ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.1372.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 1372/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr.Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně M. Ž., zastoupené advokátem, proti žalované K. b., a.s., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 13 C 1090/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. června 2001 č.j. 22 Co 175, 176/2001-121, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 21.5.1999 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Zvlášť hrubé porušení pracovní kázně spatřovala v tom, že, ačkoli žalobkyně (jak „vypověděla před vyšetřovatelem policie ČR a vedením žalované“) dne 4.5.1999 „viděla, jak její podřízení zaměstnanci (klíčnice) M. M. a M. C. hrubým způsobem porušily interní předpisy žalované“ - Pracovní knihu 69 bod 7.3. (mezi jmenovanými došlo k předání klíčů od trezoru, aniž byl proveden přepočet hotovosti předepsaným komisionálním způsobem, tj. za jejich nepřetržité přítomnosti, kdy se vzájemně vizuálně kontrolují), „proti tomuto jednání nezasáhla“ , ač tak byla povinna, a „umožnila tak, aby vznikl schodek na svěřených hodnotách ve výši 1,000.000,- Kč“. Kromě toho žalobkyně jako „vedoucí pracovního týmu pokladní“ „soustavně nekontrolovala“ dodržování pracovních předpisů a postupů svých podřízených (z písemných výpovědní zaměstnankyň J. Z. a M. C. „vyšlo najevo“, že při uzávěrce trezoru dne 12.5.1999 obě jmenované zaměstnankyně „porušily ustanovení pracovní knihy 69 bod 6.2.“, když neprovedly kontrolu hotovosti trezoru komisionálním způsobem, a že „takto byly porušovány předpisy opakovaně“), čímž taktéž „umožnila“ vznik výše zmíněného schodku.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnila tím, že si není vědoma žádného, ani nedbalostního zavinění, které by snad umožnilo vznik vytčeného schodku (vznik schodku „není důsledkem porušení jejích pracovních povinností“), že za více než 30 let práce pro žalovanou žádné problémy neměla a že tedy pro uvedený způsob rozvázání pracovního poměru „nebyly splněny veškeré právní úpravou stanovené předpoklady“.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 4.4.2000 č.j. 13 C 1090/99-50 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 5.025,- Kč k rukám „právního“ zástupce žalobkyně advokáta. Za žalovanou soud prvního stupně považoval - jak vyplývá ze záhlaví jeho rozsudku - „K. b. a.s., pobočku K.“. K odvolání žalované Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30.6.2000 č.j. 22 Co 291/2000-84 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s pokynem, aby postupem podle ustanovení §43 o.s.ř. odstranil nedostatek v označení žalované (K. b. a.s.), které „neumožňuje její přesnou identifikaci“, doplněním adresy jejího sídla.
Okresní soud v Kolíně poté rozsudkem ze dne 20.11.2000 č.j. 13 C 1090/99-94, ve znění opravného usnesení ze dne 28.12.2000 č.j. 13 C 1090/99-102, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 6.175,- Kč k rukám „právního“ zástupce žalobkyně advokáta. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že provedeným dokazováním bylo sice zjištěno, že u žalované došlo „v rozmezí od 4.5.1999 do 13.5.1999“ ke vzniku schodku ve výši 1,000.000,- Kč, avšak „nebylo prokázáno“, že by vznik tohoto schodku byl v příčinné souvislosti s jednáním žalobkyně (její pracovní náplň „specifikuje“ způsob provádění kontrolní činnosti pouze obecně, aniž by jí ukládala účast při inventurních předávání trezoru či každodenních uzávěrech hotovosti v trezoru; k porušení pracovní náplně tedy došlo „zejména“ na straně klíčnic). Za přihlédnutí k „širším souvislostem“ případu, především k osobě žalobkyně (která je hodnocena jako „jako obětavý, spolehlivý a nadprůměrný pracovník po dobu téměř 30 let“ bez vytknutí „byť sebemenšího“ porušení pracovní kázně) a k jejímu pracovnímu zařazení, proto považoval postup žalované „za nepřiměřenou tvrdost vůči žalobkyni“, když navíc ve vztahu k ostatním dotčeným zaměstnancům žádná sankční opatření nepřijala. Protože za tohoto stavu „nebyla prokázána existence důvodů“, které jsou žalobkyni v dopise ze dne 21.5.1999 ze strany žalované vytýkány, soud prvního stupně hodnotil okamžité zrušení pracovního poměru jako neplatné.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26.6.2001 č.j. 22 Co 175, 176/2001-121 rozsudek soudu prvního stupně „ve spojitosti“ s opravným usnesením změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 1.000,- Kč. Odvolací soud dovodil, že za situace, kdy žalobkyně sama připustila, že dne 4.5.1999 „nevyvodila žádné důsledky“ z porušení interních předpisů podřízenými zaměstnankyněmi, a že dne 12.5.1999 neprováděla kontrolu při předávání trezoru, byly skutky uvedené v dopise žalované ze dne 21.5.1999 „plně prokázány“. Na rozdíl od soudu prvního stupně však posoudil vytčené jednání žalobkyně, kterým porušila „základní předpisy“ na pokladním úseku žalované, jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně. Při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně přihlížel zejména ke zvláštnímu režimu pokladního úseku žalované, kam nikdo z banky kromě zaměstnanců pokladního úseku nesmí vstupovat, a k okolnosti, že za dodržování předpisů na tomto úseku byla odpovědná právě žalobkyně, která jako vedoucí úseku pokladních byla především povinna řídit pokladní službu, kontrolovat dodržování předepsaných pracovních postupů (mimo jiné i zásady komisionálnosti při zpracování hotovosti) a rychlé odstraňování jejich závad. Okamžité zrušení pracovního poměru žalobkyně podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce je proto platným právním úkonem.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítala, že z její platné pracovní náplně „nelze dovodit“ (zvláště nebyla-li její funkce „vedoucí pracovního týmu pokladní“ uvedena v organizační struktuře žalované) konkrétní pracovní povinnosti, zejména pak „nějakou“ odpovědnost za klíčníky. Zdůraznila, že pro případ změny osoby klíčníka je v předpisech žalované stanoven postup a povinnosti toliko vůči klíčníkům, jejichž kontrola je při každém otevření trezoru zajištěna stálým kamerovým systémem. Žalobkyně neměla povinnost účastnit se každé změny osoby klíčníka a osobně tento úkon kontrolovat, když navíc „ani není technicky možné“, aby se další osoba vedle klíčníků účastnila jejich předávání a kontroly trezoru, protože samotný minimální prostor v trezoru to neumožňuje. Podle názoru dovolatelky za situace, kdy žalovaná - přes zdůrazňovanou zvláštnost a významnost podkladního úseku - neměla zpracována konkrétní a jasná pravidla a rozsah povinností pro kontrolní činnost, byl její postup vůči žalobkyni „značně tvrdý“, zejména v porovnání se zaměstnanci (klíčníky), jejichž porušení pracovních povinností bylo nepochybné, a nebyla-li nijak postižena ani jejich nadřízená – vedoucí provozního oddělení. Kromě tohoto žalobkyně poukázala na okolnost, že nebylo zjištěno, že by ke vzniku schodku došlo již dne 4.5.1999, nýbrž že schodek zřejmě vznikl až „o několik dní později“, a to dosud zcela neobjasněným způsobem, a že po celou dobu více než třicetileté práce u žalované byla výtečně hodnocena. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - s ohledem na to, že žalovaná se žalobkyní okamžitě zrušila pracovní poměr dopisem ze dne 21.5.1999, který žalobkyně převzala téhož dne - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1999 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §53 odst.1 písm.b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst.1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy, pracovním řádem (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným, méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je - jak vyplývá z ustanovení §53 odst.1 písm.b) a §46 odst.1 písm.f), části věty před středníkem, zák. práce - důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru; okamžité zrušení pracovního poměru je přitom odůvodněno tehdy, jsou-li tu takové okolnosti, ze kterých vyplývá, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
Ustanovení §53 odst. 1 písm. b) a §46 odst. 1 písm. f) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, t. j. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996 a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.1.2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001).
V posuzovaném případě odvolací soud dospěl k závěru, že jednání žalobkyně uvedené v dopise žalované ze dne 21.5.1999 dosáhlo intenzity zvlášť hrubého porušení pracovní kázně a že byly splněny podmínky pro okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, když přihlédl - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - k pracovnímu zařazení žalobkyně jako vedoucí zaměstnankyně (pověřené vedením pracovního týmu pokladních) a k okolnosti, že k porušení pracovních povinností vyplývajících pro žalobkyni z pracovního poměru (stanovených interním předpisem žalované) došlo na pokladním úseku, který „má zvláštní režim, když do něj nesmí nikdo z banky kromě zaměstnanců pokladního úseku vstupovat“.
S tímto vymezením hypotézy právní normy obsažené v ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce nelze souhlasit, neboť odvolacím soudem uvažované skutečnosti nejsou vzhledem k okolnostem případu úplné a neposkytují náležitý podklad pro posouzení, jakou intenzitou žalobkyně pracovní kázeň porušila.
Odvolacímu soudu je třeba především vytknout, že vedle okolnosti, že žalobkyně dne 4.5.1999 „nevyvodila žádné důsledky“ z porušení interních předpisů ze strany podřízených zaměstnankyň, považoval za důvod okamžitého zrušení pracovního poměru žalobkyně rovněž skutečnost, že žalobkyně „dne 12.5.1999 neprováděla kontrolu při předávání trezoru“, ačkoli takovéto jednání není žalobkyni v písemném vyhotovení okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 21.5.1999 ze strany žalované vůbec vytýkáno; žalovaná zde popisuje porušení pracovních povinností dvěma klíčnicemi, tím, že „kontrolovali hotovost trezoru jiným způsobem než předepsaným v PK bod 6.2“, tj. že „jeden zaměstnanec četl evidenci a druhý sám v trezoru bankovky kontroloval“, že „takto byly porušovány předpisy opakovaně, nejen 12.5.1999“, a poté teprve uvádí, že žalobkyně jako „pracovník zodpovědný za to, že jí podřízení zaměstnanci dodržují pracovní předpisy a postupy“ „toto soustavně nekontrolovala, čímž umožnila, aby došlo ke schodku na svěřených hodnotách ve výši 1 000.000,- Kč“.
V této souvislosti odvolací soud v rámci rozhodování o tom, zda se žalobkyně jednáním vytčeným ve zrušovacím projevu dopustila porušení pracovní kázně, nesprávně vyhodnotil rozsah pracovních povinností žalobkyně vyplývajících pro ni z pracovního poměru u žalované, neakcentoval-li patřičně výpověď Ing. N. V., ředitelky pobočky žalované v K., podle níž žalobkyně byla povinna provádět „namátkovou“ kontrolu činnosti podřízených zaměstnankyň na pokladním úseku, avšak nemusela být přítomna každé změně klíčníka. Uvedená skutečnost neměla být pominuta i jako jedna z okolností významných pro závěr, zda a do jaké míry lze žalobkyni vytýkat v souvislosti se situací, k níž došlo 12.5.1999, porušení pracovní kázně spočívající v tom, že „soustavně“ nekontrolovala, zda jí podřízení zaměstnanci dodržují pracovní předpisy a postupy.
Při posuzování stupně intenzity porušení pracovní kázně odvolací soud rovněž nepřihlédl k osobě žalobkyně, zejména nepřihlédl k délce jejího pracovního poměru u žalované, nezabýval se jejím dosavadním postojem k plnění pracovních úkolů, zda se jednalo o ojedinělé porušení pracovní kázně, náležitě nezhodnotil následky porušení pracovní kázně pro žalovanou (nehodnotil souvislost mezi vytčeným porušením pracovní kázně žalobkyně dne 4.5.1999 a následným vznikem schodku). I když odvolací soud do rámce svých úvah zahrnul skutečnost, že porušení pracovních povinností klíčnic dne 4.5.1999 bylo zaznamenáno kamerovým systémem (podle videozáznamu „kontrola byla provedena řádově během jedné, maximálně dvou minut“), nezabýval se tím, jaká opatření za těchto okolností (nezávisle na pochybení žalobkyně) byla žalovanou bezprostředně poté ještě před vznikem schodku přijata. Odvolacím soudem uvažované skutečnosti proto nejsou vzhledem k okolnostem případu úplné a neposkytují náležitý podklad pro posouzení, jakou intenzitou žalobkyně pracovní kázeň porušila a zda lze považovat za splněný požadavek ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, aby zaměstnavatel přistupoval k okamžitému zrušení pracovního poměru zaměstnance „jen výjimečně“.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 1, části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta prvá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. února 2003
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
1
předseda senátu