ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.994.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 994/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného města J., zastoupeného advokátem, proti povinnému V. J., zastoupenému advokátem, vyklizením bytu, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 1 E 628/2001, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18.12.2001, č.j. 30 Co 429/2001-28, takto:
I. Dovolání proti výroku ve věci samé se zamítá.
II. Dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně, a návrh na nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu povinným zamítl. Po doplnění dokazování, z něhož vyplynulo, že již v průběhu nalézacího řízení povinný uzavřel manželství, dospěl k závěru, že vykonávané rozhodnutí, jímž byla uložena povinnost toliko jemu, není - s ohledem na nedílnost práva společného nájmu bytu manžely - materiálně vykonatelné. Nerozhodnou je pak i okolnost, že výpověď z nájmu byla povinnému dána v době, kdy byl výlučným nájemcem; k okamžiku jejího doručení sice soud zkoumá, zda je dán výpovědní důvod, nevylučuje se však, aby poté vzniklo právo společného nájmu bytu uzavřením manželství.
Oprávněný (zastoupen advokátem) ve včasném dovolání namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Podle dovolatele je pro toto posouzení rozhodné, že výpověď z nájmu bytu byla povinnému dána v době, kdy ženat nebyl, pročež ani stav v době, kdy rozhodoval odvolací soud v nalézacím řízení, nemá „na obsah povinnosti povinného“ vliv. Povinný „účelově“ pominul povinnost podle §14 odst. 1 vyhl. č. 176/1993 Sb. oznámit pronajímateli (do 30 dnů), a potažmo soudu, že uzavřel sňatek, a porušení této „procesní povinnosti“ mělo být, domnívá se dovolatel, zohledněno i při rozhodování o nákladech řízení.
Dovolání, jež směřuje proti měnícímu usnesení odvolacího soudu, kterým byl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu zamítnut, je přípustné (§236 odst. 1, §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2, §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), není však důvodné.
Jelikož s výjimkou vad uvedených v §242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř., k nimž se přihlíží z úřední povinnosti (jež nebyly namítány a z obsahu spisu se nepodávají), je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 2, věta první, o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu otázka, zda je správný právní názor odvolacího soudu, že rozhodnutí, ukládající povinnost vyklidit byt jen jednomu z manželů (nositelů práva společného nájmu bytu), není (materiálně) vykonatelné.
Proti tomuto názoru dovolatel brojí námitkami, jež jsou podřaditelné dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., kterým lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze právní normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Společný nájem bytu manželů vzniká podle §704 odst. 1 obč. zák. uzavřením manželství, stal-li se některý z manželů předtím jeho nájemcem. Ke vzniku společného nájmu dochází ex lege, a důsledky tohoto kogentního ustanovení nelze vyloučit (srov. §2 odst. 3 obč. zák.). Nastávají samozřejmě jen potud, pokud předchozí právo nájmu jednoho z manželů ještě trvá; proto jsou úvahy dovolatele o „manipulovatelnosti“ povinností byt vyklidit nepřípadné, neboť v době uzavření manželství povinného jeho právo nájmu ještě neskončilo (viz §711 odst. 2, věta první a druhá, obč. zák.).
Právo společného nájmu bytu manžely je zvláštním případem společného nájmu bytu, jehož podstata spočívá v tom, že svědčí manželům společně a nedílně. V hmotněprávní oblasti se tato nedílnost projevuje tím, že výpověď musí být dána oběma manželům a oběma musí být také doručena; existence výpovědního důvodu obsaženého ve výpovědi je třeba posuzovat k okamžiku doručení výpovědi druhému z nich (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.6.1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněný pod č. 55/1997 v časopise Soudní judikatura).
Výpověď z nájmu daná nájemci předtím, než uzavřel manželství (než vzniklo společné právo nájmu), má sice účinky - bez dalšího - i vůči pozdějšímu manželu, společnému nájemci, i pak ale platí, že v řízení o přivolení k ní mají manželé - společní nájemci bytu ve smyslu §703 a násl. obč. zák. - postavení nerozlučných společníků. Žalobu podanou jen proti jednomu z nich pro nedostatek pasivní věcné legitimace soud zamítne (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.5.1997, sp. zn. 3 Cdon 122/96, uveřejněný pod č. 56/1997 v časopisu Soudní judikatura).
Z pohledu těchto závěrů je tedy vykonávané rozhodnutí objektivně (bez ohledu na to, že rozhodné skutečnosti odvolacímu soudu nebyly známy) nesprávné. Otázka správnosti titulu však není v řízení o výkon rozhodnutí otázkou relevantní; řízení o výkon rozhodnutí nemůže sloužit k jeho věcnému přezkumu. I věcně nesprávný titul, není-li v řádné procesní formě odstraněn, může být způsobilým podkladem výkonu rozhodnutí.
Podle ustanovení §251 o.s.ř. nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Předpokladem nařízení výkonu rozhodnutí tedy není existence „správného“ nýbrž vykonatelného rozhodnutí; jen není-li tato podmínka splněna, soud návrh na nařízení výkonu zamítne (případně, je-li tato okolnost zjištěna později, výkon zastaví).
Kromě formální vykonatelnosti (viz §161, §171 o.s.ř.) posuzuje soud při nařízení výkonu i vykonatelnost materiální, tj. zda rozhodnutí, jež má být vykonáno, obsahuje (řádné) označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu příslušných povinností, jakož i určení lhůty, v níž mají být splněny (viz §261a odst. 1 o.s.ř.).
V usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 5.4.1994, sp. zn. 7 Co 872/92, uveřejněném pod č. 12/1996 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (od něhož není důvod se odchýlit) byl formulován závěr, že „vzhledem k nedílnosti práva společného nájmu bytu manžely není možné, aby se soudní výkon rozhodnutí vyklizením bytu týkal jen jednoho z nich. Ukládá-li vykonávané rozhodnutí povinnost k vyklizení pouze jednomu ze společných nájemců ohledně bytu, který je ve společném nájmu bytu manžely, pak nemůže být takový soudní výkon rozhodnutí, směřující jen proti jednomu z manželů, nařízen“.
Logika takového výkladu, uvádí se v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.3.1999, sp. zn. 2 Cdon 1236/97, uveřejněném pod č. 16/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí, tkví v tom, že jednak chrání práva třetí osoby (manžela povinné osoby) potud, aby jako osoba, jíž dosud svědčí právo (společného) nájmu bytu manžely, nebyla nucena (ve shodě s povinností manželů žít spolu, proklamovanou ustanovením §18 zákona o rodině) ji následovat z vyklizovaného bytu, na druhé straně pak chrání samu povinnou osobu, potud, že nemůže být přinucena k vyklizení bytu, v němž bydlí (v intencích §18 zákona o rodině) s manželem, který je nájemcem bytu.
Nejenže se toto rozhodnutí přihlašuje (též) k tomu, že titul ukládající povinnost vyklidit byt jen jednomu z manželů (společných nájemců bytu) je materiálně nevykonatelný; významné je, že uvedeným zdůvodněním (oproti názoru dovolatele) činí - pro řízení o výkon rozhodnutí - nerozhodnou okolnost, že v okamžiku dání výpovědi z nájmu právo společného nájmu bytu ještě neexistovalo.
Dovolatelův názor, že (naopak) „skutkový stav v době rozhodování odvolacího soudu nemá na obsah povinností povinného vliv“, tedy neobstojí.
Nikoli sama věcná nesprávnost titulu, nýbrž až spojení s materiální nevykonatelností, může vést k tomu, že jeho výkon nelze nařídit.
Rozhodnutí odvolacího soudu, jež tyto závěry respektuje, je tudíž správné (prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu se správnost napadeného usnesení zpochybnit nepodařilo), pročež dovolání oprávněného Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. zamítl.
Oprávněný dovoláním napadl usnesení odvolacího soudu rovněž ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Dovolání v dané věci není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ustanovení §238, §238a a §239 o.s.ř. jsou k založení přípustnosti dovolání nepoužitelná zcela zjevně, neboť napadené usnesení (ve výroku o náhradě nákladů řízení) pod ta, jež jsou zde vyjmenována - jako rozhodnutí proti kterým je dovolání přípustné - podřadit nelze.
Totéž platí o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř. již proto, že není v daném případě splněna podmínka, aby se jednalo o rozhodnutí ve věci samé.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud nemohl než podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1, resp. §146 odst. 3 o.s.ř.; povinnému, jenž by měl na jejich náhradu nárok, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2003
JUDr. Vladimír Kurka, v. r.
předseda senátu