ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.1843.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 1843/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Z. S., zastoupené advokátem, proti žalované „R. B., spol. s r. o.“, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 9 C 49/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. dubna 2002 č.j. 12 Co 205/2002-64, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 9. ledna 2002 č.j. 9 C 49/2001-44 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 28.2.2001 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní okamžitě zrušuje pracovní poměr podle „§53 zákona č. 65/1965 Sb.“. Důvod tohoto opatření spočívající ve zvlášť hrubém porušení pracovní kázně spatřovala v tom, že dne 28.2.2001 se žalobkyně „bez jakéhokoliv povolení a přes opakovaný výslovný zákaz prezentovaný na poradách všech pracovníků závodu, kterých se též zúčastňovala“, v 5:10 hodin ráno „samostatně pohybovala po pracovišti konfekce (jí pracoviště nepříslušící a tuto dobu absolutně zakázané) s ní přiznanou snahou samostatně používat šicí techniku a ostatní zařízení konfekce k soukromé výrobě“, což „osobně přiznala“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnila tím, že se na zmíněném místě ve zmíněnou dobu skutečně pohybovala, avšak měla pouze v úmyslu (ještě před začátkem pracovní směny, aby nenarušila plnění úkolů zaměstnavatele) požádat obsluhu šicích strojů o sešití rozpáraného švu na nohavici jejích kalhot. Protože zde byla tma a nikdo zde nebyl, otočila se a chtěla odejít (v žádném případě se nesnažila stroj uvést do chodu a opravu si provést sama) a právě v tuto chvíli byla zastižena jednatelem žalované panem R. Podle názoru žalobkyně však nelze pouhou přítomnost na jiném než jejím pracovišti posuzovat jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně a její „pouhý úmysl“ nechat si spravit oděv od k tomu oprávněného zaměstnance postihovat jako dokonané porušení pracovní kázně. Neplatnost zrušovacího projevu vůle žalované dovozovala i z okolnosti, že dopis ze dne 28.2.2001 neobsahuje označení subjektu jednajícího za žalovanou „tak jak má na mysli obchodní zákoník“ (chybí zde označení statutárního orgánu - jednatele).
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 9.1.2002 č.j. 9 C 49/2001-44 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že jednání žalobkyně spočívající v úmyslném porušení zákazu žalované vstupovat na jiné pracoviště než místo výkonu práce, je třeba – i vzhledem k důsledkům takového jednání pro žalovanou - hodnotit jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně ve smyslu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce; „s ohledem na vzniklou situaci“ je totiž nerozhodné, zda žalobkyně byla přímo přistižena u šití soukromého oděvu či zda byla přistižena s úmyslem takto činit, neboť žalovaná je „malou firmou, čítající cca 100 pracovníků“ a takovéto opakované počínání jejích zaměstnanců by pro ni „mohlo mít negativní ekonomický dopad“. Okamžité zrušení pracovního poměru žalobkyně, byť u podpisu zaměstnavatele nebyl připojen dovětek „jednatel“, je proto platným právním úkonem.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25.4.2002 č.j. 12 Co 205/2002-64 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházeje ze zjištění, že žalovaná „beze všech pochybnosti“ dala svým zaměstnancům akcentovaný zákaz vstupu na jiná než jejich pracoviště a zákaz šití na strojích, které jim nejsou svěřeny, se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně tím, že tento výslovný a opakovaný zákaz dne 28.2.2001 porušila, když „třičtvrtě hodiny před zahájením pracovní doby (aniž by si předtím vyznačila příchod do zaměstnání) byla jednatelem žalované přistižena na pracovišti konfekce, přestože to nebylo její pracoviště“, se dopustila porušení pracovní kázně a že toto porušení bylo tak intenzívní, že žalovaná s ohledem na potřebu udržet pracovní kázeň ostatních zaměstnanců „právem postupovala dle ust. §53 odst. 1 písm. b) zák. práce“. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako „věcně správný a odpovídající zákonu“ podle ustanovení §219 o.s.ř. potvrdil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z „ustanovení §238 odst. 1 písm. c)“ [správně §237 odst. 1 písm. c)] o.s.ř. Namítala, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 28.2.2001 je opatřeno razítkem žalované, „které prezentuje z hlediska grafické podoby název firmy žalované odlišně od zápisu v obchodním rejstříku“, a neobsahuje řádné označení subjektu žalované vystupujícího v pracovně právních vztazích „tak, jak má na mysli obchodní zákoník a jak je pro žalovanou zapsáno v obchodním rejstříku“. Ač tento právní úkon je podle jejího názoru pro uvedené formální nedostatky neplatný „dle §242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce z důvodu, že se svým obsahem příčí zákonu, tj. obchodnímu zákoníku“, soudy se touto námitkou vůbec nezabývaly a nevypořádaly se s ní. Dovolatelka rovněž vytkla soudům, že nesprávně (v rozporu s hmotným právem) zhodnotily míru intenzity porušení pracovní kázně ze strany žalobkyně, jestliže pouhou její přítomnost na jiném pracovišti, než na kterém má konat práci, považovaly za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem zakládající důvod k natolik „výjimečnému opatření“, jakým je okamžité zrušení pracovního poměru. Zdůraznila, že svým jednáním nezpůsobila žalované žádnou škodu (nepoužila žádnou šicí techniku, nespotřebovala žádný šicí materiál ani elektrickou energii) a že z provedených důkazů vyplynulo, že na pracovních poradách byli všichni zaměstnanci upozorňováni žalovanou na zákaz pobytu na jiných pracovištích toliko v souvislosti se zákazem používání šicí techniky. Kromě toho se soudy náležitě nezabývaly „subjektivní stránkou“ jednání žalobkyně, nepřihlédly-li k tomu, že za dobu trvání pracovního poměru u žalované nedošlo ze strany žalobkyně k žádnému zneužití šicí techniky a že i v tomto případě se u ní „jednalo o pouhý úmysl“ nechat si na pracovišti konfekce od zde pracujícího zaměstnance znalého obsluhy stroje sešít rozpáraný šev na nohavici kalhot, který však podle jejího názoru nelze postihovat jako dokonané porušení pracovní kázně. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.1.2001, tj. poté, co nabyly účinnosti zákony č. 30/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 367/2000 Sb. a č. 370/2000 Sb. (dále též jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu vydané po 1.1.2001 a po řízení provedeném podle Občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V posuzované věci odvolací soud řešil především právní otázku výkladu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce z hlediska otázky intenzity porušení pracovní kázně a způsobu hodnocení míry této intenzity. Tuto právní otázku však posoudil - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, neboť nesprávně vyložil podmínky obecně vyjádřené v ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce a v důsledku toho nesprávně vymezil hypotézu právní normy v posuzované věci. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §53 odst.1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst.1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy, pracovním řádem (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným, méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je - jak vyplývá z ustanovení §53 odst.1 písm.b) a §46 odst.1 písm.f), části věty před středníkem, zák. práce - důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru; okamžité zrušení pracovního poměru je přitom odůvodněno tehdy, jsou-li tu takové okolnosti, ze kterých vyplývá, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
Ustanovení §53 odst. 1 písm. b) a §46 odst. 1 písm. f) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, t. j. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94 uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996). Při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně přitom není soud vázán tím, jak zaměstnavatel ve svém pracovním řádu (nebo jiném interním předpise) hodnotí určité jednání zaměstnance (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.1.2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001).
Při zkoumání, zda žalobkyně jednáním uvedeným v dopise žalované ze dne 28.2.2001 porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - přihlížel k tomu, že žalobkyně úmyslně porušila „výslovný a opakovaný“ zákaz žalované vstupovat na jiná pracoviště než sjednané místo výkonu práce a používat nesvěřené šicí stroje a že „s ohledem na potřebu udržet pracovní kázeň ostatních zaměstnanců“ žalovaná „právem postupovala dle ust. §53 odst. 1 písm. b) zák. práce“. S tímto vymezením hypotézy právní normy obsažené v ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce nelze souhlasit, neboť odvolacím soudem uvažované skutečnosti nejsou vzhledem k okolnostem případu správné ani úplné a neposkytují náležitý podklad pro posouzení, jakou intenzitou žalobkyně pracovní kázeň porušila
Odvolacímu soudu je třeba především vytknout, že, ačkoli porušení pracovní kázně žalobkyně spočívalo prokazatelně pouze v tom, že dne 28.2.2001 po 5. hodině ranní, tj. necelou hodinu před začátkem pracovní doby, se „samostatně pohybovala“ po pracovišti konfekce, které nebylo jejím místem výkonu práce, se soukromým šicím materiálem v ruce, hodnotil její jednání z hlediska jeho závažnosti (a především způsobilosti přivodit žalované škodu) nejen jako porušení zákazu žalované vstupovat na jiná pracoviště než sjednané místo výkonu práce, ale i jako porušení zákazu žalované používat nesvěřené šicí stroje. Okolnost, že žalobkyně měla eventuelně v úmyslu též „samostatně používat šicí techniku a ostatní zařízení konfekce k soukromé výrobě“, přitom nelze považovat za porušení takového zákazu (a tedy ani za porušení pracovní kázně) se všemi jeho negativními důsledky pro žalovanou, neboť žalobkyně - jak ostatně uvádí sám odvolací soud - „nemůže být postižena za pouhý úmysl pracovní kázeň porušit“. Kromě toho, že odvolací soud náležitě nezhodnotil způsob a závažnost porušení pracovní kázně ze strany žalobkyně a případné důsledky jejího jednání pro žalovanou, nezabýval se při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně ani osobou žalobkyně, ani jejím dosavadním postojem k plnění pracovních úkolů. Jeho závěr o míře intenzity porušení pracovní kázně je proto v rozporu s ustanovením §53 odst. 1 písm. b) zák. práce pro nesprávnost a neúplnost nezbytných východisek předčasný; odvolacím soudem uvažované skutečnosti zatím neposkytují náležitý podklad pro posouzení, jakou intenzitou žalobkyně pracovní kázeň porušila a zda lze považovat za splněný požadavek ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, aby zaměstnavatel přistupoval k okamžitému zrušení pracovního poměru zaměstnance „jen výjimečně“.
Žalobkyně v dovolání rovněž namítá, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 28.2.2001 je neplatné i „dle §242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce z důvodu, že se svým obsahem příčí zákonu, tj. obchodnímu zákoníku“, neboť je opatřeno razítkem žalované, „které prezentuje z hlediska grafické podoby název firmy žalované odlišně od zápisu v obchodním rejstříku“, a neobsahuje řádné označení subjektu žalované vystupujícího v pracovně právních vztazích „tak, jak má na mysli obchodní zákoník a jak je pro žalovanou zapsáno v obchodním rejstříku“. I když žalobkyně tuto námitku uplatnila již v odvolání, odvolací soud se platností okamžitého zrušení pracovního poměru z tohoto hlediska vůbec nezabýval. Z konečného rozhodnutí odvolacího soudu (o nedůvodnosti žaloby) je sice patrné, že považoval námitku žalobkyně za neopodstatněnou, z odůvodnění jeho rozsudku však nelze dovodit, jakou úvahou se při tom řídil; odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v tomto směru naprosto nevyhovuje požadavkům vyplývajícím z ustanovení §211 a §157 odst. 2 o.s.ř. Závěr odvolacího soudu dotčený uvedenou námitkou žalobkyně proto nemohl být v dovolacím řízení pro nedostatek (absenci) důvodů přezkoumán.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.), a jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí (s výjimkou částečné nepřezkoumatelnosti) i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil podle ustanovení §243b odst. 3 věty druhé o.s.ř. i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. dubna 2003
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
1
předseda senátu