.625,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 21. 9. 2001, č.j. 3 C 91/2001-15, jímž Okresní soud v Táboře zamítl žalobu pro zmatečnost proti (doplňujícímu) rozsudku téhož soudu ze dne 15. 5. 2001, sp. zn. 7 C 58/2000-131, a žalobce zavázal k náhradě nákladů řízení žalovanému; o nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému částku 3.175,- Kč. Zmatečností podle ustanovení §229 odst. 2 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), napadený rozsudek podle odvolacího soudu netrpí. Vydáním doplňujícího rozsudku, kterým zamítl žalobu o zaplacení smluvní pokuty, soud nerozhodl o (části) věci samé, o níž bylo již dříve zahájeno (jiné) řízení; nárok na smluvní pokutu (spolu s nárokem na jistinu a její příslušenství) byl uplatněn jedinou žalobou a soud o tomto nároku rozhodl doplňujícím rozsudkem.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce (zastoupen advokátem) včasným dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Naplnění prvního z uvedených důvodů spatřuje dovolatel v tom, že „odvolací soud … nezjistil správně všechny okolnosti rozhodné pro posouzení věci,“ a to „otázky, zda o nároku na smluvní pokutu již bylo rozhodnuto dne 16. 2. 2001.“ Oproti odvolacímu soudu prosazuje v rámci druhého z uplatněných důvodů názor, že o nároku na zaplacení smluvní pokuty rozhodl soud rozsudkem ze dne 16. 2. 2001, takže „později zjištěná nesprávnost ve výroku rozsudku … měla být zhojena za použití procesních předpisů upravujících institut opravného usnesení.“ Dalšímu řízení o tomtéž nároku tedy bránila – argumentuje dovolatel – překážka řízení zahájeného, která vylučovala vydat doplňující rozsudek. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil se závěry napadeného usnesení a – neshledávaje rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným – navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě pro zmatečnost, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. použít nelze (usnesení soudu prvního stupně, kterým byla žaloba pro zmatečnost zamítnuta, nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), je možné o přípustnosti dovolání uvažovat již jen z pohledu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s §238a odst. 1 a 2 o.s.ř. je dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě pro zmatečnost, přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 ve spojení s §238a odst. 2 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy pouze důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Odtud plyne, že námitky týkající se nesprávnosti nebo neúplnosti zjištění okolností rozhodných pro posouzení věci (zda řízení vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 58/2000 je postiženo zmatečnostní vadou podle §229 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), obsahově podřaditelné důvodům uvedeným v §241a odst. 2 písm. a/, popř. v §241a odst. 3 o.s.ř., jsou bezcenné; nejsou totiž sto přípustnost dovolání založit (vadami vyjmenovanými v §242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř. by se dovolací soud mohl zabývat jen, shledal-li by dovolání přípustným).
V řízení o žalobě pro zmatečnost je soud vázán nejen rozsahem, v jakém se rozhodnutí napadá, ale i důvodem žaloby (srov. §232 odst. 2 o.s.ř.). K tvrzením, že doplňující rozsudek soud vydal bez jednání, ač podle zákona mělo být nařízeno (důvod zmatečnosti uvedený v §229 odst. 3 o.s.ř.), a že jeho vydání – při tezi, že řízení o původním návrhu bylo zcela (tedy i co do smluvní pokuty) vyčerpáno rozsudkem ze dne 16. 2. 2001 – nepředcházel „žádný procesní úkon, se kterým by procesní předpisy spojovaly účinky zahájení sporného řízení“ (důvod zmatečnosti uvedený v §229 odst. 1 písm. d/ o.s.ř.), soudy obou stupňů nepřihlížely, protože je žalobce včas (tj. do uplynutí lhůty k podání žaloby pro zmatečnost) neuplatnil; nezabýval se jimi proto ani dovolací soud (nehledě na objektivní nepoužitelnost důvodu zmatečnosti podle §229 odst. 3 o.s.ř., je-li napadeno rozhodnutí soudu prvního stupně).
Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uplatněným důvodem podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. včetně jeho konkretizace vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.). Vzhledem k obsahu dovolání je možné zásadní právní význam napadeného usnesení spojovat s otázkou (kterou odvolací soud vyřešil pozitivně), zda byly splněny předpoklady pro vydání doplňujícího rozsudku, jímž byl žalobní nárok na zaplacení smluvní pokuty zamítnut. Kladné řešení dané otázky současně znamená, že zmatečnostní vada žalobou napadený (doplňující) rozsudek nezatěžuje.
Z obsahu připojené spisu se podává, že Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 15. 5. 2001, č.j. 7 C 58/2000-131, doplnil rozsudek ze dne 16. 2. 2001, č.j. 7 C 58/2000-110 (ve znění opravného usnesení ze dne 27. 3. 2001, č.j. 7 C 58/2000), jímž byl zamítnut nárok na zaplacení částky 15.718,50 Kč s příslušenstvím (úrokem z prodlení), výrokem, kterým zamítl návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 31.279,- Kč jako smluvní pokutu. Podle obsahu protokolu o jednání dne 16. 2. 2001 (§40 odst. 1 o.s.ř.) byly výroky rozsudku vyhlášeny v tom znění, které je zachyceno v jeho písemném vyhotovení (§156 odst. 1, §157 odst. 1 o.s.ř.); výrok týkající se smluvní pokuty nebyl vyhlášen a nestal se součástí písemného vyhotovení rozsudku, přestože nárok na její zaplacení žalobce žalobou ze dne 28. 2. 2000 uplatnil. Jelikož oprava usnesením podle §164 o.s.ř. nepřicházela v úvahu, neboť absence výroku o smluvní pokutě v jeho písemném vyhotovení nebyla projevem „zjevné nesprávnosti“ (k tomu, co se rozumí chybami v psaní, v počtech a jinými zjevnými nesprávnostmi, srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu z 27. 9. 1968, sp. zn. 2 Cz 57/68, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR 5/1969 pod č. 37, usnesení Nejvyššího soudu z 31. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1571/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/1998 pod č. 28), byl za situace, kdy rozsudek ze dne 16. 2. 2001 nevyčerpal celý předmět řízení (nebylo rozhodnuto o části věci samé), postup podle ustanovení §166 odst. 1 o.s.ř. – nařízený ve smyslu §222 odst. 2 o.s.ř. krajským soudem – namístě.
Závěr odvolacího soudu, že doplňující rozsudek zmatečností podle ustanovení §229 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. postižen není (totéž se ostatně uplatní i ve vztahu k důvodu zmatečnosti uvedenému pod písm. b/ téhož ustanovení), je výrazem standardní rozhodovací praxe. Podmínky pro posouzení napadeného usnesení jako po právní stránce zásadně významného tudíž splněny nejsou (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.) a Nejvyšší soud dovolání – bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) – jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
Podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. zavázal dovolací soud žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů vzniklých žalovanému v dovolacím řízení. Tyto náklady představují odměnu za zastupování advokátem ve výši 1.550,- Kč (§1 odst. 1, §2 odst. 1, 2, §10 odst. 2, 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1, věta první, vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.) a náhradu hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. února 2003
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu