ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.1727.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 1727/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce P. D., zastoupeného advokátem, proti žalovanému O. Z., zastoupeného advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o 7.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 15 C 2190/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. ledna 2002 č.j. 12 Co 376/99-48, takto:
Dovolání žalovaného se zamítá.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 9.6.1997 žalovaný sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení §53 odst.1 písm. b) zákoníku práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce se dne 8.6.1997 nedostavil \"bez jakékoliv omluvy\" do zaměstnání na noční směnu, čímž ohrozil \"výrobu firmy\", neboť při provoze musí být přítomni dva zaměstnanci a místo žalobce \"musel být povolán zaměstnanec z jeho osobního volna na přesčas\". Žalovaný dále žalobci vytýká, že dne 7.7.1997 porušil \"základní pravidla\" bezpečnosti práce, neboť se na jím neuklizeném pracovišti pohyboval v páskových pantoflích, uklouzl a \"pokusil se tento jev klasifikovat jako pracovní úraz\"; teprve před příjezdem \"majitelů\" se přezul do řádné pracovní obuvi. Zvlášť hrubým způsobem měl žalobce porušit pracovní kázeň též tím, že dne 7.6.1997 nevedl \"knihu hlášení průběhu směny, provedené činnosti a kontroly\", že dvakrát použil jako řidič \"firemní vozidlo AVIA\" pro své osobní účely (k dovozu stavebního materiálu na svůj rodinný dům) a že \"bez dovolení a v rozporu s bezp. práce vozil spolujezdce, kteří nejsou ve vztahu k firmě osobou zaměstnanou\". Žalovaný v dopise dále uvedl, že žalobce dne 4.6.1997 písemně napomenul a vyzval jej \"k okamžitému odstranění negativního postoje v plnění pracovních povinností\", že žalobce několikrát vyzval \"ke včasným nástupům na směnu a zákazu chození v zaměstnání v pantoflích\" a že požaduje, aby se žalobce dostavil k podepsání \"splátkového kalendáře jím zaviněné škody na vozidle AVIA\" (zadření motoru).
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a aby mu žalovaný zaplatil dlužnou mzdu za měsíc květen 1997 ve výši 7.000,- Kč s příslušenstvím. Žalobu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru zdůvodnil zejména tím, že vždy řádně plnil své pracovní povinnosti, že škodu na \"vozidle AVIA\" nezavinil a že zdůvodnění obsažené v dopise ze dne 9.6.1997 je \"účelové a nezakládá se na pravdě\".
Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 11.11.1998 č.j. 15 C 2190/97-31 zamítl žalobu na určení, že je neplatné okamžité zrušení pracovního poměru, které žalovaný dal žalobci dopisem ze dne 9.6.1997, žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 6.193,- Kč, zamítl žalobu, \"pokud bylo požadováno více\", a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při rozhodování o žalobě na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru vycházel ze zjištění, že žalobce se sice \"skutečně dopouštěl pozdních příchodů do zaměstnání\", ale že o jeho pozdních příchodech nebyly \"učiněny zápisy a nebyly mu písemně vytýkány\", že nebyl \"pořízen žádný zápis o tom, kdy žalobce vozil v AVII spolujezdce a kdy použil toto vozidlo pro své vlastní účely\", že nebylo prokázáno poškození svěřeného vozidla v důsledku \"špatné péče\" žalobce (o tom probíhá samostatné řízení o náhradu škody) a že se žalobce dne 8.6.1997 \"nedopustil neomluvené absence\", neboť od tohoto dne byl v pracovní neschopnosti. Žalobce podle názoru soudu prvního stupně porušil pracovní kázeň tím, že při noční směně dne 7.6.1997 neměl na sobě \"předepsanou pevnou obuv, ale pouze páskové pantofle\". I když se neprokázalo, že by \"absence pracovní obuvi měla vliv na vznik úrazu\", dosahuje porušení povinnosti nosit pracovní obuv \"v provozu takového charakteru, v němž žalobce pracoval a o níž byl žalovaným řádně proškolen a obdržel na zakoupení obuvi finanční příspěvek\", intenzity zvlášť hrubého porušení pracovní kázně \"v intencích §53 odst.1 písm.b) zákoníku práce\". Okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 9.6.1997 je proto platným právním úkonem.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22.1.2002 č.j. 12 Co 376/99-48 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že je neplatné okamžité zrušení pracovního poměru, které žalovaný dal žalobci dopisem ze dne 9.6.1997, a ve výroku o náhradě nákladů řízení jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že žalovaný \"nedoložil potřebnými důkazy údajné zavinění poruchy motoru vozidla žalobcem\" a že žalovaný neprokázal, že by se žalobce \"dopustil neomluvené absence\" nenastoupením na směnu dne 8.6.1997, když bylo \"doloženo\", že počínaje tímto dnem byl uznán práce neschopným. Skutečnost, že žalobce přišel několikrát pozdě do práce a že mu bylo vytknuto používání nesprávné pracovní obuvi, byla sice prokázána, avšak v okamžitém zrušení pracovního poměru \"jsou tato porušení prac. kázně vymezena velmi neurčitě, zejména z časového hlediska\"; totéž se pak \"týká tvrzeného porušení pracovních povinností spočívajícího v tom, že žalobce měl dvakrát použít vozidlo pro svou osobní potřebu a měl v něm několikrát vézt cizí osobu\". Dokazováním bylo podle názoru odvolacího soudu prokázáno, že žalobce spolu se svědkyní J. neprovedli při noční směně dne 7.6.1997 všechny potřebné záznamy do knihy směny, šlo však o povinnost obou těchto zaměstnanců, jejíž nesplnění by mělo být \"k tíži oběma\"; takové \"opomenutí\" navíc nelze považovat \"za jiné než méně závažné porušení pracovní kázně\". V jednání žalobce, který použil při noční směně dne 7.6.1997 nevhodnou pracovní obuv, nelze podle závěru odvolacího soudu spatřovat porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Nebylo totiž zjištěno, že by byla příčinná souvislost mezi \"poraněním zad\" a \"porušením povinnosti nosit vhodnou pracovní obuv\", a navíc uvedené jednání žalobce \"nemůže být postaveno na roveň takovým vědomým porušením pracovní kázně této intenzity jako je např. déle trvající neomluvená nepřítomnost v práci, přijímání úplatků, porušení obchodního tajemství, krádež majetku zaměstnavatele většího rozsahu, požívání alkoholu na pracovišti, fyzické napadení s následkem ublížení na zdraví apod.\". Sama skutečnost, že se žalobce měl (podle tvrzení žalovaného) pokusit úraz \"klasifikovat\" jako pracovní, není porušením pracovní kázně, navíc je zřejmé, že k úrazu skutečně došlo \"při výkonu práce na pracovišti\". Odvolací soud přihlédl též k tomu, že okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst.1 písm.b) zákoníku práce \"je výjimečné opatření, jemuž musí odpovídat i určitá výjimečnost intenzity porušení pracovní kázně\", a dospěl k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 9.6.1997 je neplatným právním úkonem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. I když se mu nepodařilo prokázat \"většinu žalobci vytknutých porušení pracovní kázně\", bylo \"důkazně doloženo\", že žalobce byl dnem 4.6.1997 přeřazen z práce řidiče \"služebního vozidla AVIA\" do provozu \"jako obsluha recyklačního zařízení\", že mu bylo při nástupu do zaměstnání dne 11.2.1997 poskytnuto školení o technologickém postupu, bezpečnosti práce, o požární ochraně prvního stupně a o pracovněprávních předpisech \"v rozsahu pracovního řádu zaměstnavatele\". Skutečnost, že při směně ze dne 7.6. na 8.6.1997 porušil povinnost používat předepsanou obuv, přestavuje - za přihlédnutí k tomu, že nešlo jen o ojedinělé porušení povinnosti dodržovat bezpečnost práce - porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušování bezpečnosti práce ohrožovalo nejen žalobce, ale i jeho další spolupracovníky, a žalovaný nemohl dát žalobci toliko výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst.1 písm.f) zákoníku práce, neboť musel jednat \"bezodkladně\" a žalobce dával \"vedle porušení pracovní kázně najevo, že nemíní se svým zaměstnavatelem komunikovat\". Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že dovolání proti napadenému výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §238 odst.1 písm.a) o.s.ř., přezkoumal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že žalovaný se žalobcem pracovní poměr okamžitě zrušil dopisem ze dne 9.6.1997 - posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1999 (dále jen \"zák. práce\").
Podle ustanovení §53 odst.1 písm.b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru (srov. §35 odst.1 písm.b) zák. práce) a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§53 odst.1 písm.b), §46 odst.1 písm.f) část věty před středníkem zák. práce].
Ustanovení §53 odst.1 písm.b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy \"méně závažné porušení pracovní kázně\", \"závažné porušení pracovní kázně\" a \"porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem\" definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.
Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení §53 odst. 1 zák. práce \"Zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně ...\"). K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
Z uvedeného vyplývá, že se zaměstnancem, který porušil pracovní kázeň, lze okamžitě zrušit pracovní poměr jen tehdy, dosáhlo-li jednání zaměstnance (na základě posouzení všech rozhodných okolností) intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a odůvodňují-li okolnosti případu závěr, že se zaměstnancem nelze rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce, neboť po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
V projednávané věci dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle kterého porušení pracovní kázně žalobcem spočívající v tom, že přes předchozí upozornění zaměstnavatele nepoužil při směně z 7.6. na 8.6.1997 předepsanou pracovní obuv (žalobce na pracovišti chodil v \"páskových pantoflích\"), není důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst.1 písm.b) zák. práce. S touto námitkou dovolatele Nejvyšší soud ČR nesouhlasí.
Z hlediska vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení §53 odst.1 písm.b) zák. práce, nelze - i za přihlédnutí k dosavadnímu postoji žalobce k plnění pracovních úkolů, k osobě žalobce a intenzitě porušení povinnosti - dovodit, že by jednání žalobce dosáhlo intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Rozhodujícím z tohoto hlediska jsou povaha porušené povinnosti, doba a situace, v níž k porušení pracovní kázně ze strany žalobce došlo, jakož i to, že žalobce nezpůsobil tímto porušením pracovní kázně svému zaměstnavateli škodu a ani jiné závažnější následky. Odvolací soud pak správně akcentoval, že příčinou poškození na zdraví žalobce nebyla nevhodná obuv, kterou používal při výkonu práce. Přestože povinnost zaměstnance dodržovat právní a ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci patří k nejvýznamnějším povinnostem zaměstnance při výkonu práce (srov. §135 odst.3 zák. práce), je nepochybné, že v posuzovaném případě jednání žalobce nepřesáhlo intenzitu závažného porušení pracovního kázně. Z důvodu závažného porušení pracovní kázně pak zaměstnavatel nemůže přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst.1 písm.b) zák. práce, ale jen k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst.1 písm.f) zák. práce.
Okamžité zrušení pracovního poměru je - jak uvedeno již výše - výjimečné opatření, které může zaměstnavatel použít, jen jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby. V projednávané věci takové okolnosti nebyly v řízení před soudy zjištěny a ani tvrzeny a nevyplývají ani z údajů uvedených v dovolání. Dovozuje-li žalovaný v dovolání, že při rozvázání pracovního poměru musel jednat \"bezodkladně\" a že nemohl ponechat žalobce v pracovním poměru až do uplynutí výpovědní doby, jedná se jen o jeho subjektivní a nesprávné vyhodnocení situace (zřejmě vyhrocené též jinými spory mezi účastníky, zejména o náhradu škody na motorovém vozidle AVIA), které nemá oporu ve zjištěných skutečnostech.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v dovoláním napadeném výroku z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243c, §151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. dubna 2003
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu