ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.1439.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 1439/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Doc. Ing. Z. Š., CSc., zastoupeného advokátem, proti žalované Střední průmyslové škole automobilní a Střednímu odbornému učilišti automobilnímu se sídlem v H., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o 55.230,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 17 C 180/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. února 2002 č.j. 22 Co 415/2001-90, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 15.5.2000 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobce byl \"dnešního dne\" odvolán z funkce zástupce ředitele pro teoretické vzdělávání a že jsou \"plně obsazena\" všechna pracovní místa, která by mu bylo možné na základě jeho kvalifikace nabídnout.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, a aby mu žalovaná zaplatila 55.230,- Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaná mu mohla v době podání výpovědi nabídnout jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci a že navíc ho bylo možné zařadit na jinou vhodnou práci. Ode dne 1.5.2000 žalovaná nevyplatila žalobci žádnou mzdu, ačkoliv do dne 31.8.2000, kdy měl podle podané výpovědi skončit pracovní poměr účastníků, mu náleželo 55.230,- Kč. V průběhu řízení před soudem prvního stupně vzal žalobce žalobu ohledně částky 6.810,- Kč zpět s tím, že v době od 1.5. do 15.5.2000 čerpal dovolenou a že mu náhrada mzdy za dovolenou byla vyplacena.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 2.5.2001 č.j. 17 C 180/2000-73 žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a na zaplacení částky 48.420,- zamítl, co \"do částky 6.810,- Kč\" řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil, že \"listinou\" ze dne 1.2.2000 byl žalobce jmenován s účinností od 1.2.2000 do funkce zástupce ředitele pro teoretické vyučování a že na základě tohoto jmenování vznikl mezi účastníky pracovní poměr. Pracovní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 18.1.2000, podle které měl žalobce pracovat u žalované rovněž jako zástupce ředitele pro teoretické vyučování, je neplatná, neboť šlo funkci, u níž může podle ustanovení §27 odst.4 a §27 odst.5 písm.a) bod 1. zák. práce pracovní poměr vzniknout pouze jmenováním. Soud prvního stupně dále zjistil, že dopisem ředitele žalované ze dne 15.5.2000 byl žalobce z uvedené funkce odvolán a že téhož dne byla žalobci dána výpověď z pracovního poměru z důvodu uvedeného v ustanovení §46 odst.1 písm.c) zák. práce. Námitku žalobce, že výpověď z pracovního poměru mohla žalovaná platně dát nejdříve 17.5.2000, odmítl s odůvodněním, že výpovědní doba začíná běžet vždy prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi a že by tedy dnem 1.6.2000 výpovědní doba začala běžet, i kdyby žalovaná přistoupila k rozvázání pracovního poměru až dne 17.5.2000. Z výsledků dokazování vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalovaná neměla pro žalobce po jeho odvolání z funkce žádnou jinou vhodnou práci, neboť se v té době \"snižovaly počty vyučovacích hodin v souvislosti s ukončením teoretického vyučování závěrečných ročníků, k 12.5.2000 poklesl počet vyučovacích hodin o 37 týdně, k 2.6.2000 došlo k poklesu o dalších 43 hodin týdně, když za květen a červen došlo ke snížení potřeby učitelů o 1,8 a 3,9, tedy o 5,7 plných pracovních úvazků učitelů\". Výpověď z pracovního poměru ze dne 15.5.2000 je proto platným právním úkonem. Důvodná není podle soudu prvního stupně ani žaloba na zaplacení mzdy za dobu od 16.5. do 31.8.2000. Protože po odvolání žalobce z funkce zástupce ředitele pro teoretické vyučování se účastníci nedohodli na práci, kterou by měl žalobce vykonávat, neboť žalovaná neměla pro žalobce jinou vhodnou práci, nastal - i když samotným odvoláním z funkce pracovní poměr žalobce u žalované ještě neskončil - stav, že tu chyběl jeden ze základních prvků pracovního poměru - druh práce. Žalobce po dni 16.5.2000 nekonal pro žalovanou práci; protože žalovaná neměla povinnost přidělovat žalobci práci a protože mu nemohla ani jinou práci nabídnout, nepřísluší žalobci - vzhledem k tomu, že věc bylo potřebné posuzovat podle \"zákoníku práce platného do 31.12.2000\" - ani náhrada mzdy podle ustanovení §130 odst.1 zák. práce, ani náhrada škody podle ustanovení §187 odst.2 zák. práce.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19.2.2002 č.j. 22 Co 415/2001-90 rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou nenapadeného výroku o zastavení řízení) potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stav věci a že z něj vyvodil správné právní závěry. Ztotožnil se rovněž se závěrem soudu prvního stupně v tom, že žalovaná neměla pro žalobce jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci nebo jinou vhodnou práci \"v důsledku snížení počtu vyučovacích hodin v souvislosti s ukončením teoretického vyučování závěrečných ročníků\", a že žalobci nenáleží - i za přihlédnutí k \"judikatuře Nejvyššího soudu České republiky (rozsudek 2 Cdon 662/97-50 z 24.2.1998)\" - náhrada mzdy podle ustanovení §130 odst.1 zák. práce nebo náhrada škody podle ustanovení §187 odst.2 zák. práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že žalovaná se žalobcem uzavřela dne 18.1.2000 pracovní smlouvu \"s nástupem 1.2.2000\" na druh práce zástupce ředitele pro teoretické vyučování na dobu určitou do 31.12.2000 a že \"zároveň jej dnem nástupu jmenovala do stejné funkce\". Protože jsou soudy různě řešeny případy, kdy zaměstnanec \"plní funkci na základě pracovní či mandátní smlouvy\", z níž je později odvolán, \"přičemž zároveň trvá na plnění pracovní smlouvy\", má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, neboť \"tato otázka není v judikatuře ustálena\". Odvolací soud podle názoru dovolatele nesprávně aplikoval právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24.2.1998 sp. zn. 2 Cdon 662/97, neboť \"řeší zcela jiné skutkové okolnosti, kdy v judikátu uvedeném případu bylo po odvolání místo učitele nabídnuto, avšak tam uváděný žalobce takovéto místo odmítl\". Dovolatel dále namítá, že žalovaná nesplnila před podáním výpovědi svou nabídkovou povinnost, a poukazuje v tomto směru na to, že žalovaná odvolala žalobce z funkce zástupce ředitele pro teoretické vyučování účelově, neboť \"končil školní rok a následovaly prázdniny, když v těchto měsících zástupce ředitel nepotřeboval a nového jmenoval až v září 2000, a tudíž ušetřil mzdové prostředky\". Podle názoru dovolatele \"za situace, kdy zaměstnavatel a zaměstnanec jednají přímo, kdy vzhledem k ustanovení §244 odst.2, věty druhé, části věty před středníkem, zák. práce není chybné uzavření pracovní smlouvy způsobené zaměstnancem a kdy postup zaměstnavatele je motivován nezájmem zaměstnavatele o řešení situace, kterou sám způsobil\", nemůže být jednání žalované \"vykládáno k tíži zaměstnance\", neboť \"se jedná o jednoznačně zneužívání práva zaměstnavatele na újmu zaměstnance ve smyslu ustanovení §7 odst.2 zák. práce\". Dovolatel rovněž odvolacímu soudu vytýká, že náležitě nepřihlédl k tomu, že žalobce \"usiloval\" o výkon práce podle pracovní smlouvy a že \"práci též vykonával\"; příslušela mu proto \"minimální mzda dle příslušné tarifikace\". Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) zák. práce a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z důvodu právní otázky, zda pracovní poměr může u vedoucích zaměstnanců uvedených v ustanovení §27 odst.4 a 5 zák. práce, popřípadě u zaměstnanců jmenovaných do funkce podle zvláštních právních předpisů, být založen pracovní smlouvou, napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít zásadní význam. Výklad této právní otázky se totiž v judikatuře již ustálil. Byl přijat názor (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.1.2003 sp. zn. 21 Cdo 1912/2001), že pracovní poměr u těchto zaměstnanců může vzniknout jen na základě jmenování do funkce, že ke jmenování do funkce může dojít písemným právním úkonem nebo ústně a může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost, že zaměstnanec byl skutečně do funkce jmenován, a že, byla-li uzavřena se zaměstnancem, který je v okruhu jmenovaných zaměstnanců, smlouva označená jako \"pracovní\", nejde o platný právní úkon a nemůže jí být založen pracovní poměr. Rozsudek odvolacího soudu (stejně jako rozsudek soudu prvního stupně) je v souladu s touto ustálenou judikaturou soudů.
S námitkou dovolatele, že soudy nesprávně aplikovaly právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24.2.1998 sp. zn. 2 Cdon 662/97, nelze souhlasit. V tomto rozsudku, který byl uveřejněn pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999), byl vysloven následující právní názor: \"Jestliže zaměstnanec byl z funkce, která se obsazuje jmenováním (§27 odst.4 zák. práce), odvolán nebo se této funkce vzdal anebo mu uplynulo volební období, nejde o překážku v práci na straně zaměstnavatele, nekoná-li dále pro zaměstnavatele práci proto, že se s ním zaměstnavatel nedohodl na jeho dalším pracovním zařazení na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě na jinou pro něho vhodnou práci, nebo proto, že zaměstnavatel pro něj takovou práci nemá. Náhrada mzdy ve smyslu ustanovení §130 odst.1 zák. práce mu proto nenáleží. Má-li zaměstnavatel pro zaměstnance jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě jinou pro něho vhodnou práci, avšak tuto práci mu nenabídne nebo mu takovou práci nenabídne ihned, jakmile je to možné, jde o porušení právní povinnosti způsobené v rámci plnění úkolů zaměstnavatele těmi, kdo jednají jeho jménem. Za škodu způsobenou porušením těchto právních povinností zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci podle ustanovení §187 odst.2 zák. práce.\" Vyplývá z něj, že - podle právní úpravy účinné do 31.12.2000 - zaměstnanec, který byl odvolán z funkce, jež se obsazuje jmenováním, nemá nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §130 odst.1 zák. práce nejen v případě, že nekoná dále pro zaměstnavatele práci proto, že se s ním zaměstnavatel nedohodl na jeho dalším pracovním zařazení na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě na jinou pro něho vhodnou práci, ale i tehdy, jestliže zaměstnavatel pro něj takovou práci nemá. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci soudy dovodily, že žalovaná neměla pro žalobce práci, kterou by mu po odvolání z funkce mohla nabídnout, implikuje toto skutkové zjištění soudů právní závěr, že žalobce nemá nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §130 odst.1 zák. práce a že nemůže mít nárok ani na náhradu škody podle ustanovení §187 odst.2 zák. práce. Soudy - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně - tedy věc posoudily v souladu s uvedeným právním názorem a s ustálenou judikaturou soudů z něj vycházející, a proto ani z hlediska této právní otázky nemůže mít rozsudek odvolacího soudu zásadní význam.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst.2 o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Dovolatel v projednávané věci rovněž (kromě výše uvedených námitek proti právnímu posouzení věci) zpochybňuje správnost skutkových zjištění soudů o tom, že žalovaná neměla pro žalobce po jeho odvolání z funkce žádnou jinou práci, kterou by mu mohla nabídnout (tím, že v dovolání tvrdí, že žalovaná nesplnila před podáním výpovědi svou nabídkovou povinnost, a že ve vztahu k žalobci jednala \"účelově\"), a že žalobce po odvolání z funkce nevykonával pro žalovanou práci (tím, že v dovolání tvrdí, že \"usiloval\" o výkon práce podle pracovní smlouvy a že \"práci též vykonával\"). K námitkám dovolatele proti uvedeným zjištěním, na nichž po skutkové stránce spočívají rozsudky soudů obou stupňů, nebylo možné přihlédnout, neboť představují - podle svého obsahu - uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř., který - jak uvedeno výše - nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst.5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. března 2003
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu