ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.17.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 17/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně I. - spol. s r.o, proti žalovanému J. J., o 69.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 11 C 531/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. května 2001 č.j. 15 Co 11/2001-116, takto:
I. Řízení o dovolání žalovaného se zastavuje.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 69.500,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 23.11.1994 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že žalovaný se dohodou ze dne 16.6.1994, v níž uznal dluh z titulu nevyúčtovaných záloh a půjček, zavázal zaplatit svůj dluh žalobkyni ve dvou splátkách (do 30.9.1994 částku 15.000,- Kč a do 31.12.1994 částku 54.500,- Kč) pod ztrátou výhody splátek. Protože v pořadí první splátku nezaplatil, stal se splatným celý dluh.
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 29.4.1996 č.j. 11 C 531/94-44 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 5.870,- Kč. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že mezi žalobkyní a žalovaným, který na základě pracovní smlouvy vykonával pro žalobkyni práci řidiče - stavebního dělníka, byla dne 16.6.1994 uzavřena písemná dohoda podle ustanovení §259 zákoníku práce, podle níž žalovaný uznal svůj dluh vůči žalobkyni z titulu nevyúčtovaných záloh vyplacených mu na nákup stavebního materiálu a z titulu nevrácené půjčky peněz v celkové výši 69.500,- Kč a zavázal se svůj dluh zaplatit ve dvou splátkách pod ztrátou výhody splátek, a dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala svůj nárok, vyplývající z dohody, co do důvodů i výše. Tvrzení žalovaného, že vůči žalobkyni nemá žádný dluh a že dohodu podepsal jen proto, že byl v dlouhodobé pracovní neschopnosti, nebyly mu vypláceny nemocenské dávky a nacházel se v tíživé finanční situaci, nepovažoval za věrohodné.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16.12.1996 č. j. 15 Co 755/96 - 65 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2.575,- Kč \"na účet\" advokáta M. K. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že ze strany žalobkyně jde o uplatnění nároku ze smlouvy uzavřené podle ustanovení §259 zákoníku práce (tzv. narovnání), že touto dohodou dosavadní nároky zanikly a že byly nahrazeny novým vymezením práv a povinností účastníků obsaženým v dohodě. Písemně uzavřenou dohodu o narovnání ze dne 16.6.1994 (byť, pokud jde o vypořádání půjčky peněz, která neměla souvislost s pracovněprávním vztahem mezi účastníky, jde o občanskoprávní vztah řídící se ustanovením §585 občanského zákoníku, ovšem se stejnými právními důsledky pro účastníky jako při dohodě o narovnání podle ustanovení §259 zákoníku práce) považoval za platný právní úkon (ať již ve smyslu ustanovení §242 zákoníku práce, či ve smyslu ustanovení §37 občanského zákoníku). Žalovaný je proto povinen svůj dluh z této dohody zaplatit.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 7. prosince 2000 č.j. 21 Cdo 343/2000-101 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst.1 písm. f) občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31.12.2000), neboť odvolací soud projednal odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl o něm v nepřítomnosti žalovaného (jeho zástupce), ačkoliv z důležitých důvodů požádal o odročení jednání.
Krajský soud v Plzni poté rozsudkem ze dne 9.5.2001 č.j. 15 Co 11/2001-116 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.150,- Kč \"advokátovi M. K\". Shodně jako ve svém předchozím rozsudku dospěl odvolací soud k závěru, že mezi účastníky byla dne 16.6.1994 uzavřena platná dohoda o narovnání, podle které je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni 69.500,- Kč, a že žalovaný je proto povinen zaplatit žalobkyni svůj dluh z toto dohody.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že mu odvolací soud \"odmítl možnost jednat před soudem\", neboť k jednání nařízenému na den 9.5.2001 se jeho zástupce již ve dnech 20.3.2001 a 2.4.2001 z důležitých důvodů omluvil a odvolací soud přesto při tomto jednání ve věci jednal a rozhodl, a že dne 4.5.2001 vznesl námitku podjatosti všech soudců Krajského soudu v Plzni, o níž Vrchní soud v Praze nerozhodl. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou, zda dovolání je přípustné.
Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.4.2001 sp.zn. 29 Odo 196/2001, které bylo uveřejněno pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, a to už proto, že soud prvního stupně ve věci nevydal rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému, dovoláním napadenému, rozsudku, není dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že žalobce nenavrhl, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Za této situace může být v posuzované věci dovolání přípustné jen z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst.1 o.s.ř. (§241 odst.3 písm.a) o.s.ř.). Přípustnost dovolání z hlediska tohoto ustanovení však není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst.1 o.s.ř.; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.
Námitka dovolatele, že rozsudek odvolacího soudu je postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst.1 písm.f) o.s.ř., tedy že mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, není důvodná.
Odnětím možnosti jednat před soudem (§237 odst.1 písm.f) o.s.ř.) se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (například právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). Za vadu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. se považuje zkrácení těchto procesních práv nesprávným postupem soudu (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými předpisy) jen tehdy, projevil-li se takový postup v průběhu řízení a nikoliv jen při rozhodování. Nejde-li o případ, kdy účastník nebyl řádně přibrán do řízení (§94 odst. 2 o.s.ř.), nebo kdy účastníku byl ustanoven opatrovník, ačkoliv k tomuto opatření nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady, je dovolací důvod podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením §101 odst. 2 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka.
Dovolatel spatřuje naplnění vady podle ustanovení §237 odst.1 písm.f) o.s.ř. v tom, že odvolací soud věc projednal a rozhodl o ní při jednání konaném dne 9.5.2001 v nepřítomnosti žalovaného (jeho zástupce), ačkoliv zástupce žalovaného požádal z důležitého důvodu o odročení jednání.
Z obsahu spisu vyplývá, že předseda senátu odvolacího soudu dne 16.1.2001 nařídil k projednání odvolání jednání na den 9.5.2001 a že předvolání k tomuto jednání bylo zástupci žalovaného advokátu JUDr. B. G. doručeno dne 23.1.2001. Podáním, které došlo odvolacímu soudu dne 20.3.2001, zástupce žalovaného požádal o odročení tohoto jednání s odůvodněním, že ve stejné době \"se musí zúčastnit jednání u Okresního soudu Plzeň - město ve věci sp. zn. 20 C 233/2000\", a podáním, které došlo odvolacímu soudu dne 2.4.2001, požádal zástupce o odročení jednání nařízeného na den 9.5.2001 s odůvodněním, že ve stejné době se \"musí zúčastnit lékařského vyšetření ve Fakultní nemocnici v P.\". Dopisem ze dne 2.4.2001 sdělil předseda senátu zástupci žalovaného advokátu JUDr. B. G., že jednání nařízené na den 9.5.2001 nebude odročeno, neboť o to žádal na základě nepravdivých údajů (u Okresního soudu Plzeň - město současně žádal o odročení jednání ve věci sp.zn. 20 C 233/2000 s odůvodněním, že se musí zúčastnit jednání u odvolacího soudu) a jednání bylo nařízeno \"s takovým předstihem\", aby tomu mohl zástupce žalovaného \"přizpůsobit jednání u různých lékařů či ambulantní ošetření u lékařů\"; uvedený dopis byl zástupci žalovaného doručen dne 4.4.2001. Jednání u odvolacího soudu, které se konalo dne 9.5.2001, se nezúčastnil ani žalovaný a ani jeho zástupce advokát JUDr. B. G.
Z uvedeného je nepochybné, že zástupce žalovaného advokát JUDr. B. G. nepožádal o odročení jednání před odvolacím soudem nařízeným na den 9.5.2001 z důležitého důvodu. Takovým důvodem totiž nemůže být \"časová kolize\" s jiným jednáním u soudu, jestliže zástupce účastníka požádal o odročení obou kolidujících jednání a jeho skutečným záměrem - jak z popsaného postupu zástupce žalovaného nepochybně vyplývá - bylo způsobit průtahy v projednání a rozhodnutí obou věcí. Lékařské vyšetření ve Fakultní nemocnici v P. nemohlo být důležitým důvodem pro odročení jednání, neboť zástupci žalovaného nic - s ohledem na to, že o jednání nařízeném na den 9.5.2001 byl vyrozuměn více než tři měsíce předem - nebránilo v tom, aby se lékařskému vyšetření podrobil v jiném termínu.
Důvodná není ani námitka žalovaného, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst.1 písm.g) o.s.ř., tedy že by ve věci rozhodoval vyloučený soudce.
Z obsahu spisu vyplývá, že zástupce žalovaného v podání, které došlo odvolacímu soudu dne 4.5.2001, namítl podjatost všech soudců odvolacího soudu \"z toho důvodu, že všichni soudci Krajského soudu v Plzni se cítí být podjatými vůči právnímu zástupci žalovaného, advokátovi JUDr. B. G., jak vyplývá z usnesení Vrchního soudu v Praze č. Nco 43/2000 z 20. března 2000\". Žalovaný v dovolání odvolacímu soudu vytýká, že věc projednal a rozhodl, přestože jeho zástupce namítl podjatost všech soudců Krajského soudu v Plzni a Vrchním soudem v Praze o této námitce nebylo rozhodnuto.
Naplnění vady uvedené v ustanovení §237 odst.1 písm.g) o.s.ř. nespočívá - jak vyplývá zejména z jeho znění - v tom, že nebylo nadřízeným soudem rozhodnuto o účastníkem vznesené námitce podjatosti, ale ve zjištění (prokázání) toho, že ve věci rozhodoval soudce, který byl vyloučen, neboť pro jeho poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti (srov. §14 odst.1 o.s.ř.), nebo proto, že ve stejné věci rozhodoval u soudu nižšího (vyššího) stupně, popřípadě u dovolacího soudu (srov. §14 odst.2 o.s.ř.). Napadený rozsudek odvolacího soudu tedy nemůže být postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst.1 písm.g) o.s.ř. z důvodu, že o námitce podjatosti uplatněné žalovaným nebylo před jeho vyhlášením rozhodnuto nadřízeným soudem, ale jen tehdy, kdyby bylo prokázáno, že alespoň jeden člen senátu odvolacího soudu byl z projednání a rozhodnutí této věci vyloučen.
Žalovaný v dovolání neuvádí žádné skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že by soudci Krajského soudu v Plzni JUDr. A. Š., JUDr. E. Š. a JUDr. V. L., kteří dovoláním napadený rozsudek přijali, měli při projednání a rozhodování této věci nějaký, z hlediska ustanovení §14 o.s.ř. významný, vztah. Poznatky v tomto směru nevyplývají ani z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20.3.2000 č.j. Nco 43/2000-11, na něž žalovaný poukazuje ve svém podání, které došlo odvolacímu soudu dne 4.5.2001. Z obsahu tohoto usnesení a z obsahu spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem zn. 34 C 59/2000 je totiž nepochybné, že soudci Krajského soudu v Plzni (včetně soudců JUDr. A. Š., JUDr. E. Š. a JUDr. V. L.) sice byli vyloučeni z projednávání a rozhodování věci dříve vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 13/2000 a posléze postoupené Krajskému soudu v Ústí nad Labem, ale pouze z důvodu svého vztahu k žalovanému JUDr. Z. J., tehdejšímu předsedovi Krajského soudu v Plzni, a nikoliv \"pro podjatost\" vůči zástupci žalovaného v posuzované věci JUDr. B. G.
Za této situace nebylo možné učinit závěr, že by v posuzované věci rozhodoval u odvolacího soudu vyloučený soudce, neboť nebyly zjištěny žádné skutečnosti, z nichž by bylo mžné dovodit, že by JUDr. A. Š., JUDr. E. Š. nebo JUDr. V. L. měli k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům takový vztah, který by vzbuzoval pochybnost o jejich nepodjatosti.
Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14.9.2001 č.j. Nco 162, 224/2001-10 bylo rozhodnuto, že soudci Krajského soudu v Plzni (včetně soudců JUDr. A. Š., JUDr. E. Š. a JUDr. V.L.) jsou vyloučeni z projednání a rozhodnutí věcí vedených u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 25/2001 a 15 Co 11/2001 a že projednání a rozhodnutí těchto věcí se přikazuje Krajskému soudu v Praze. Ve vztahu k věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 15 Co 11/2001 bylo uvedené opatření přijato až poté, co již o ní bylo rozhodnuto (po vyhlášení napadeného rozsudku odvolacího soudu) a co se tedy již z tohoto důvodu nemohlo uplatnit. Z obsahu spisu Krajského soudu v Praze zn. 32 C 1/2002 pak vyplývá, že k vyloučení soudců Krajského soudu v Plzni (včetně soudců JUDr. A. Š., JUDr. E. Š. a JUDr. V. L.) bylo přistoupeno proto, že ve věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 25/2001 (a posléze postoupené Krajskému soudu v Praze) byla žaloba podána proti Krajskému soudu v Plzni a že je tu z tohoto důvodu pochybnost o jejich nepodjatosti. Za přihlédnutí k tomu, že dovolací soud není vázán tím, jak otázku vyloučení soudců posoudil při svém rozhodování podle ustanovení §16 o.s.ř. nadřízený soud, a že ani v řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 1/2002 nevyšly najevo žádné poznatky, které by se týkaly vztahu soudců JUDr. A. Š., JUDr. E. Š. a JUDr. V. L. k posuzované věci, k účastníkům řízení v této věci nebo k jejich zástupcům, není opodstatněná námitka žalovaného, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst.1 písm.g) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není vadami uvedenými v ustanovení §237 odst.1 písm.f) a g) o.s.ř. postižen. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by trpěl jinými vadami uvedenými v ustanovení §237 odst.1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není přípustné a že jsou splněny podmínky pro jeho odmítnutí podle ustanovení §243b odst.4 a §218 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Za dovolacího řízení však vyšlo najevo, že žalovaný po podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu dne 30.7.2001 zemřel. Usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne 16.8.2002 č.j. 29 D 1318/2001-54 bylo rozhodnuto, že dědictví po J. J. je předluženo o částku 108.117,70 Kč a že se schvaluje dohoda zůstavitelových dědiců s jeho věřiteli, podle které bylo dědictví přenecháno věřitelům k úhradě zůstavitelových dluhů.
Protože dědici žalovaného, kteří z dědictví nic nenabyli, neodpovídají za jeho dluhy (srov. §470 občanského zákoníku) a protože za dluhy žalovaného nemohou odpovídat ani jeho věřitelé, kteří dědictví převzali k úhradě svých pohledávek za žalovaným, nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat, neboť tu není nikdo, kdo by po smrti žalovaného vstoupil do jeho práv a povinností, o něž v posuzované věci jde. Nejvyšší soud České republiky proto dovolací řízení podle ustanovení §243c a §107 odst.1 o.s.ř. zastavil.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst.4, §224 odst.1, §151 odst.1 a §146 odst.1 písm.c) o.s.ř., neboť žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly a ani tu není nikdo, komu by mohla být povinnost k náhradě nákladů řízení uložena.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. června 2003
JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.
předseda senátu