ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.1185.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 1185/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně M. L. proti žalované Základní škole n. I., příspěvkové organizaci, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, trvání pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 14 C 7/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2001, č.j. 19 Co 87/2001-45, takto:
Dovolání žalované se odmítá.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 8.12.1999 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní podle ustanovení §53 odst.1 písm. b) zák. práce okamžitě ruší pracovní poměr. Zvlášť hrubé porušení pracovní kázně spatřovala v tom, že žalobkyně dne 3.12.1999 po 5. vyučovací hodině na chodbě hrubě fyzicky napadla žáka školy R. P.; tím porušila ustanovení čl. 8 odst. 1 pracovního řádu pro zaměstnance škol a školských zařízení, dále ustanovení části D odst. 6 vnitřního řádu školy a ustanovení čl. 19 odst. 1 a čl. 28 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte.
Žalobkyně se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, že pracovní poměr nadále trvá, a aby žalované bylo uloženo zaplatit jí „náhradu mzdy za dobu, po kterou jí nebyla vyplácena“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že u žalované pracuje jako učitelka v pracovním poměru na dobu určitou (od 11.5.1999 do 30.6.2000), že se nedopustila zvlášť hrubého porušení pracovní kázně, neboť k incidentu byla vyprovokována R. P., který je žákem velmi problematickým a který hrubě a vulgárními výrazy napadá své okolí. Žalované proto sdělila, že s okamžitým zrušením pracovního poměru nesouhlasí a že trvá na svém dalším zaměstnávání jako učitelka. Protože jí žalovaná neumožnila, aby v práci pokračovala, požaduje po ní náhradu mzdy.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 23.10.2000, č.j. 14 C 7/2000-28, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna „uhradit“ žalované náklady řízení 4.225,- Kč k rukám „právní zástupkyně“ žalované. Po provedeném dokazování dovodil, že skutek tak, jak byl označen v okamžitém zrušení pracovního poměru, včetně způsobu provedení, se stal. I když k incidentu byla žalobkyně vyprovokována žákem R. P. a i když šlo o problémového žáka, s nímž byly výchovné problémy, vzal soud prvního stupně v úvahu, že žalobkyně byla zaměstnána jako učitelka a že „pro toto povolání není přípustné, aby došlo k jakémukoliv fyzickému kontaktu s žákem, natož pak k fyzickému napadení uvedeným způsobem, jak byl prokázán“; proto dospěl k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 8.12.1999, dané žalobkyni podle ustanovení §53 odst.1 písm.b) zák. práce, je platným právním úkonem.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27.4.2001, č.j. 19 Co 87/2001-45, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 8.12.1999 je neplatné, potvrdil jej v zamítavém výroku o určení, že pracovní poměr žalobkyně nadále trvá, a v zamítavém výroku o zaplacení mzdy a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Na základě výsledků dokazování před soudem prvního stupně dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že jednání žalobkyně dne 3.12.1999 nedosáhlo takové intenzity, aby mohlo být hodnoceno jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem ve smyslu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce; proto předpoklady pro platné skončení pracovního poměru okamžitým zrušením nepovažoval za splněné. Při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně přihlédl zejména k tomu, že žalobkyně byla bývalým zaměstnavatelem hodnocena velmi dobře, že k předmětnému incidentu byla vyprovokována žákem P., že v průběhu vyučovací hodiny si zachovala profesionální přístup (nenechala se žákem vyprovokovat i přesto, že vyrušoval a několikrát ji nahlas před celou třídou oslovil velmi vulgárním výrazem), že k fyzickému útoku došlo až po skončení vyučovací hodiny, nikoliv před třídou, ale na chodbě školy poté, co žák bouchl dveřmi od učebny, a k tomu, že s fyzickým útokem žalobkyně nebylo spojeno žádné poškození zdraví žáka. Potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v zamítavém výroku o trvání pracovního poměru odůvodnil tím, že takový výrok nemá oporu v hmotném právu a že pracovní poměr žalobkyně již uplynutím doby skončil. Protože soud prvního stupně neposuzoval opodstatněnost žaloby ve vztahu k nároku na náhradu mzdy, odvolací soud mu uložil, aby se v dalším řízení zabýval splněním podmínek ustanovení §61 zák. práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou výroku, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně o určení, že pracovní poměr žalobkyně trvá) podala žalovaná dovolání z důvodů nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení „§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.“. Vytýká odvolacímu soudu, že při posuzování intenzity porušení pracovní kázně žalobkyní nevzal v úvahu, že incident s žákem P. nebyl jediný, který žalobkyně se žáky v poslední době měla, a připomíná nevhodné chování žalobkyně k žáku – cizinci a neadekvátní chování k žákyni 8.B K. N. Zdůrazňuje, že tělesné tresty nejsou na našich školách přípustné a že fyzické napadení žáka pedagogem bez ohledu na to, zda byl pedagog k tomuto napadení chováním žáka vyprovokován či nikoliv, je nepřípustné a nelze je hodnotit jinak, než jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Protože z dopisu žalobkyně ze dne 9.12.1999, kterým vyjádřila nesouhlas s okamžitým zrušením pracovního poměru, nevyplývá, že trvá na dalším zaměstnávání (uvedla to až v žalobě v této věci), žalovaná pro případ, že okamžité zrušení pracovního poměru bude shledáno neplatným, dovozuje, že nemá nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.
Žalovaná v dovolání uvádí, že jeho přípustnost dovozuje z ustanovení „§237 odst. 1 písm.c) o.s.ř.“; z uvedeného je zřejmé, že vychází z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001 (dne 27.4.2001), ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, po řízení provedeném podle „dosavadních právních předpisů“ (podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000, když rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 23.10.2000), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.4.2001, sp.zn. 29 Odo 196/2001, které bylo uveřejněno pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do 1 měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení §240 odst. 2 o.s.ř. zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout; lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen do vlastních rukou účastníkům (zástupcům účastníků) řízení dne 8.6.2001 a že dovolání žalované, sepsané dne 25.7.2001, bylo dne 26.7.2001 podáno na poště (u držitele poštovní licence) k odeslání soudu prvního stupně.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem 8.6.2001. Lhůta k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu uplynula podle ustanovení §243c a §57 odst. 1 a 2 o.s.ř. dnem 9.7.2001. Protože dovolání bylo odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit soudu, až dne 26.7.2001, je opožděné. Za přihlédnutí k tomu, že zmeškání dovolací lhůty nelze prominout (§240 odst. 2 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - odmítl.
Protože tímto rozhodnutím se řízení nekončí, nerozhodoval dovolací soud o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243b odst.4 věta první, §224 odst.1 a §151 odst.1 věta první o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. srpna 2003
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu