ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.1239.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 1239/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně M. H. proti žalované D. L., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 12 C 683/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. května 2001 č.j. 15 Co 561/99-85, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 7.6.1996 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní podle ustanovení §53 odst.1 písm.b) zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobkyně poté, co jí žalovaná dopisem ze dne 15.5.1996 dala výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, nenastoupila na \"pracovní místo v provozovně na Z. ul. č. 8 ve Z. u pana Č.\", které pro ni žalovaná pro dobu výpovědní doby zřídila.
Žalobkyně se žalobou (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a aby jí žalovaná zaplatila na náhradě mzdy za měsíce květen, červen, červenec a srpen 1996, na odstupném a na náhradě za nevyčerpanou dovolenou celkem 30.133,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že pro žalovanou vykonávala na základě pracovní smlouvy ze dne 11.1.1994 práci švadleny. Žalovaná dne 9.5.1996 žalobkyni předložila návrh na skončení pracovního poměru dohodou, který však žalobkyně nepřijala. Žalovaná poté zrušila svoji provozovnu, žalobkyni dala výpověď podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce a dopisem ze dne 22.5.1996 jí sdělila, aby po dobu výpovědní lhůty \"pracovala u jiného zaměstnavatele - takto u pana Č., Z. ulice č. 8 ve Z.\". Když žalobkyně tento požadavek odmítla a do provozovny ve Z., Z. č. 8 nenastoupila, žalovaná s ní dopisem ze dne 7.6.1996 okamžitě zrušila pracovní poměr podle ustanovení §53 odst.1 písm.b) zák. práce. Žalobkyně poukázala na to, že v pracovní smlouvě ze dne 11.1.1994 bylo místo výkonu její práce sjednáno jako \"D. – Z.\", a zdůraznila, že z tohoto určení \"vyplývá jen jedno místo výkonu práce, kterým jsou D. - dříve místní část Z.\".
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 9.9.1997 č.j. 12 C 683/96-31 určil, že okamžité zrušení pracovního poměru \"provedené dopisem žalované\" ze dne 7.6.1996 je neplatné a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 1.000,- Kč. Soud prvního stupně dovodil, že v pracovní smlouvě ze dne 11.1.1994 \"místem výkonu práce byly sjednány D. i Z.\", neboť bývalá součást města Z. D. byla v době podpisu této pracovní smlouvy již rok samostatnou obcí. Dospěl však k závěru, že žalovaná nebyla oprávněna po žalobkyni požadovat, aby po dobu výpovědní lhůty vykonávala práci v provozovně ve Z., Z. č. 8. Žalovaná sice dne 21.5.1996 uzavřela se subjektem \"E. – M., krejčovství Č. Z. \" smlouvu o nájmu výrobních prostor, jíž si v této provozovně pronajala jedno pracoviště, a dne 22.5.1996 udělila M. Č. plnou moc k zadávání a přebírání práce od žalobkyně v době nepřítomnosti žalované, oba tyto právní úkony jsou však neplatné. Žalobkyně by tak při výkonu práce ve zmíněné provozovně \"vykonávala práce pro jiný podnikatelský subjekt – M. Č.\". Protože podle ustanovení §38 odst. 4 zák. práce může být zaměstnanec přidělen k výkonu práce k jiné právnické nebo fyzické osobě pouze na základě písemné dohody, jež v posuzovaném případě nebyla uzavřena, nelze ve skutečnosti, že žalobkyně k práci v uvedené provozovně nenastoupila, spatřovat porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem ve smyslu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Usnesením ze dne 9.9.1997 č.j. 12 C 683/96-35 pak soud prvního stupně vyloučil řízení o \"doplatku mzdy - náhrady mzdy\" žalobkyně v celkové výši 30.133,- Kč s příslušenstvím k samostatnému projednání a rozhodnutí.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5.5.1999 č.j. 15 Co 100/98-53 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v pracovní smlouvě ze dne 11.1.1994 bylo za místo výkonu práce sjednáno jak Z., tak D., na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že z výsledků dokazování nelze jednoznačně dovodit, že žalovaná žalobkyni uložila vykonávat práci \"pro jiného zaměstnavatele\". Zdůraznil, že pro posouzení případu je rozhodující, zda žalovaná skutečně žalobkyni v provozovně ve Z., Z. č. 8 zajistila podmínky pro výkon práce a zda tyto práce měla vykonávat pro žalovanou, a soudu prvního stupně uložil, aby dokazování v tomto směru doplnil.
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 29.7.1999 č.j. 12 C 683/96-63 žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 7.181,- Kč k rukám advokátky. Soud prvního stupně po doplnění dokazování dovodil, že žalovaná unesla své důkazní břemeno a prokázala, že poté, co žalobkyni dala výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, zřídila pro ni pracovní místo \"v obci Z.\", uvedené v pracovní smlouvě jako jedno z míst výkonu práce. I když provozovna, ve které měla žalobkyně práci vykonávat, nepatřila žalované, ale podnikateli M. Č., žalobkyně v ní měla pracovat na zařízení žalované a pro žalovanou. Žalobkyně však odmítla na pracoviště nastoupit a trvala na tom, aby \"vykonávala práci opětovně na původní provozovně, v té době již zrušené\". S přihlédnutím ke skutečnosti, že žalovaná se \"snažila dodržet\" pracovní smlouvu, zatímco žalobkyně výkon práce bezdůvodně odmítala a přes výzvy žalované se dopouštěla opakovaných absencí, dospěl soud prvního stupně k závěru, že podmínky pro rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §53 odst.1 písm.b) zák. práce byly naplněny.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2.5.2001 č.j. 15 Co 561/99-85 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 1.475,- Kč k rukám advokátky. Odvolací soud ve věci samé dovodil, že soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stav věci a že dospěl ke správným právním závěrům. Ztotožnil se s jeho závěrem, že s ohledem na skutečnost, že žalobkyně se ani nepokusila přesvědčit, zda jí žalovaná zajistila v provozovně ve Z., Z. č. 8, podmínky k výkonu práce, a že i vzhledem k četnosti jejích absencí, je v jejím jednání nutno spatřovat porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem podle ustanovení §53 odst.1 písm.b) zák. práce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Soudům obou stupňů vytýká, že nesprávně posoudily otázku místa výkonu práce, sjednaného v pracovní smlouvě ze dne 11.1.1994, a že se nezabývaly skutečností, zda žalovaná před okamžitým zrušením pracovního poměru úmyslně jednala tak, aby v žalobkyni \"vyvolala dojem, že se jedná nejprve o změnu zaměstnavatele a poté o změnu místa výkonu práce\", a \"účelově využila obecného sjednání dokonce dvou míst výkonu práce\". Závěr o tom, že žalovaná pro žalobkyni vytvořila pracovní místo v provozovně M. Č. ve Z., Z. č. 8, vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001 (dne 2.5.2001), ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, po řízení provedeném podle \"dosavadních právních předpisů\" (podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000, když rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 29.7.1999), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) podle \"dosavadních právních předpisů\", tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen \"o.s.ř.\").
Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.4.2001 sp.zn. 29 Odo 196/2001, které bylo uveřejněno pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do 1 měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení §240 odst. 2 o.s.ř. zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout; lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen do vlastních rukou účastníkům (zástupcům účastníků) ve dnech 11.6.2001 a 19.6.2001 a že dovolání žalobkyně, sepsané dne 13.8.2001, bylo dne 17.8.2001 podáno na poště (u držitele poštovní licence) k odeslání dovolacímu soudu.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem 19.6.2001. Lhůta k podání dovolání proti usnesení odvolacího soudu uplynula podle ustanovení §243c a §57 odst.1 a 2 o.s.ř. dnem 19.7.2001. Protože dovolání bylo odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit soudu, až dne 17.8.2001, je opožděné. Za přihlédnutí k tomu, že zmeškání dovolací lhůty nelze prominout (§240 odst.2 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. ledna 2003
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu