ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.176.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 176/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmír Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému S. b. d. P., zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi a náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp.zn. 19 C 24/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. září 2002, č.j. 16 Co 111/2002-173, a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. prosince 2001, č.j. 19 C 24/2000-138, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. prosince 2001, č.j. 19 C 24/2000-138, se zastavuje.
II. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. září 2002, č.j. 16 Co 111/2002-173, se odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.575,- Kč k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 17. 8. 1999 žalované družstvo sdělilo žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce. Důvod k tomuto opatření spatřovalo v tom, že ke dni 1. 7. 1999, v důsledku „důležitých organizačních změn“, byla zrušena žalobcem zastávaná funkce a žalobce odmítl nabízené místo v rámci žalovaného - nebyl ochoten přejít na nabízenou jinou pro něj vhodnou práci.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou v průběhu řízení před soudem prvního stupně), aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, a aby žalovanému bylo uloženo zaplatit mu 498.960,- Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 49.264,- Kč od 8. 1. 2000, z částky 29.264,- Kč od 9. 2. 2000, z částky 29.264,- Kč od 10. 3. 2000, z částky 29.264,- Kč od 11. 4. 2000, z částky 29.264,- Kč od 12. 5. 2000, z částky 29.264,- Kč od 12. 6. 2000, z částky 49.264,- Kč od 14. 7. 2000, z částky 29.264,- Kč od 10. 8. 2000, z částky 29.264,- Kč od 12. 9. 2000, z částky 29.264,- Kč od 11. 10. 2000, z částky 29.264,- Kč od 10. 11. 2000, z částky 29.264,- Kč od 12. 12. 2000, z částky 49.264,- Kč od 11. 1. 2001, z částky 29.264,- Kč od 12. 2. 2001 a z částky 29.264,- Kč od 12. 3. 2001, jako náhradu mzdy ve výši průměrného měsíčního výdělku za každý měsíc za období od 1. 12. 1999. Žalobu odůvodnil zejména tím, že „fakticky nedošlo“ ke zrušení funkce, kterou „v podstatě“ zastával do 9. srpna 1999, že neexistuje žádné usnesení představenstva žalovaného jako zaměstnavatele o schválení této výpovědi a že výpověď byla podána neoprávněnou osobou.
Okresní soud v Ostravě (poté, co usnesením ze dne 31. 8. 2001, č.j. 19 C 24/2000-106, ustanovil žalovanému opatrovníka, advokáta, a usnesením ze dne 1. 11. 2001, č.j. 19 C 24/2000-136, zastavil řízení „co do zaplacení“ částky 498.960,- Kč s 10% úrokem z prodlení z částky a 49.264,- Kč od 8. 1. 2000, z částky 29.264,- Kč od 9. 2. 2000, z částky 29.264,- Kč od 10. 3. 2000, z částky 29.264,- Kč od 11. 4. 2000, z částky 29.264,- Kč od 12. 5. 2000, z částky 29.264,- Kč od 12. 6. 2000, z částky 49.264,- Kč od 14. 7. 2000, z částky 29.264,- Kč od 10. 8. 2000, z částky 29.264,- Kč od 12. 9. 2000, z částky 29.264,- Kč od 11. 10. 2000, z částky 29.264,- Kč od 10. 11. 2000, z částky 29.264,- Kč od 12. 12. 2000, z částky 49.264,- Kč od 11. 1. 2001, z částky 29.264,- Kč od 12. 2. 2001 a z částky 29.264,- Kč od 12. 3. 2001, jako náhrady mzdy ve výši průměrného měsíčního výdělku za každý měsíc za období od 1. 12. 1999) rozsudkem ze dne 6. 12. 2001, č.j. 19 C 24/2000-138, žalobu na určení, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci přípisem žalovaného ze dne 17. 8. 1990 je neplatná, zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 0,- Kč k rukám JUDr. J. S., advokáta. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že u žalovaného došlo k organizační změně, v důsledku které se stal žalobce pro žalované družstvo nadbytečným, a že žalobci byla nabídnuta jiná pro něj vhodná práce, jejíž přijetí odmítl. Vycházel přitom z toho, že rozhodnutí o organizační změně je pouze „tzv. faktický úkon“, tedy skutečnost, která je hmotněprávním předpokladem pro právní úkony tam, kde to právní předpisy stanoví, a která není sama o sobě způsobilá přivodit následky v pracovněprávních vztazích účastníků pracovního vztahu. Proto se nezabýval námitkou žalobce, že rozhodnutí o organizační změně, konkrétně o zrušení funkce 7.2. specialista II. – asistent ředitele, bylo neplatné. Ke stejnému dni (1.7.1999) byla u žalovaného vytvořena nová funkce 7.2. specialista II. v oddělení převodu bytů, která byla žalobci nabídnuta. Tuto nabídku však žalobce odmítl, čímž byla splněna i nabídková povinnost žalovaného podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce. Za nedůvodnou považoval také námitku žalobce, že výpověď za žalovaného podepsala k tomu neoprávněná osoba, neboť podle přesvědčení soudu prvního stupně ředitel správy Ing. L. byl k tomuto úkonu oprávněn podle vnitřního organizačního předpisu (Podpisového řádu účinného od 1.5.1998), schváleného představenstvem jako statutárním orgánem žalovaného.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 9. 2002, č.j. 16 Co 111/2002-173, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Za správný považoval závěr soudu prvního stupně, že žalobce zastával u žalovaného funkci 7.2. specialisty II. – asistenta ředitele a že tato funkce byla zrušena k 1. 7. 1999, kdy byla zároveň zřízena zcela rozdílná funkce označená 7.2. specialista II. v oddělení převodů bytů. Příčinnou souvislost mezi uvedeným rozhodnutím a nadbytečností žalobce spatřoval v tom, že uvedené místo (zrušené ke dni 1. 7. 1999) zastával právě žalobce. Žalované družstvo splnilo rovněž svou nabídkovou povinnost podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce, když nabídlo žalobci práci specialisty II. v oddělení převodů bytů, neboť se jednalo o práci svým charakterem obdobnou, nikoliv však totožnou; tato práce odpovídala zdravotnímu stavu, schopnostem i středoškolské kvalifikaci žalobce. Žalobce však nabízené místo odmítl. Za nedůvodnou považoval opakovanou námitku žalobce, že důvodem neplatnosti výpovědi je skutečnost, že výpověď byla podepsána k tomu neoprávněnou osobou. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že statutárním orgánem družstva (který je oprávněn ke všem úkonům jménem družstva ) je představenstvo, že však jeho jménem mohou činit právní úkony v pracovněprávních vztazích i osoby zaměstnavatelem (představenstvem družstva ) pověřené. U žalovaného byl oprávněn výpověď z pracovního poměru podepsat ředitel správy žalovaného Ing. L., neboť toto jeho oprávnění vyplývalo z „Podpisového řádu účinného od 1. 5. 1998“, schváleného představenstvem, jako statutárním orgánem žalovaného. Z tohoto předpisu vyplývá, že ředitel správy je oprávněn činit jménem žalovaného všechny právní úkony v pracovněprávních vztazích s výjimkou jmenování a odvolávání náměstků ředitele správy. Nevyplývá z něj žádné omezení v tom směru, že by ředitel správy byl oprávněn zaměstnance toliko přijímat do pracovního poměru, nikoliv se zaměstnanci pracovní poměr rozvazovat.
V dovolání, které směřuje výslovně též proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě „č.j. 19 C 24/2000 ze dne 6. 11. 2001“, žalobce namítá, že nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně spatřuje mimo jiné v tom, jak vyložil ustanovení §29 odst. 1 zák. práce v souvislosti s uzavřenou pracovní smlouvou ze dne 30. 4. 1998. Za nesprávný považuje názor soudu, že „náplň pracovní činnosti“ je jako druh práce rozhodující, že statutární orgán (představenstvo družstva) schválil změnu organizačního řádu, podle které byla mimo jiné zrušena funkce 7.2. specialista II. – asistent ředitele (návrh ředitele byl pouze vzat na vědomí). Opakuje rovněž námitku, že pracovní místo, které mu bylo nabídnuto, nikdy neexistovalo a nebylo ani zřízeno a že výpověď nebyla podepsána oprávněnou osobou. Je přesvědčen, že právo ředitele podepisovat písemnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů bylo omezeno na uzavírání pracovních smluv mimo jmenování a odvolávání náměstků ředitele správy. Podle jeho přesvědčení soud postupoval v rozporu s ustanovením §126 odst. 4 a §131 odst. 1 o.s.ř., jestliže akceptoval návrh opatrovníka na výslech svědků Ing. L. a Ing. Z. a tento důkaz provedl. Soud také žalobce, v rozporu s ustanovením §30 odst. 1 o.s.ř. v návaznosti na §5 o.s.ř., neinformoval o možnosti podání žádosti o ustanovení zástupce. Odvolacímu soudu dovolatel dále vytýká, že si vyžádal dodání dokladů o změněné pracovní schopnosti a že, přestože byly dodány dvě odlišná rozhodnutí s příslušnou dokumentací, soud se tím nezabýval. Nezabýval se ani dalšími důkazy, které byly součástí odvolání. Navrhl, aby dovolací soud „napadené rozsudky Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě“ zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalované družstvo navrhlo, aby dovolací soud dovolání žalobce směřující proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě odmítl, neboť je zákon nepřipouští, a dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jako nedůvodné zamítl. Vyslovuje přesvědčení, že žalobce jen opakuje námitky, které vznášel již před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, přičemž oba soudy se s jeho námitkami již řádně vypořádaly.
Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §236 odst. 1 o.s.ř.).
Rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. prosince 2001, č.j. 19 C 24/2000-138, v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. §10a o.s.ř.).
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání povinného proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. prosince 2001, č.j. 19 C 24/2000-138, zastavil (§243c odst. 1, §104 odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky dále projednal věc (dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 2002, č.j. 16 Co 111/2002-173) bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 2 o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním – jak vyplývá z jeho obsahu – také rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána; v řízení nebylo vydáno soudem prvního stupně rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno.
Za tohoto stavu může být přípustnost dovolání založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jehož se žalobce také dovolává.
Žalobce však ve svém dovolání právní názor odvolacího soudu [aplikaci ustanovení §46 odst. 1 písm. c) a odst. 2 zák. práce na soudem zjištěný skutkový stav] nezpochybňuje. I když uvedl, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (namítá, že „rozhodnutí obou soudů vychází z nesprávného jak objektivního, tak právního posouzení“), z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) vychází. Podstatou všech jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Dovolatel na rozdíl od skutkového zjištění soudu v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že představenstvo žalovaného neschválilo změnu organizačního řádu, podle které byla zrušena žalobcem zastávaná funkce 7.2. specialista II.-asistent ředitele, a že místo, které mu bylo nabídnuto, nikdy neexistovalo), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že nebyly splněny předpoklady pro použití výpovědního důvodu podle §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, neboť nebylo rozhodnuto příslušným orgánem o zrušení pracovního místa, či jiných organizačních změnách). Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalobce tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Zásadní právní význam rozhodnutí ve věci samé [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] nemůže způsobit ani dovolatelovo tvrzení, že výpověď je neplatná proto, že nebyla podepsána osobou oprávněnou jednat jménem zaměstnavatelem – žalovaného.
Podle ustanovení §9 odst. 1 zák. práce právní úkony v pracovněprávních vztazích činí u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, především jeho statutární orgán, a u zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, zaměstnavatel; místo nich je mohou činit i osoby jimi pověřené. Jiní zaměstnanci zaměstnavatele, zejména vedoucí jeho organizačních útvarů, jsou oprávněni jako orgány zaměstnavatele činit jménem zaměstnavatele právní úkony vyplývající z jejich funkcí stanovených organizačními předpisy.
Zaměstnavatel může v mezích své působnosti písemně pověřit další své zaměstnance, aby činili určité právní úkony v pracovněprávních vztazích jeho jménem. V písemném pověření musí být uveden rozsah oprávnění pověřeného zaměstnance (§9 odst. 2 zák. práce).
Závěr odvolacího soudu, který ze skutkového zjištění (učiněného z rozhodnutí č. 2/98 představenstva žalovaného „Podpisový řád SBD P.“), že „ředitel správy je oprávněn podepisovat písemnosti vyplývající z pracovně-právních vztahů (pracovní smlouvy mimo jmenování a odvolání náměstků ředitele správy)“, dovodil, že „ředitel správy nebyl omezen v tom, že by byl oprávněn zaměstnance toliko přijímat do pracovního poměru, nikoliv se zaměstnanci pracovní poměr rozvazovat“, je zcela v souladu s citovanými ustanoveními zákoníku práce (tedy v souladu s hmotným právem - §237 odst. 3 o.s.ř. a contrario). Tento závěr odvolacího soudu koresponduje i s ustanovením části B „Podpisového řádu SBD P.“, podle kterého si „představenstvo žalovaného vyhrazuje oprávnění podepisovat mimo jiné jmenování ředitele a náměstků ředitele správy“; tím obě tato ustanovení pokrývají celou oblast právních úkonů zaměstnavatele v pracovněprávních vztazích k zaměstnanci. Jinak řečeno, z citovaných ustanovení vyplývá, že ředitel správy je oprávněn k podepisování všech písemností vyplývající z pracovněprávních vztahů, a toliko z pracovních smluv nesmí uzavírat ty, které se týkají jmenování a odvolávání náměstků ředitele správy – toto oprávnění naopak přísluší představenstvu žalovaného družstva.
Ani případná existence dovolatelem tvrzených vad (že soud neměl vyslechnout Ing. L. a Ing. Z. jako svědky, neboť v době podání výpovědi z pracovního poměru byli členy statutárního orgánu, a že nebyl poučen o možnosti požádat o ustanovení zástupce podle §30 odst. 1 o.s.ř.), které by mohly představovat (kdyby byly důvodné) vady řízení ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 písm. a) o.s.ř., by nemohla sama o sobě přivodit závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobce proti tomuto rozsudku – aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením opatrovníkem -advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 2.500,- Kč (srov. §7 písm. c), §10 odst.3 a §18 odst.1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.), celkem 2.575,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 a §31 odst. 2 o.s.ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám opatrovníka - advokáta, který žalované družstvo v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. července 2003
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu