ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.171.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 171/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Mgr. J. H., zastoupeného advokátem, proti žalované VS ČR, o neplatnost odvolání z funkce, o neplatnost výpovědi a o náhradu mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 101/2001, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. srpna 2002 č.j. 21 Co 278/2002-34, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 4.4.2001 domáhal, aby bylo určeno, že jeho odvolání z funkce „rady VS - ředitele v O.“ ke dni 1.3.2001, provedené dopisem žalované ze dne 1.3.2001 č.j. 518/105/2001-GŘ/210, a výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, kterou mu dala žalovaná dopisem ze dne 30.3.2001 č.j. 518/126/2001-GŘ/210, jsou neplatné a aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci „ušlou mzdu za dobu od 1.4.2001 do doby umožnění výkonu práce“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že jeho pracovní poměr u žalované byl založen pracovní smlouvou a „nelze tedy realizovat jednostranné odvolání“ a kromě toho „§65 odst. 2 ZP hovoří, že odvolání je platné až dnem následujícím a nikoliv tedy dnem 1.3.2001, kdy listinu převzal“. Následná výpověď z důvodu nadbytečnosti je pak podle názoru žalobce „uměle vykonstruovaná a nevychází ze skutečností“, neboť pracovní místo speciálního pedagoga, které mu žalovaná po jeho odvolání z funkce nabídla, nebylo volné, a proto, i kdyby toto místo odmítl (což však neučinil), nemohlo by dojít k naplnění použitého výpovědního důvodu. Jako žalovanou v žalobě označil „VS ČR, GŘ“.
Obvodní soud pro Prahu 4 „mezitímním“ rozsudkem ze dne 20.2.2002 č.j. 23 C 101/2001-25 rozhodl, že „žaloba je co do základu po právu“. Dospěl k závěru, že pracovní poměr žalobce na funkci „rady VS – ředitele“ byl založen pracovní smlouvou ze dne 2.6.2000, a nikoli jmenováním, a že je tedy třeba jej ukončit způsobem uvedeným v ustanovení §42 odst. 1 zák. práce (tj. dohodou, výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době). Protože odvolání žalobce z funkce ze dne 1.3.2001, které je možné pouze u pracovního poměru založeného jmenováním, za tohoto stavu „nemohlo vyvolat žádané účinky“, je podle názoru soudu prvního stupně výpověď ze dne 30.3.2001, která „se odvíjí od chybných úvah“ a rovněž je založena na neexistujícím výpovědním důvodu, neplatným právním úkonem.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 20.8.2002 č.j. 21 Co 278/2002-34 rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dovodil, že žalobcem označená žalovaná „VS ČR, GŘ“ je (jako správní úřad – srov. §1 odst. 2 zákona č. 555/1992 Sb.) ode dne 1.1.2001, kdy nabyl účinnosti zákon č. 219/2000 Sb., organizační složkou České republiky bez vlastní právní subjektivity. Jednání takovéto organizační složky v rámci výkonu její působnosti - jak odvolací soud zdůraznil - „je v takových případech jednáním státu“, čemuž odpovídá i novelizované ustanovení §8b odst. 1,2 zák. práce. V pracovněprávních věcech týkajících se VS ČR má proto způsobilost mít práva a povinnosti a způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu ustanovení §19 o.s.ř. toliko Česká republika. Protože nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení je nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit, odvolacímu soudu nezbylo než napadené rozhodnutí podle ustanovení §221 odst. 1 písm. b) a §221 odst. 2 písm. c) o.s.ř. zrušit a řízení zastavit.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že v daném případě, kdy soud prvního stupně ani žalovaná strana - vzhledem k „často nejasnému a neprůhlednému prostředí“ při přesunu kompetencí ze státu na jeho organizační složky - „nespatřovaly v označení žalované žádné problémy“ a ani žalobce jako ředitel organizační složky žalované neměl žádné pochybnosti o správnosti jejího označení, jednalo se podle názoru dovolatele o odstranitelnou vadu, na kterou žalobce mohl a měl být upozorněn již na začátku řízení. V této souvislosti poukázal na „celou řadu judikátů zejména z doby tzv. restitučních sporů“, kdy byly na místo Českého státu označeny na straně žalované jeho organizační složky, což však bylo následně zhojeno buď poučovací povinností soudu nebo platnou judikaturou. Podle názoru žalobce měl odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně „maximálně“ zrušit a věc mu vrátit s pokynem, aby poučil účastníky řízení „co do pasivní legitimace a co do petitu“. Jestliže však takto neučinil, byl žalobce „tímto vadným jednáním soudu zkrácen na svých Ústavou daných právech“ natolik, že mu byl „minimálně i přispěním soudu odepřen přístup k právu a k řádnému soudnímu procesu“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.
Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a povinnosti, která zákon přiznává účastníkům. Způsobilost být účastníkem řízení má zásadně ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu). Způsobilost být účastníkem řízení tedy mají fyzické osoby (jejich způsobilost mít práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích jako zaměstnanci vyplývá z ustanovení §11 odst. 1 a 2 zák. práce a jako zaměstnavatelé z ustanovení §8a věty první zák. práce), právnické osoby a stát (Česká republika); je-li stát (Česká republika) účastníkem pracovněprávních vztahů, je právnickou osobou (srov. §8b odst. 1 zák. práce) a jedná za něj příslušná organizační složka státu (srov. §8b odst. 2 zák. práce). Ten, kdo nemá podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu), je způsobilým účastníkem řízení, jen jestliže mu zákon tuto způsobilost přiznává.
GŘ VS ČR, vazební věznice a věznice (jako základní články organizace Vězeňské služby České republiky) jsou správními úřady státu (srov. §1 odst. 2 a §3a odst. 1 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění účinném od 1.1.2001) a jsou tedy - jak vyplývá z ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, který nabyl účinnosti dnem 1.1.2001 - organizační složkou státu. Jako organizační složka státu nejsou právnickými osobami (srov. §3 odst. 2 větu první zákona č. 219/2000 Sb.); protože ani zákon jim nepřiznává způsobilost být účastníkem řízení, nejsou - jak správně uvedl odvolací soud - způsobilým účastníkem občanského soudního řízení ve smyslu ustanovení §19 o.s.ř.
Podle ustanovení §90 o.s.ř. účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný. Vymezení účastníků řízení se v tomto případě zakládá čistě procesním způsobem; žalobcem je ten, kdo podal u soudu návrh na zahájení řízení (žalobu), a žalovaným je ten, koho žalobce v žalobě za tohoto účastníka řízení (za žalovaného) označil.
Z ustanovení §79 odst. 1 věty druhé a třetí o.s.ř. vyplývá, že žalobce musí v žalobě označit účastníky řízení tak, aby bylo nepochybné, kdo je účastníkem řízení, aby ho nebylo možné zaměnit s někým jiným (s jinou osobou), a aby s ním soud mohl jednat. Fyzickou osobu jako účastníka řízení je proto třeba označit jménem, příjmením a bydlištěm, popřípadě dalšími údaji umožňujícími její přesnou identifikaci (datem narození, místem podnikání apod.). Právnická osoba se jako účastník řízení označuje uvedením obchodní firmy nebo názvu a adresy sídla; jde-li o právnickou osobu, která se zapisuje do obchodního rejstříku, je součástí obchodní firmy právnické osoby - kromě jejího názvu - i dodatek označující její právní formu (§9 odst. 2 obch. zák.).
Ve vztahu ke státu se v ustanovení §79 odst. 1 větě druhé o.s.ř. uvádí, že jeho označení jako účastníka řízení obsahuje „označení státu a příslušného státního orgánu, který za stát před soudem vystupuje“. Uvedená dikce vystihuje situaci, jaká tu byla před přijetím zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, a zákona č. 155/2000 Sb., který se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Ode dne účinností těchto zákonů (tj. od 1.1.2001) je nepochybné, že za stát může v právních vztazích (včetně pracovněprávních vztahů) jednat a v řízení před soudem vystupovat jeho organizační složka. I když uvedené změny v právní úpravě byly výslovně promítnuty do znění ustanovení §79 odst.1 o.s.ř. až zákonem č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního, který nabude účinnosti dnem 1.1.2003, je třeba dovodit, že již od 1.1.2001 se stát v žalobě uváděl „označením státu a příslušné organizační složky, která za stát před soudem vystupuje“ (srov. též usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.10.2002, sp. zn. 21 Cdo 366/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 211, roč. 2002, č. sešitu 11).
Jestliže žaloba neobsahuje označení účastníků řízení, všechny údaje potřebné k označení účastníků řízení nebo je-li žaloba v označení účastníků řízení neurčitá nebo nesrozumitelná (tj. obsahuje-li takové označení účastníků řízení, které neumožňuje jejich přesnou identifikaci nebo je-li zjevný logický rozpor mezi označením účastníka řízení a jinými údaji o tomto účastníku obsaženými v žalobě), je soud povinen pokusit se takovéto vady podání odstranit - neučinil-li tak žalobce dříve sám (z vlastní iniciativy) - postupem podle ustanovení §43 o.s.ř.
Příčinou toho, proč je žaloba v označení účastníků řízení vadná, mohou být i chyby v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti, které se žalobci přihodily při vyhotovení žaloby. O odstranění tímto způsobem vzniklých vad podání je soud povinen se pokusit postupem podle ustanovení §43 o.s.ř. - jak vyplývá z jejich povahy - jen tehdy, jsou-li z obsahu žaloby zjevné; není-li chyba v psaní nebo jiná zřejmá nesprávnost z obsahu žaloby nepochybná, lze ji zohlednit, jen jestliže ji žalobce odstraní sám (tj. sdělí-li soudu, že v označení účastníků došlo k chybě v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti a současně uvede správné znění opravovaného údaje).
Označí-li však žalobce v žalobě účastníky řízení úplně (přesně), určitě a srozumitelně, není vadou podání skutečnost, že nemají (všichni nebo někteří z nich) způsobilost být účastníkem řízení. Byl-li v žalobě označen za účastníka řízení ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, jde o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. Ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nemůže v občanském soudním řízení vstoupit do procesních vztahů. V takto vadně zahájeném řízení nemůže vzniknout procesněprávní vztah, neboť zde chybí jeden z jeho základních prvků - jeden ze subjektů procesněprávního vztahu (způsobilá strana sporu). Soud je proto povinen v kterémkoliv stadiu řízení k tomuto nedostatku podmínek řízení přihlédnout a řízení zastavit (§103, §104 odst. 1 o.s.ř.). Způsobilost být účastníkem řízení je přitom procesní podmínkou, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti a jejíž nedostatek vždy vede k zastavení řízení (srov. též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 29.6.1995 sp. zn. III. ÚS 74/94, Sbírka nálezů a usnesení sv. III, č. 42, str. 297).
Vzhledem k tomu, že soud v případě neodstranitelného nedostatku podmínky řízení nemůže v řízení pokračovat a je povinen řízení zastavit, nemůže do takto vadně zahájeného řízení přistoupit další účastník (§92 odst. 1 o.s.ř.) a nemůže ani dojít k záměně účastníka (§92 odst. 2 o.s.ř.). V řízení není možné ani pokračovat s právním nástupcem účastníka, který v době zahájení řízení neměl způsobilost být účastníkem řízení; procesní nástupnictví se uplatní - jak vyplývá z ustanovení §107 odst. 1 o.s.ř. - jen tehdy, jestliže účastník alespoň v den podání žaloby měl způsobilost být účastníkem řízení a tuto způsobilost ztratil až po zahájení řízení (v jeho průběhu).
Uvedené platí nejen tehdy, označil-li žalobce za účastníka řízení toho, kdo nikdy neměl způsobilost být účastníkem řízení, nebo někoho, kdo sice byl způsobilý mít práva a povinnosti nebo jemuž zákon přiznával způsobilost být účastníkem řízení, avšak před zahájením řízení tuto způsobilost ztratil, ale i v případě, že žalobce označil za účastníka řízení organizační složku právnické osoby, která nemá tzv. právní subjektivitu, nebo organizační složku státu (srov. též názor vyjádřený ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 3.9.1997 Cpjn 30/97, které bylo uveřejněno pod č. 41 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).
V projednávané věci žalobce - jak je nepochybné z obsahu žaloby - označil za žalovaného „VS ČR, GŘ“. Uvedené označení žalovaného bylo úplné (přesné), určité a srozumitelné a nevzbuzovalo žádné pochybnosti o tom, kdo se měl podle údajů v žalobě řízení jako žalovaný účastnit. Vzhledem k tomu, že z obsahu žaloby nevyplývá, že by v označení žalovaného v žalobě došlo (mohlo dojít) k chybě v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti (a nic takového netvrdil žalobce ani v dovolání) nebo že by údaj označující žalovaného byl v logickém rozporu s vylíčením rozhodujících skutečností (v žádném z údajů obsažených v žalobě se ani nenaznačuje, že by se žalobce svých nároků domáhal proti České republice), popřípadě údajem o tom, čeho se žalobce domáhá (žalobním petitem), nemohl soud prvního stupně postupovat podle ustanovení §43 o.s.ř., neboť žaloba neobsahovala v označení žalovaného žádné vady, o jejichž odstranění byl povinen se pokusit způsobem uvedeným v ustanovení §43 o.s.ř.
Žalobu nebylo možné projednat a rozhodnout ve věci samé proto, že žalobcem úplně (přesně), určitě a srozumitelně označený žalovaný neměl způsobilost být účastníkem řízení. Uvedená skutečnost není - jak uvedeno již výše - vadou žaloby, ale nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit a který vede bez dalšího k zastavení řízení. Označil-li žalobce za žalovaného „VS ČR, GŘ“ nešlo tedy o procesní úkon neúplný (nepřesný), neurčitý nebo nesrozumitelný. Žaloba je jako procesní úkon projevem vůle žalobce; projevil-li žalobce v žalobě (v označení žalovaného) takovou vůli, kterou v ní skutečně projevit chtěl, tedy uvedl-li v ní to, k čemu jeho vůle skutečně směřovala, nelze ji považovat za vadný procesní úkon proto, že při jejím podání vycházel z předpokladu (z právního názoru), že „VS ČR, GŘ“ je subjekt, který je povinen jeho nárok uspokojit, a že se tento předpoklad (právní názor) ukázal jako nesprávný (chybný). Případný omyl v právním názoru, který vedl žalobce k tomu, že v žalobě označil žalovaného v té podobě, jak došla soudu prvního stupně dne 4.4.2001, tedy nezpůsobuje vadu žaloby ve smyslu ustanovení §43 o.s.ř.
Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že soudy při svém rozhodování věděly, že „VS ČR, GŘ“ jako organizační složka státu nemá tzv. právní subjektivitu a že žalobce měl - chtěl-li, aby jako žalovaný vystupoval v řízení ten, kdo má způsobilost být účastníkem řízení - žalovaného označit jako „Českou republiku - GŘ VS“. O tomto svém závěru však neměly povinnost žalobce poučit, neboť by nešlo o poučení o jeho procesních právech a povinnostech, ale o tom, kdo jako zaměstnavatel žalobce je povinen uspokojit nárok, kterého se domáhá žalobou, tedy by šlo o poučení o hmotném právu, které je v občanském soudním řízení nepřípustné.
S názorem dovolatele, že byl „vadným jednáním soudu zkrácen na svých Ústavou daných právech“ a že mu byl „přispěním soudu odepřen přístup k právu a k řádnému soudnímu procesu“, nelze souhlasit. Byl to totiž samotný žalobce, který - veden chybným právním názorem, že „VS ČR, GŘ“ je subjekt, který je povinen jeho nároky uspokojit - označil za žalovaného někoho, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, čímž zabránil soudům, aby se jím uplatněnými nároky mohly meritorně zabývat, neboť z důvodu nedostatku této podmínky řízení muselo být řízení zastaveno.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst.5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 o.s.ř., neboť v řízení, v němž jeden z účastníků nemá způsobilost být účastníkem řízení, je pojmově vyloučeno přiznat některému z účastníků náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. června 2003
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu