ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.1620.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 1620/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce, J. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému K., spol. s r.o., zastoupenému advokátem, o 12.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 8 C 121/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. září 2002 č.j. 16 Co 181/2002-468, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztížení společenského uplatnění 12.000,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že dne 6.6.1990 nastoupil do pracovního poměru k žalovanému (jeho právnímu předchůdci K., státní podnik se sídlem v P.), přičemž podle pracovní smlouvy i lékařského doporučení měl pracovat nejprve jako strojní zámečník a po zaučení jako mechanik šicích strojů. Žalovaný jej však (přes jeho četné výhrady) stále častěji přeřazoval na jinou práci, která pro něj ze zdravotních důvodů nebyla vhodná. V důsledku výkonu této nevhodné, těžké práce se zdravotní problémy žalobce (silné bolesti zad) natolik zhoršily, že po půlroční pracovní neschopnosti se dne 23.5.1991 musel podrobit operaci a dne 12.11.1991 mu byl přiznán plný invalidní důchod. Žalobce má zato, že za škodu, která mu za uvedených okolností vznikla na zdraví, odpovídá „dle §187 zákoníku práce“ žalovaný jako organizace, u níž naposledy pracoval.
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 23.10.1996 č.j. 8 C 121/94-135 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že „České republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení“. Ve věci samé dospěl k závěru, že nebyly prokázány základní předpoklady vzniku obecné odpovědnosti žalovaného za škodu podle ustanovení §187 zák. práce, neboť žalobce „neunesl důkazní břemeno, že by žalovaný porušil při zaměstnávání žalobce své právní povinností dané zákoníkem práce“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 13.5.1997 č.j. 16 Co 87/97-156 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud zdůraznil, že z hlediska vzniku odpovědnostního vztahu podle ustanovení §187 zák. práce nejsou rozhodující výsledky lékařských vyšetření, existence rozhodnutí o nezpůsobilosti k výkonu práce či jiné administrativní akty, nýbrž „objektivní stav, zda pracovník vykonával práci v rozporu se svým zdravotním stavem a zda v důsledku výkonu takové práce vznikla pracovníkovi škoda“. Jelikož v tomto směru řízení zůstalo „značně kusé“, uložil soudu prvního stupně, aby řízení doplnil o potřebné důkazy.
Okresní soud v Přerově poté rozsudkem ze dne 3.6.1998 č.j. 8 C 121/94-248 žalobu opět zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že „České republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení“. Soud prvního stupně vycházeje ze zjištění, že „nebylo prokázáno“ převedení žalobce na jinou práci, než na kterou byl přijat, a že zdravotní problémy žalobce, jimiž „trpěl fakticky od 1983, nesouvisí s výkonem práce či pracovním zařazením u žalovaného“, dospěl k závěru, že se žalovaný nedopustil protiprávního jednání spočívajícího v přidělování pracovních úkolů žalobci v rozporu s jeho zdravotním stavem a že proto není uplatněný nárok opodstatněný.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 21.12.1998 č.j. 16 Co 374/98-267 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že náležitě neobjasnil charakter, obsah a náplň práce zastávané žalobcem u žalovaného a že v zadání pro vypracování znaleckého posudku nebyla znalci uložena zásadní otázka, zda žalobce byl zdravotně způsobilý pro výkon zjištěné práce a zda konané práce byly důsledkem zdravotních potíží žalobce vedoucích k operaci dne 23.5.1991 a k jeho invaliditě. Uložil mu proto, aby v dalším řízení tyto nedostatky naznačeným způsobem odstranil.
Okresní soud v Přerově nato rozsudkem ze dne 6.2.2002 č.j. 8 C 121/94-447, ve znění usnesení ze dne 2.5.2002 č.j. 8 C 121/94-456, žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Přerově 7.862,50 Kč. Z výsledků doplněného dokazování opětovně dovodil, že „nebylo prokázáno“, že by žalovaný porušil svou povinnost, kterou mu ukládá ustanovení §133 odst. 1 písm. c) zák. práce (tj. zařazovat zaměstnance na práci na pracoviště se zřetelem na jejich zdravotní stav), ale že „naopak bylo zjištěno“, že žalovaný vůči žalobci, který „byl z hlediska zdravotního způsobilý vykonávat práci strojního zámečníka a ojedinělé výkopové práce“, tuto povinnost řádně plnil. Protože za této situace chybí jeden z předpokladů odpovědnosti organizace (zaměstnavatele) za škodu podle ustanovení §187 zák. práce (odpovědnost za škodu podle ustanovení §190 zák. práce v daném případě nepřichází v úvahu), soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10.9.2002 č.j. 16 Co 181/2002-468 rozsudek soudu prvního stupně „ve znění opravného usnesení“ potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 1.000,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v posuzovaném případě nejsou splněny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu podle ustanovení §190 zák. práce (žalobce za trvání pracovního poměru u žalovaného neutrpěl pracovní úraz ani neonemocněl nemocí z povolání) a není dána ani odpovědnost žalovaného podle ustanovení §187 zák. práce, neboť žalobce neprokázal své tvrzení, že mu žalovaný přiděloval práci v rozporu s jeho zdravotním stavem. Podle názoru odvolacího soudu ze všech znaleckých posudků v oboru zdravotnictví, které byly v průběhu tohoto řízení vypracovány, vyplývá, že všechny práce zastávané u žalovaného žalobce mohl s ohledem na svůj zdravotní stav vykonávat a že „příčinou zdravotních potíží žalobce, které vedly až k operaci a následné invaliditě, nebyl výkon práce konané u žalovaného, nýbrž obecné onemocnění páteře, jehož klinické projevy se stále rozvíjely, a to bez závislosti na výkonu práce“; zdravotní stav žalobce by tedy „byl stejný i tehdy, pokud by u žalovaného vůbec nepracoval“.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce namítal, že „jeho poškození páteře bylo mnohem závažnějšího charakteru a bylo důsledkem právě vykonávané práce u žalovaného“, neboť mu byly přidělovány práce, které neodpovídaly jeho zdravotnímu stavu. Toto tvrzení mohly podle jeho názoru prokázat CT snímky z roku 1991 a 1993, ohledně nichž však odvolací soud „zcela neodůvodněně uzavřel“, že se žalobci nepodařilo prokázat jejich existenci, ačkoli „z celého spisu je zřejmá jeho snaha o jejich zajištění“. Tyto snímky však „existovat musí“, neboť jejich ztráta se žalobci „dle známých skutečností jeví jako vysoce nepravděpodobná“. Zdravotní dokumentace, z níž vycházeli znalci, tudíž byla podle jeho názoru neúplná (kromě zmíněných CT snímků v ní chybí též lékařská zpráva o zákazu zvedání těžkých břemen a původní výsledky vstupní prohlídky) a kromě toho i dodatečně pozměňovaná. Důkazy, které v průběhu řízení nabízel k prokázání těchto tvrzení, však byly soudem opakovaně zamítnuty. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]. Uvedené neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.] a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti k zaplacení částky 12.000,- Kč. Dovoláním dotčeným rozsudkem bylo tedy rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč. Protože dovolání není v posuzovaném případě podle hledisek uvedených v ustanovení §237 o.s.ř. přípustné, protože zákon v takovém případě - jak vyplývá z ustanovení §237 odst. 2 o.s.ř - nepřipouští dovolání ani na základě poučení dovolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (přípustnost dovolání nezakládá nesprávné poučení o dovolání udělené v závěru rozhodnutí odvolacího soudu bez přihlédnutí k uvedenému zákonnému omezení), je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst.5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. listopadu 2003
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu