ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.100.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 100/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. T., proti žalované České republice - Ministerstvu obrany (Vojenskému úřadu pro právní zastupování) v Praze 6, nám. Svobody č. 471, o neplatnost skončení služebního poměru, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 14/2000, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. června 2002 č.j. 13 Co 770/2001-50, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že jeho propuštění ze služebního poměru pro služební nezpůsobilost podle ustanovení §26 odst. 2 písm. e) zákona č. 76/1959 Sb. ke dni 31.12.1999 je neplatné. Žalobu podanou proti 1) „Vojenskému útvaru 8132 K.“ a 2) „Ministerstvu obrany České republiky Praha“ odůvodnil tím, že od 1.9.1984 vykonával službu vojáka z povolání naposledy u Vojenského útvaru 8132 v K. a že v průběhu září 1999 mu bylo ústně sděleno, že bude ke konci roku propuštěn ze služebního poměru pro „údajné“ nedostatky, které mu byly vytýkány při personálních pohovorech dne 12.2.1999 a 15.5.1999. Dne 31.12.1999 byl vyzván k předání věcí a pracoviště a zároveň mu bylo předáno „Potvrzení o délce výkonu vojenské činné služby“ (zápočtový list), v němž byl jako důvod propuštění uveden §26 odst. 2 písm. e) zákona č. 76/1959 Sb. Žalobce však dosud neobdržel žádné rozhodnutí o skončení služebního poměru s uvedením konkrétních důvodů propuštění a ani mu nebyla dána možnost k důvodům propuštění, které podle jeho názoru ani neexistují, se vyjádřit.
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 4.5.2000 č.j. 8 C 14/2000-24 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná (za niž považoval - jak vyplývá ze záhlaví rozsudku - „Českou republiku – vojenskou správu“) je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 5.300,- Kč k rukám advokáta. Ve věci samé dospěl k závěru, že žádný k aktů, k nimž došlo v souvislosti s propuštěním žalobce ze služebního poměru (tj. seznámení žalobce s návrhem na jeho propuštění, vyrozumění žalobce dne 16.9.1999 o jeho propuštění z důvodu uvedeného v ustanovení §26 odst. 2 písm. e) zákona č. 76/1959 Sb. na základě personálního rozkazu velitele pozemního vojska č. 352 ze dne 1.9.1999 a žalobci předané potvrzení o délce výkonu vojenské činné služby - zápočtový list), nesplňuje formální ani obsahové náležitosti požadované ustanovením §26 odst. 6 zmíněného zákona pro rozhodnutí o propuštění vojáka ze služebního poměru. S ohledem na „absenci relevantního právního úkonu“ soud prvního stupně dovodil, že služební poměr žalobce „nebyl ze strany k tomu příslušného subjektu platně skončen“, přičemž na tomto určení je současně dán naléhavý právní zájem.
Okresní soud v Klatovech poté usnesením ze dne 27.7.2001 č.j. 8 C 14/2000-42 řízení proti žalovanému „Vojenskému útvaru 8132 K.“ podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. zastavil a rozhodl, že „žalovanému se nepřiznává vůči žalobci náhrada nákladů řízení“.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 28.6.2002 č.j. 13 Co 770/2001-50 rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil a rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení se věc postupuje náčelníku generálního štábu Armády České republiky. Odvolací soud dovodil, že rozhodnutí směřující ke skončení služebního poměru žalobce byla sice činěna ještě v době účinnosti zákona č. 79/1959 Sb., avšak podle přechodného ustanovení §164 zákona č. 221/1999 Sb. (který nabyl účinnosti dne 1.12.1999) je třeba služební poměr žalobce (který trval do 31.12.1999) považovat na služební poměr „podle nového zákona“; proto se na něj vztahují i ustanovení hlavy druhé zákona č. 221/1999 Sb. o přezkoumávání rozhodnutí, podle nichž (§154 odst. 1) odvolacím orgánem je služební orgán nejblíže nadřízený služebnímu orgánu, který rozhodnutí vydal. Protože za tohoto stavu je zřejmé, že k projednání a rozhodnutí o dané věci není dána pravomoc soudů, odvolací soud napadený rozsudek zrušil, řízení zastavil a věc postoupil „podle ust. §154 zák. č. 221/1999 Sb.“ příslušnému orgánu, jímž je v daném případě náčelník generálního štábu Armády České republiky.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítal, že podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat svého práva u nezávislého soudu, přičemž z přezkoumávání nesmí být vyloučen přezkum rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. V daném případě, kdy nebylo oprávněným orgánem vydáno žádné rozhodnutí o propuštění žalobce ze služebního poměru a žalobce žádné rozhodnutí neobdržel, byl žalobce „nepochybně zásadním způsobem“ zkrácen ve svých právech (dostal se bez svého zavinění do existenčních problémů a bylo ohroženo jeho dobré jméno), „a to na základě faktického jednání osob, které vůbec nebyly oprávněny jménem armády jednat“. Za této situace se dovolateli „jeví nepochybné“, že má právo domáhat se soudní ochrany, neboť jednání žalované lze nepochybně posoudit jako neplatné, nejde-li o nicotný právní akt, a soud je oprávněn i povinen takové rozhodnutí vydat, prokáže-li žalobce naléhavý právní zájem, který je v tomto případě zcela zřejmě dán. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod č. 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
S účinností od 1.1.2001 se účastníkem řízení na straně žalované stala Česká republika - Ministerstvo obrany (Vojenský úřad pro právní zastupování) v Praze 6, nám. Svobody č. 471 (srov. §3 odst. 1 a 2, §51 odst. 1 a §52 odst. 1 zákona č. 219/2001 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, §3 odst. 6 zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky). Dovolací soud proto dokončil dovolací řízení s takto označenou žalovanou.
V posuzované věci se žalobce domáhal žalobou podanou dne 29.2.2000 u Okresního soudu Klatovech určení neplatnosti skončení jeho služebního poměru propuštěním z důvodu uvedeného v ustanovení §26 odst. 2 písm. e) zákona č. 76/1959 Sb. Neplatnost skončení služebního poměru žalobce spatřoval především v neexistenci důvodů propuštění a ve skutečnosti, že neobdržel žádné rozhodnutí o skončení služebního poměru s uvedením konkrétních důvodů propuštění. Protože ze žaloby ani z obsahu spisu nevyplývá, že žalobce míní podávat žalobu nebo opravný prostředek ve smyslu ustanovení §244 a násl. o.s.ř., je pro posouzení věci především významné, zda je pro rozhodnutí o požadovaném určení uplatněném žalobou podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. dána pravomoc soudu.
Podle ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Podle ustanovení §7 odst. 2 o.s.ř. (nyní §7 odst. 3 ve znění účinném od 1.1.2003, tj. poté, co nabyl účinnosti zákon č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního) jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.
Služebně právní vztahy, jichž se uplatněný nárok žalobce (požadované určení) týká, vznikají přijetím (povoláním) občana České republiky, který složil vojenskou přísahu a splňuje další zákonem stanovené předpoklady, do služebního poměru. Služební poměr vojáka z povolání je svojí povahou právním poměrem státně zaměstnaneckým - veřejnoprávním a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od poměru pracovního, který je naopak poměrem soukromoprávním, jehož účastníci mají rovné postavení.Vzájemné vztahy účastníků služebního poměru se vyznačují tím, že jeden účastník vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci a tím jako silnější subjekt, který druhému subjektu může jednostranně zakládat jeho práva. To se projevuje především v právní úpravě vojenské kázně, možností ukládání kázeňských odměn a trestů, úpravě služebního volna, nárocích na dovolenou a také zvláštními způsoby skončení služebního poměru. Na veřejnoprávní povaze tohoto právního vztahu přitom nemůže ničeho změnit ani způsob, jakým žalobce svůj nárok procesně uplatnil, neboť určovací žaloba ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. je přípustným právním nástrojem jen při uplatňování nároků z právních vztahů vyjmenovaných v ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř., pro které je charakteristická rovnost účastníků.
Protože se v posuzovaném případě nejedná o věc vyplývající ze vztahů vyjmenovaných v ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř., může být dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí této věci ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 o.s.ř., jen stanoví-li to zákon.
Řízení ve věcech služebního poměru vojáků z povolání upravoval zákon č. 76/1959 Sb. (předtím, než byl s účinností od 1.12.1999 zrušen – srov. §167 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání) tím způsobem, že pravomoc rozhodovat u vojáků z povolání o přijetí do služebního poměru a propuštění z něho svěřil ministru obrany České Republiky a ministru vnitra České Republiky v oboru jejich působnosti; u praporčíků z povolání pak orgánům příslušnými ministry k tomu zmocněným (srov. §27 odst. 1 zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, ve znění pozdějších změn a doplňků). Na skutečnosti, že řízení ve věcech služebního poměru vojáků z povolání nebylo svěřeno do pravomoci soudu, nezměnil ničeho ani zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (platný ke dni skončení služebního poměru žalobce), který v ustanovení §2 odst. 2 stanoví, že právní úkony ve věcech služebního poměru jménem České republiky činí služební orgány, kterými jsou prezident republiky, ministr obrany a v rozsahu určeném rozkazem prezidenta nebo rozkazem ministra velitelé, náčelníci, ředitelé a jiní vedoucí zaměstnanci. Postup uvedených orgánů v rámci řízení ve věcech služebního poměru (i když služební poměr vojáka zanikl - srov. §158), včetně opravných prostředků, pak zmíněný zákon vymezuje v Části deváté pod marginální rubrikou „Rozhodování ve věcech služebního poměru“.
Z uvedeného vyplývá, že zákon pravomoc k projednání a rozhodnutí o dané věci (týkající se služebního poměru účastníků) nesvěřuje soudu v rámci občanského řízení sporného ani ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 o.s.ř. Závěr odvolacího soudu o „nedostatku pravomoci soudu“ v dané věci je tudíž správný.
Protože usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné, a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 1, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (srov. §142 odst. 1 věty první o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 13. května 2003
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu