ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.996.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 996/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci oprávněného města P. – Úřadu městského obvodu P., zastoupeného advokátem, proti povinnému R. C., o nařízení exekuce a pověření exekutora, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 73 Nc 478/2001, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského sodu v Plzni ze dne 2.5.2002, č.j. 12 Co 184/2002-13, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2.5.2002, č.j. 12 Co 184/2002-13, a usnesení Okresního soudu Plzeň – město ze dne 21.1.2002, č.j. 73 Nc 478/2001-5, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh na nařízení exekuce a pověření exekutora k jejímu provedení, neboť dospěl k závěru, že k výkonu předložené rozhodnutí Úřadu městského obvodu P. – přestupkové komise obvodní rady P., je nevykonatelné, jelikož jeho výrok postrádá označení oprávněného.
Oprávněný (zastoupen advokátem) ve včasném dovolání odvolacímu soudu vytkl, že věc nesprávně posoudil, jestliže nevzal v úvahu, že individualizace oprávněného vyplývá přímo ze zákona, jmenovitě z ustanovení §13 odst. 3 zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, jak dovodil Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 12.4.2001, sp. zn. 21 Cdo 776/2000. Dovolatel též poukázal na skutečnost, že součástí správního rozhodnutí je i složenka, obsahující označení toho, komu má být plněno.
Posouzení důvodnosti dovolání dovolacím soudem předchází otázka, zda dovolání je přípustné, a tím zda věcný přezkum je vůbec možný.
Ve smyslu §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že to zákon připouští.
Podle §238a odst. l písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; ustanovení §237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně.
Poněvadž napadené usnesení je rozhodnutím potvrzujícím, může být dovolání přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř, tj. tehdy, jestliže má po právní stránce zásadní význam. Tak tomu je zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilý dovolací důvod představuje ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
S otázkou dovoláním otevřenou (výkladu vykonatelnosti správního titulu) se splnění podmínky zásadního právního významu vskutku pojí, protože ji odvolací soud posoudil v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu; dovolání tudíž nutno mít za přípustné.
Jelikož vady vyjmenované ve druhé větě ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. namítány nebyly a z obsahu spisu se jejich existence nepodává, je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že rozhodnutí, jehož výkon byl navržen, je vzhledem k tomu, že „postrádá označení toho, komu má být plněno, tj. osoby oprávněné“ nevykonatelné.
Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 20 Cdo 134/2002 ze dne 25.7.2002, uveřejněném pod č. 228/2002 v časopise Soudní judikatura, vyjádřil názor, že je-li v záhlaví rozhodnutí, jež má být vykonáno, označen orgán, který uložil povinnost k zaplacení pokuty a náhrady nákladů řízení (§47 odst. 5 správního řádu), určitě a srozumitelně, a je-li oprávněný subjekt stanoven přímo právním předpisem (§13 odst. 3 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů), je rozhodnutí materiálně vykonatelné, i když v něm oprávněná osoba (obec, město) expressis verbis označena není, resp. i když této osobě právo vůči povinnému nezakládá výslovně výrok rozhodnutí správního orgánu (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.7.2001, sp. zn. 21 Cdo 1531/2000, uveřejněné pod č. 19/2002 v tomtéž časopise, usnesení téhož soudu ze dne 21.6.2001, sp. zn. 21 Cdo 253/2000, příp. i rozhodnutí z 30.4.1965, sp. zn. 5 Cz 28/65, uveřejněné pod č. 46/1965 ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů).
Z odůvodnění napadeného usnesení se podává, že odvolací soud uvedený právní závěr pominul; názor, který v dané věci uplatnil, je tedy nesprávný, a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl uplatněn právem.
Usnesení odvolacího soudu proto Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 o.s.ř. zrušil, a jelikož důvody této nesprávnosti platí i pro usnesení soudu prvního stupně, zrušil i je, a podle ustanovení §243b odst. 3 o.s.ř. tomuto soudu věc vrátil k dalšímu řízení.
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1, část věty první za středníkem, o.s.ř.).
Dovolací soud se mohl zabývat pouze otázkou materiální vykonatelnosti exekučního titulu (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.); soud prvního stupně, poté co z titulu oprávněný subjekt bude identifikován, se bude zabývat i otázkou aktivní legitimace, a to v přirozeném vztahu k určení, kdo vlastně návrh na nařízení výkonu rozhodnutí podal.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. května 2003
JUDr. Vladimír K u r k a , v.r.
předseda senátu