ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.1295.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 1295/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. F. M., zastoupeného advokátkou, proti žalované I. P., a.s., zastoupené advokátkou, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a náhradu mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 243/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2002 č.j. 51 Co 113/2002-125 ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2003 č.j. 51 Co 113/2002-155, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru ze dne 11.6.1998 daná žalovanou žalobci je neplatná a aby mu žalovaná zaplatila na náhradě mzdy poskytované při neplatném rozvázání pracovního poměru celkem 2.432.000,- Kč s příslušenstvím (s úroky z prodlení). Žalobu odůvodnil zejména tím, že byl u žalované zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 12.6.1996 jako ředitel a že dopisem ze dne 9.6.1998 žalovaná \"okamžitě vypověděla\" pracovní poměr žalobce. Po té, co žalobce písemně dne 10.6.1998 žalované sdělil, že považuje \"okamžitou výpověď\" za neplatnou a že trvá na přidělování práce podle pracovní smlouvy, žalovaná mu doručila \"novou výpověď\" ze dne 11.6.1998, kterou žalobce rovněž považuje za neplatnou, což oznámil žalované dopisem ze dne 16.6.1998 s tím, že trvá na přidělování práce podle pracovní smlouvy. Přípisem ze dne 18.6.1998 vzala žalovaná \"okamžitou výpověď\" ze dne 9.6.1998 (označenou jako okamžité zrušení pracovního poměru) zpět. Žalobce považuje důvody uvedené v \"nové výpovědi\" za \"zcela smyšlené a vykonstruované\". Protože žalovaná zaplatila žalobci naposledy náhradu mzdy za měsíc srpen 1998, navrhuje žalobce, aby mu žalovaná zaplatila náhradu mzdy včetně úroků z prodlení.
Žalovaná namítala, že pracovní poměr mezi účastníky byl rozvázán okamžitým zrušením pracovního poměru, a to doručením písemnosti datované dnem 9.6.1998 žalobci, neboť se žalobce neplatnosti tohoto právního úkonu nedovolal a žalobu o určení neplatnosti okamžitého rozvázání pracovního poměru ze dne 9.6.1998 nepodal.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 3.12.2001 č.j. 25 C 243/98-97 ve znění usnesení ze dne 24.3.2003 č.j. 25 C 243/98-157 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 39.600,- Kč. Na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že listina ze dne 9.6.1998 představuje okamžité zrušení pracovního poměru mezi účastníky, což vyplývá nejen z obsahu listiny samotné, ale také z ostatních důkazů, a to především z výpovědi žalobce (kterému nebyly poté již žádné úkoly zadávány, sám odevzdal telefon a automobil, a je zřejmé, že s výpovědní lhůtou, po kterou pracovní poměr trvá v případě skončení výpovědí, již nepočítal, a teprve po poradě s právníkem následujícího dne písemně oznámil žalované, že nesouhlasí s výpovědí z pracovního poměru ze dne 9.6.1998, neboť nejsou splněny zákonné podmínky pro okamžité zrušení pracovního poměru), z výpovědi svědkyně M. B. (která vypověděla, že prof. M. S. byl dne 8.6.1998 po 17 hod, kdy za ní přišel, dost rozčílen a řekl, že žalobce \"vyhodí\" a že veškeré pokyny má přijímat od něho a ne od žalobce) a svědkyně B. S. (která, poté co si listinu z 9.6.1998 přečetla, ji pochopila tak, že prof. S. chtěl skončit pracovní poměr žalobce \"na hodinu\"). Výpověď žalobce, popisující jednání ze dne 8.6.1998 mezi ním a prof. S., které bezprostředně předcházelo doručení listiny z 9.6.1998, považoval soud prvního stupně za nevěrohodnou. Dále dovodil, že úkon žalované - výpověď z pracovního poměru ze dne 11.6.1998 - je již právně irelevantní, neboť pracovní poměr mezi účastníky toho dne již neexistoval, neboť skončil doručením \"okamžitého zrušení pracovního poměru\". Okamžité zrušení pracovního poměru je pak platným právním úkonem, neboť účastníci se jeho neplatnosti ve dvouměsíční lhůtě nedovolali. Vzhledem k tomu, že okamžité zrušení pracovního poměru, které bylo doručeno druhému účastníkovi, nemůže být tím, kdo jej učinil, dodatečně odvoláno, je listina ze dne 18.6.1998 (o zpětvzetí okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 9.6.1998) \"právně irelevantní\", stejně jako listina ze dne 29.6.1998, v níž žalobce vyjádřil souhlas s tímto zpětvzetím. Protože nebyla shledána důvodnou žaloba o neplatnost výpovědi z pracovního poměru ze dne 11.6.1998, zamítl soud prvního stupně i žalobu o náhradu mzdy.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29.5.2002 č.j. 51 Co 113/2002-125 ve znění usnesení ze dne 17.2.2003 č.j. 51 Co 113/2002-155 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 73.280,-Kč \"na účet\" advokátky. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že listinu ze dne 9.6.1998, doručenou téhož dne žalobci, je třeba jako projev vůle žalované považovat za okamžité zrušení pracovního poměru, které má zákonné účinky přesto, že tento právní úkon nevyhovuje všem požadavkům. Protože nebyla podána žaloba o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, pracovní poměr žalobce u žalované skončil tímto okamžitým zrušením dne 9.6.1998. Na těchto zákonných důsledcích nemohlo nic změnit odvolání (vzetí zpět) okamžitého zrušení pracovního poměru dopisem žalované ze dne 18.6.1998 včetně reakce žalobce na něj dopisem ze dne 29.6.1998. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně proto správně vyhodnotil obě žaloby - žalobu o neplatnost výpovědi z pracovního poměru ze dne 11.6.1998 a žalobu o náhradu mzdy - jako nedůvodné.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že \"z celého vystupování statutárního zástupce žalované MUDr. M. S., jak v době okolo ukončování pracovního poměru žalobce, tak i při jednání soudu, je zřejmé, že úkon ze dne 9.6.1998 je výpovědí z pracovního poměru\"; MUDr. M. S. označil tuto listinu jako výpověď z pracovního poměru, vyplývá to \"i z jejího obsahu\" a v řízení z jeho výpovědi vyplynulo, že \"o existenci institutu okamžitého zrušení pracovního poměru nevěděl, a proto nemohlo být projevem vůle žalované doručit žalobci okamžité zrušení pracovního poměru\". Soudy obou stupňů však \"chybně dovodily, že neznalost MUDr. S. měla za následek, že špatně označil okamžité zrušení pracovního poměru a nazval je výpovědí\". Žalobce se domnívá, že tato \"neznalost Prof. S. měla za následek to, že špatně označil výpovědní dobu, když považoval za možné, že tato je i hodinová\". Rovněž \"skutečnost, že výpověď byla žalovanou dne 18.6.1998 odvolána, je důkazem toho, že šlo a mělo jít právě o výpověď z pracovního poměru, neboť výpověď na rozdíl od okamžitého zrušení pracovního poměru odvolat lze\". Žalobce považuje listinu z 9.6.1998 za \"neurčitý a nesrozumitelný právní úkon, který je podle ust. §37 občanského zákoníku absolutně neplatný\". Podle žalobce je dovolání přípustné podle ustanovení \"§237 písm. c) a je podáno z důvodů podle §241 b\" o.s.ř., neboť rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl. Uvedla, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a že důvod v něm tvrzený - nesprávné právní posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. - není na místě. Ve věci samé se ztotožňuje \"s argumentací a názory\" soudů obou stupňů, uvedenými v jejich rozsudcích.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst.2 o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Podle ustanovení §242 odst.1 písm.b) zákoníku práce neplatný je právní úkon, který nebyl učiněn svobodně, vážně, určitě nebo srozumitelně.
Podle ustanovení §240 odst.3 zákoníku práce projev vůle je třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití.
Podle ustanovení §64 zákoníku práce neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.
Vznikne-li pochybnost o tom, zda k rozvázání pracovního poměru došlo výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou, z hlediska určitosti nebo srozumitelnosti právního úkonu, je třeba se pokusit pomocí výkladu projevu vůle v právním úkonu obsaženého o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury může výklad projevu vůle za použití pravidel uvedených v ustanovení §240 odst.3 zákoníku práce směřovat jen k objasnění toho, co bylo projeveno, a pomocí výkladu projevu vůle není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud z uvedených východisek při rozhodování projednávané věci vycházel. Dovolatel pak právní posouzení věci odvolacím soudem nezpochybňuje. I když v dovolání uvedl, že je podává z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) totiž vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) vychází. Podstatou jeho námitek je, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Žalobce současně vychází z odlišných skutkových závěrů než odvolací soud (činí z provedených důkazů vlastní skutková zjištění) a na nich pak buduje i svůj vlastní a od odvolacího soudu odlišný skutkový závěr (že \"úkon žalované ze dne 9.6.1998 je výpovědí z pracovního poměru\"). Tím, že žalobce na odlišných skutkových zjištěních a závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavuje dovolání žalobce uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., který - jak uvedeno výše - nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 7.500,- Kč (srov. §3 odst. 1 bod 6, §7 písm.c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §17 odst. písm. b) a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.), celkem ve výši 7.575,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalované tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2003
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu