ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.906.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 906/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného M. Č. proti povinným 1) Mgr. V. B. a 2) S. B., pro 371.209,33 Kč prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. E 442/99, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2001, č.j. 29 Co 249/2001-42, takto:
I. Dovolací řízení ohledně dovolání povinné S. B. se zastavuje.
II. Dovolání povinného Mgr. V. B. se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 31. 5. 2000, č.j. E 442/99-19, kterým Okresní soud v Benešově nařídil podle svého rozsudku ze dne 8. 9. 1998, sp. zn. 4 C 229/98, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 371.209,33 Kč výkon rozhodnutí prodejem označených nemovitostí povinných, jimž zakázal nemovitosti převést nebo zatížit, uložil jim, aby ve stanovené lhůtě oznámili, zda a kdo k nim má předkupní právo, a rozhodl o nákladech exekučního řízení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí jsou splněny; zejména shledal podkladové rozhodnutí vykonatelným, způsob výkonu se zřetelem k výši vymáhané pohledávky vhodným, povinné (pasivně) věcně legitimované, a za prokázáno měl, že postižené nemovitosti jsou předmětem společného jmění povinných.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli povinní včas dovoláním, jímž se domáhali jeho zrušení. Ohledně předmětných nemovitostí, argumentují, probíhá u Okresního soudu v Benešově řízení o „prohlášení kupní smlouvy za neplatnou,“ přičemž žaloba v této věci (sp. zn. 4 C 1008/98) byla podána dříve, než bylo zahájeno řízení o výkon rozhodnutí; jako pravděpodobné se proto jeví, že exekuce postihne cizí majetek, tedy nikoliv majetek ve vlastnictví povinných. Odvolacímu soudu vytýkají, že „ve svém řízení opomenul, že dovolatelé poukazují na ustanovení §109 o.s.ř. a dále poukazují na ustanovení §9 obchodního zákoníku, kde pohledávky a závazky jsou obchodním majetkem podnikatele, dále že … neoprávněně manipuluje se soukromým majetkem, který de facto je v soudním řízení a není tudíž naň možné zahájit exekuční řízení z důvodu, jak má na mysli §109 o.s.ř. – projednání předběžné otázky.“ Pochybení spatřují dále v tom, že soudy nezkoumaly okolnosti, které byly podstatné pro všechna řízení, jež nařízení výkonu rozhodnutí předcházela (jmenovitě „právní vady v uzavřené kupní smlouvě týkající se nemovitostí, na něž má být exekuce uvalena,“ důvody vzniku závazku a prodlení s jeho úhradou, možnost uspokojení oprávněného postoupením pohledávky, kterou mají dovolatelé vůči manželům Malířovým).
Podle části dvanácté, hlavy I., bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, dále též jen „o.s.ř.“). O takový případ v souzené věci jde, jelikož odvolací soud – ač rozhodoval po 1. 1. 2001 – odvolání proti usnesení soudu prvního stupně vydanému 31. 5. 2000 projednal a rozhodl o něm podle dosavadních právních předpisů (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 15. zákona č. 30/2000 Sb.).
Při podání dovolání nebyla povinná zákonem stanoveným způsobem zastoupena (k plné moci ze dne 5. 6. 2002, jíž zmocnila zastupováním povinného, přihlížet nelze, neboť takové zastoupení požadavek zákona nenaplňuje) a z obsahu spisu ani nevyplývalo, že by měla právnické vzdělání.
Podle ustanovení §241 odst. 1, věty první, o.s.ř. musí být dovolatel zastoupen advokátem, jestliže nemá právnické vzdělání buď sám, nebo jeho zaměstnanec (člen), který za něj jedná; v takovém případě musí být dovolání advokátem i sepsáno (srov. §241 odst. 2, větu druhou, o.s.ř.).
Usnesením ze dne 17. 3. 2003, č.j. E 442/99-56, soud prvního stupně proto povinnou vyzval, aby si do patnácti dnů od doručení usnesení zvolila zástupcem advokáta, jehož plnou moc (včetně úkonu, jímž se ztotožní s již podaným dovoláním) předloží; obsahem usnesení bylo i poučení, že řízení bude zastaveno, nevyhoví-li výzvě.
Dovolatelka, jíž bylo usnesení doručeno 26. 3. 2003, s odkazem na neuspokojivé výsledky podnikání a absenci finančních prostředků, nedostatek obligatorního zastoupení neodstranila.
Jelikož povinné zastoupení dovolatele v dovolacím řízení je podmínkou týkající se účastníka řízení, jejíž nedostatek brání – vyjma usnesení, jímž se dovolací řízení právě pro jeho neodstranění zastavuje – vydání rozhodnutí, kterým se řízení končí (§241 odst. 1 o.s.ř.), a protože ke zhojení uvedeného nedostatku přes opatření soudu nedošlo, Nejvyšší soud – ve vztahu k povinné – dovolací řízení zastavil (§104 odst. 2, §243c o.s.ř.).
Dovolání povinného není přípustné (stejný závěr by ostatně platil i v případě dovolání povinné, pokud by byla řádně zastoupena).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravuje především ustanovení §238a o.s.ř.; o žádný z případů zde uvedených však v projednávané věci nejde. Použitelnost ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. není dána proto, že usnesení odvolacího soudu není měnící, nýbrž potvrzující, a napadené rozhodnutí přitom nelze podřadit ani odstavci 1 písmenům b/ až f/ citovaného ustanovení (a tedy ani pod písmeno d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu).
Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení §239 o.s.ř., protože odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (odstavec 1/) a povinný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání neučinil (odstavec 2/).
Protože vady řízení (tzv. zmatečnosti), s nimiž ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) a k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti, v dovolání namítány nejsou (výtka, že odvolací soud odepřel povinnému „právo na řádnou soudní ochranu,“ pro obecnost a nekonkrétnost není podřaditelná žádné zmatečnostní vadě) a ze spisu se nepodávají, přičemž případné „jiné“ vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tvrzení, že se soudy nezabývaly „všemi důkazy“), přípustnost dovolání založit nemohou, lze uzavřít, že dovolání není podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu přípustné; Nejvyšší soud proto bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) – aniž se mohl zabývat věcnými námitkami dovolatele – dovolání povinného odmítl (§243b odst. 4, věta první, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud za stavu, kdy oprávněnému, který by měl právo na jejich náhradu, náklady v tomto stadiu řízení (podle obsahu spisu) nevznikly (§243b odst. 4, věta první, §224 odst. 1, §146 odst. 2, věta první, o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. července 2003
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu