ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.1881.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 1881/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. J. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému O., a.s., člen koncernu K. I., a.s., odštěpnému závodu D. Č. a. v K.-D., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp.zn. 26 C 121/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. června 2002, č.j. 16 Co 157/2002-140, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 29.11.1999 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce pro závažné porušení pracovní kázně. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce v období ledna až srpna 1999 neplnil povinnosti garanta u smluv o dílo [č. „S 105/99, S 204/99, S 335/98 (SAP 6600007192), S 6/99, S 225/99 (SAP 6600006592), S 300/99 (SAP 6600011184) a S 213/99 (SAP 6600006101)“], čímž poškodil zaměstnavatele o 9.999,- Kč a porušoval Příkaz ředitele č. 20/96 a č. 33/98, a dále v tom, že nezajistil plnění ustanovení §7 odst. 6 vyhlášky ČBÚ č. 22/1989 Sb. v platném znění a Příkazy ředitele č. 48/95 a č. 73/99, kterými mu byla uložena povinnost provádět kontroly na povrchových pracovištích, a rovněž nezabezpečil kontroly na důlních pracovištích dle úkolů vyplývajících z popisu pracovní funkce; odkázal přitom na zjištění z „Protokolů č. 14/99 (ze dne 12.10.1999) a č. 15/99 (ze dne 18.10.1999)“, s nimiž byl žalobce seznámen dne 11.11.1999.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u žalovaného pracuje od roku 1974 ve funkci vedoucího elektrizace, že tvrzení žalovaného ve výpovědi nejsou pravdivá, neboť úkoly, které vyplývaly z jeho funkce, vždy plnil a žádnou škodu zaměstnavateli nezpůsobil, a že výpověď je „v podstatě účelovou reakcí žalovaného na jeho nesouhlas s převedením na jinou práci“.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 26.2.2002, č.j. 26 C 121/99-117, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 11.825,- Kč k rukám „zástupce“ JUDr. V. F. a že „Českému státu Okresnímu soudu v Karviné“ se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Na základě provedených důkazů soud prvního stupně dospěl k závěru, že jednání žalobce spočívající v tom, že „neplnil povinnosti garanta smluv o dílo“, je jen formálním pochybením, které nezapříčinilo neúčelné a neoprávněné vynaložení finančních prostředků žalovaného ani porušování Příkazů ředitele č. 20/96 a č. 33/98; s přihlédnutím k nedostatkům v organizaci práce při plnění vnitřních norem u samotného žalovaného a k nedostatečnému řešení některých technických problémů při uzavírání smluv hodnotil toto žalobci vytýkané jednání jako méně závažné porušení pracovní kázně. Ohledně dalšího porušení pracovní kázně vytýkaného žalobci a spočívajícího v tom, že „nezajistil plnění ustanovení §7 odst. 6 vyhlášky ČBÚ č. 22/1989 Sb. v platném znění a Příkazy ředitele č. 48/95 a č. 73/99“, vzal soud prvního stupně za prokázáno, že žalobce v období měsíců ledna až srpna 1999 neplnil povinnosti podle popisu pracovní funkce vedoucího elektrizace závodu. Neprováděl pravidelné návštěvy svěřených pracovišť v podzemí (důlní pracoviště navštívil pouze třikrát v měsíci březnu 1999), porušil Příkaz ředitele č. 63/99 ze dne 30.6.1999, podle něhož měl mít počet odfáraných směn minimálně v rozsahu 50 % odpracovaných směn (od 30.6.1999 navštívil důlní pracoviště pouze dvakrát v srpnu 1999), porušoval Příkaz ředitele č. 48/95, účinný do 30.6.1999, podle něhož měl kontrolovat povrchová pracoviště jednou týdně (tuto povinnost neplnil v období od ledna do května 1999), a porušoval povinnost uloženou mu ustanovením §7 odst. 6 vyhl. ČBÚ č. 22/1989 Sb. a Příkazem ředitele č. 73/99, když nezaznamenával výsledek kontrol a případná stanovená opatření do příslušných knih na kontrolovaném pracovišti (v měsíci červnu a srpnu 1999 žalobce v pochůzkové knize pouze konstatoval, že na pracovišti kontrola proběhla, ne však výsledek kontroly a přijatá opatření); tato jednání žalobce hodnotil jako porušení pracovní kázně závažným způsobem. Podle soudu prvního stupně byla výpověď z pracovního poměru ze dne 29.11.1999 (doručená žalobci dne 30.11.1999) dána v dvouměsíční lhůtě podle ustanovení §46 odst. 3 zák. práce, protože žalovaný se o tom, že žalobce porušuje uvedené povinnosti, dověděl až z protokolu o kontrole č. 15/99 ze dne 18.10.1999; žalobce neprokázal, že žalovaný o tomto důvodu výpovědi věděl již dne 3.9.1999. Vycházel přitom z toho, že svědek Ing. R. Č. (nadřízený žalobce) sice dne 3.9.1999 „obecně“ z kontroly pochůzkové knihy věděl, že žalobce nesplňuje počet kontrol na povrchových a důlních pracovištích a nedostatečnou kontrolu pracovišť žalobci „pouze ústně“ vytýkal, neznal však konkrétní údaje, které jsou obsaženy až v protokolu č. 15/99; nevěděl, zda míra porušování povinností stanovených kontrol povrchových a důlních pracovišť dosahuje takové intenzity, aby byla důvodem k dání výpovědi pro závažné porušení pracovní kázně („jako výrobní náměstek má pod sebou 250 techniků a za tohoto stavu nemůže mít vědomost o rozsahu neplnění povinností každého z podřízených“).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20.6.2002, č.j. 16 Co 157/2002-140, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že výpověď daná žalobci dopisem žalovaného ze dne 29.11.1999 je neplatná, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 21.095,- Kč k rukám advokáta a České republice „na účet“ Okresního soudu v Karviné 4.300,- Kč. Odvolací soud, vycházeje stejně jako soud prvního stupně z toho, že „sporná porušení pracovní kázně popsaná ve výpovědi ze dne 29.11.1999 lze rozdělit na 2 části“, shodně se soudem prvního stupně dovodil, že první tvrzené porušení pracovní kázně žalobcem („neplnění povinností garanta smluv o dílo“), je méně závažné, a proto je nedostatečné z hlediska podání výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Ohledně druhého ve výpovědi tvrzeného porušení pracovní kázně spočívajícího v „neplnění ustanovení §7 odst. 6 vyhlášky č. 22/1989 Sb. a Příkazů ředitele č. 48/95 a č. 73/99“, kterými byla žalobci uložena povinnost provádět kontroly na povrchových a důlních pracovištích, odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž souhlasil. Za nesprávný však považoval právní závěr učiněný soudem prvního stupně, že ve vztahu k tomuto porušení pracovní kázně byla žalobci dána výpověď ve lhůtě stanovené v ustanovení §46 odst. 3 zák. práce, neboť žalovaný se o porušení pracovní kázně dověděl až na základě protokolu o kontrole č. 15/99 ze dne 18.10.1999. Při posuzování počátku běhu dvouměsíční lhůty stanovené v ustanovení §46 odst. 3 zák. práce je třeba podle odvolacího soudu vycházet z toho, kdy se zaměstnavatel dověděl o důvodu výpovědi z pracovního poměru a o tom, kdo pracovní kázeň porušil. Přitom poukázal na závěry uvedené v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2.11.1993, sp.zn. 6 Cdo 28/92, který byl publikován v časopise Právní rozhledy č. 9/96. Odvolací soud dovodil, že žalovaný se o uvedeném důvodu výpovědi dověděl „dávno před 18.10.1999, kdy byl k dispozici kontrolní protokol č. 15/99“, a to nejpozději dne 3.9.1999, kdy přímý nadřízený žalobce náměstek Ing. Č. kontroloval pochůzkovou knihu, z níž bylo zřejmé, že žalobce povinnosti vytýkané mu ve výpovědi z pracovního poměru v určených intervalech neplní, a jaký je rozsah nedostatků. Zdůraznil přitom, že Ing. Č. slyšen soudem prvního stupně jako svědek potvrdil, že si tohoto nedostatku v práci žalobce byl vědom a že mu jej dokonce ústně vytýkal. Proto na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že žalovaný dne 3.9.1999 věděl nejen o porušení pracovní kázně na straně žalobce, ale i o jeho četnosti a rozsahu, a že od tohoto dne počala běžet dvouměsíční lhůta uvedená v ustanovení §46 odst. 3 zák. práce k dání výpovědi žalobci. Protože výpověď z pracovního poměru ze dne 29.11.1999 byla žalobci doručena dne 30.11.1999, nelze k druhému důvodu výpovědi z pracovního poměru vzhledem k uplynutí dvouměsíční prekluzívní lhůty přihlížet; výpověď posoudil jako neplatný právní úkon.
V dovolání proti tomuto rozsudku žalovaný vytýká odvolacímu soudu, že „nesprávně posuzuje skutková zjištění a vyvozuje z nich nesprávné právní závěry“. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný se dověděl o důvodu k výpovědi již dne 3.9.1999 a že od tohoto dne počala běžet dvouměsíční lhůta k podání výpovědi žalobci. Namítá, že odvolací soud nesprávně vychází z výpovědi Ing. Č., z níž usuzuje, že „jím zjištěný nedostatečný počet fárání je výpovědním důvodem a že vzhledem k jeho zjištění dne 3.9.1999 byla dána výpověď po uvedené lhůtě“. Žalovaný nepopírá, že v tento den přímý nadřízený žalobce Ing. R. Č. kontroloval pochůzkovou knihu a zjistil u žalobce nedostatečnou četnost fárání, namítá však, že „pro nedostatečnou četnost fárání a kontroly povrchových pracovišť výpověď žalobci dána nebyla“, ale že výpovědním důvodem bylo „nezajištění plnění ustanovení §7 odst. 6 vyhlášky ČBÚ č. 22/1989 Sb. v platném znění“, v němž je přímo a konkrétně uvedeno, jak se mají kontroly důlních pracovišť provádět a jaké úkony má kontrolující pracovník provést. Kontrola zaměřená na dodržování citované vyhlášky, jejíž výsledky jsou shrnuty v protokolu č. 15/99, byla nařízena bez vazby na zjištění nadřízeného žalobce Ing. Č. dne 3.9.1999. Navazovala na předchozí kontrolu o dodržování povinností garanta smluv žalobcem, která je obsažena v protokolu č. 14/99 a která zjistila u žalobce nedostatky, a jejím účelem bylo prověřit, zda na straně žalobce nedochází k ještě závažnějším porušením pracovní kázně v oblasti bezpečnosti práce. Dovolatel zdůrazňuje, že u porušování pracovní kázně, které bylo zjištěno protokolem č. 15/99, jde o „naprosto nová zjištění“, že „toto porušení pracovní kázně je mnohem vyšší intenzity než pouhý malý počet kontrol pracovišť“, když „tyto kontroly nebyly prováděny řádně a záznamy o výsledcích fárání a případně stanovených opatřeních nebyly v knihách na příslušných úsecích předloženy a dle zjištění nebyly patřičné záznamy provedeny“, a že tím došlo k porušení §7 odst. 6 vyhlášky ČBÚ č. 22/1989 Sb.; připomíná, že výsledky prohlídek a určená opatření musí být zaznamenány [§23 odst. 1 písm. g) stejné vyhlášky]. Z uvedených důvodů je žalovaný přesvědčen, že o tomto důvodu porušení pracovní kázně se dověděl až z protokolu č. 15/99 a že výpověď z pracovního poměru byla žalobci dána v zákonné dvouměsíční lhůtě. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání žalovaného bylo zamítnuto. Zdůraznil, že pochůzková kniha je záznamní knihou ve smyslu ustanovení §23 odst. 1 písm. g) vyhl. č. 22/1989 Sb., kterou pravidelně kontroloval jeho přímý nadřízený výrobní náměstek Ing. Č. Ve vztahu k hodnocení skutečnosti, kdy se žalovaný dověděl o důvodu výpovědi, považuje závěr odvolacího soudu za věcně správný.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001 – dále jen „o.s.ř.“ a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že žalovaný dal žalobci výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 29.11.1999 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/92 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb. a č. 225/1999 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.6.2000 (dále jen „zák. práce“).
Protože žalovaný v dovolání odvolacímu soudu mimo jiné vytýká, že nesprávně právně posoudil počátek běhu dvouměsíční lhůty pro dání výpovědi z pracovního poměru, je dovolacímu přezkumu podroben závěr odvolacího soudu o tom, odkdy počala běžet lhůta podle ustanovení §46 odst. 3 zák. práce k podání výpovědi z pracovního poměru, která byla žalobci dána podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce, a to ohledně druhého porušení pracovní kázně spočívajícího v „nezajištění plnění ustanovení §7 odst. 6 vyhlášky ČBÚ č. 22/1989 Sb. v platném znění a Příkazů ředitele č. 48/95 a č. 73/99“, kterými byla žalobci uložena povinnost provádět kontroly na povrchových pracovištích, a v nezabezpečení kontrol na důlních pracovištích dle úkolů vyplývajících z popisu pracovní funkce.
Podle ustanovení §46 odst. 3 zák. práce pro porušení pracovní kázně nebo z důvodu, pro který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď pouze ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi dověděl, a pro porušení pracovní kázně v cizině do dvou měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději však vždy do jednoho roku ode dny, kdy důvod k výpovědi vznikl.
Zaměstnavatel se o důvodu k výpovědi pro porušení pracovní kázně nebo z důvodu, pro který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, dozví dnem, kdy jeho vedoucí zaměstnanec (§9 odst. 3 zák. práce), který je bezprostředně nebo výše nadřízen (a je tedy oprávněn tomuto podřízenému zaměstnanci ukládat pracovní úkoly a dávat mu k tomu účelu závazné pokyny) tomu, kdo porušil pracovní kázeň, získal vědomost (dověděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k výpovědi (srov. již odvolacím soudem zmiňovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2.11.1993, sp.zn. 6 Cdo 28/92, který byl publikován v časopise Právní rozhledy č. 9/96). Pro určení počátku běhu lhůty uvedené v ustanovení §46 odst. 3 zák. práce není významné, kdy zaměstnavatel důvod k výpovědi pro porušení pracovní kázně nebo z důvodu, pro který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, zjistil (tak tomu bylo podle právní úpravy obsažené v ustanovení §46 odst. 3 zák. práce účinné do 31. 12. 1988). Nemusí tu jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), že zaměstnanec porušil pracovní kázeň, které zpravidla není možné bez vyjádření zaměstnance k důvodu výpovědi. K tomu, aby začala běžet dvouměsíční lhůta k výpovědi z pracovního poměru, postačuje, aby zaměstnavatel získal vědomost (dověděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Uvedené samozřejmě nelze vykládat tak, že by zaměstnavatel měl přistupovat k výpovědi z pracovního poměru se zaměstnancem již na základě pouhého podezření ze skutků zakládajících důvod k takovému rozvázání pracovního poměru; dvouměsíční lhůta, během které musí být výpověď z pracovního poměru zaměstnanci dána (a také způsobem uvedeným v ustanovení §266a zák. práce doručena), má-li se jednat o platné rozvázání pracovního poměru, slouží mimo jiné také k tomu, aby zaměstnavatel mohl provést potřebné šetření, zda zaměstnanec skutečně porušil pracovní kázeň a zda šlo o porušení pracovní kázně intenzitou předpokládanou v ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, a aby se podle jeho výsledku rozhodl, zda přistoupí k výpovědi z pracovního poměru. Právní úprava nedává prostor ani pro výklad, že by tato lhůta začala běžet již na základě předpokladu (jakkoli by byl pravděpodobný), že takový důvod nastane, nebo na základě domněnky, že zaměstnavatel o porušení pracovní kázně mohl či dokonce musel k určitému datu vědět. Dvouměsíční lhůta, během které musí zaměstnavatel přistoupit k výpovědi z pracovního poměru (aby šlo o platný právní úkon), začíná plynout ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi z pracovního poměru pro porušení pracovní kázně nebo z důvodu, pro který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, prokazatelně (skutečně) dověděl.
Stejným způsobem ustanovení §46 odst. 3 zák. práce vyložil také odvolací soud v napadeném rozsudku, když za počátek běhu lhůty uvedené v ustanovení §46 odst. 3 zák. práce považoval den 3.9.1999, kdy se žalovaný (jeho vedoucí zaměstnanec Ing. R. Č.) dověděl (získal vědomost), že se žalobce dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce.
Dovolatel v tomto směru rovněž namítá, že odvolací soud „nesprávně posuzuje skutková zjištění“, neboť „nesprávně vychází z výpovědi Ing. Č., z níž usuzuje, že jím zjištěný nedostatečný počet fárání je výpovědním důvodem a že vzhledem k jeho zjištění dne 3.9.1999 byla dána výpověď po uvedené lhůtě“. Uplatňuje tedy dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění o tom, že žalovaný získal vědomost (dověděl se), že žalobce se dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k výpovědi z pracovního poměru (a které také popsal ve výpovědi ze dne 29.11.1999), nejpozději dne 3.9.1999, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z výsledků dokazování (zejména z výpovědi svědka Ing. R. Č., výrobního náměstka a nadřízeného žalobce, který tohoto dne naposled před dáním výpovědi kontroloval pochůzkovou knihu žalovaného), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř.; přitom svědeckou výpověď Ing. Č. hodnotil stejně jako soud prvního stupně a odchýlil se jen při posuzování právních důsledků uvedeného skutkového zjištění z hlediska ustanovení §46 odst. 3 zák. práce. Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, má uvedené skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, logický rozpor.
Namítá-li dovolatel, že „pro nedostatečnou četnost fárání a kontroly povrchových pracovišť výpověď žalobci dána nebyla“, že „výpovědním důvodem bylo nezajištění plnění ustanovení §7 odst. 6 vyhlášky ČBÚ č. 22/1989 Sb. v platném znění“, že „u porušování pracovní kázně, které bylo zjištěno protokolem č. 15/99, jde o naprosto nová zjištění“ a že „toto porušení pracovní kázně je mnohem vyšší intenzity než pouhý malý počet kontrol pracovišť“, když „tyto kontroly nebyly prováděny řádně a záznamy o výsledcích fárání a případně stanovených opatřeních nebyly v knihách na příslušných úsecích předloženy a dle zjištění nebyly patřičné záznamy provedeny“, a dovozuje-li z toho, že o tomto důvodu porušení pracovní kázně se dověděl až z protokolu č. 15/99 ze dne 18.10.1999, předkládá jiné od odvolacího soudu odlišné hodnocení důkazů (o důvodech výpovědi z pracovního poměru), na němž buduje vlastní (od odvolacího soudu odlišné) právní posouzení věci (že výpověď z pracovního poměru byla žalobci dána - z jiných než soudy zjištěných důvodů - v zákonné dvouměsíční lhůtě); napadá tak hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě - jak výše uvedeno - není způsobilým dovolacím důvodem. Zároveň tím uplatňuje nové - dosud v řízení neuplatněné - skutečnosti ve věci samé, což v dovolacím řízení ustanovení §241a odst. 4 o.s.ř. nepřipouští.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst.1 o.s.ř., §229 odst.2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 2.500,- Kč (srov. §7 písm. c), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.), celkem 2.575,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobci nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2003
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu