ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.1907.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 1907/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce K. F. P. a.s., proti žalovanému J. K., o 1,883.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 99/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2001 č.j. 19 Co 360/2001-52, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 1,883.400,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že žalovanému, který u něj pracoval od 1.1.1994 do 30.6.1999 jako producent, vyplatil v lednu 1999 zálohu na odměnu ve výši 1,883.400,- Kč, kterou měl žalovaný dostávat podle bodu 10 manažerské smlouvy za objem sjednaných obchodů; podle bodu 11 písm. a) manažerské smlouvy mu však odměna nenáležela v případě porušení pracovní smlouvy, zejména ustanovení o nedovoleném podnikání. Jelikož žalovaný (tím, že dne 19.5.1999 „byl zapsán jako jediný společník a jednatel firmy K F., S. K. s.r.o.“) porušil bod 16 písm. d) pracovní smlouvy, kde se zavázal, že „ve vztahu k jiné společnosti nebo obchodnímu partneru se vyvaruje zájmů, které by mohly ovlivnit jakákoli rozhodnutí, která by jako zaměstnanec mohl učinit jménem žalobce“, i ustanovení §75 zák. práce, nesplnil podmínky vzniku nároku na vyplacení odměny „a došlo tím k jeho bezdůvodnému obohacení“, které je povinen žalobci vrátit.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 2.11.2000 č.j. 13 C 99/2000-21, ve znění opravného usnesení ze dne 24.4.2001 č.j. 13 C 99/2000-36, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 30.150,- Kč k rukám jeho „právního zástupce“ JUDr. B. K. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že za situace, kdy samotná manažerská smlouva uzavřená mezi účastníky dne 12.5.1995 „neobsahuje vlastní specifikaci závažného způsobu porušení pracovních povinností žalovaným, kdy by mu nenáležel nárok na výplatu odměny“, nýbrž pouze odkazuje na znění pracovní smlouvy, která však ke dni žalobcem tvrzeného porušení pracovních povinností žalovaným takové ustanovení, které by bylo dostatečně určité a srozumitelné, neobsahuje, „nelze než dovodit, že žalovanému právo na výplatu odměny vzniklo“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5.9.2001 č.j. 19 Co 360/2001-52 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovanému vznikl nárok na vyplacení odměny podle manažerské smlouvy, neboť ustanovení bodu 16 písm. d) pracovní smlouvy ze dne 18.12.1998 je pro nedostatečnou určitost a srozumitelnost neplatné [§242 odst. 1 písm. b) zák. práce] a kromě toho je „natolik obecné, že z něj nelze dovodit tvrzené porušení pracovní kázně, které by sebou neslo následky předvídané článkem III. bod 11 písm. a) manažerské smlouvy“. Důvod pro zamítnutí žaloby přitom podle jeho názoru vyplývá i z ustanovení §29 zák. práce „ve znění platném v době vzniku právních vztahů mezi účastníky“ (tj. ve znění účinném do 31.12.2000), které neumožňovalo sjednání konkurenční doložky „v podobě upravené v §29 odst. 2 zák. práce ve znění účinném od 1.1.2001“, i kdyby „k takovému ujednání daly souhlas obě strany a jednalo by se jinak z hlediska určitosti a srozumitelnosti o platný právní úkon“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítal, že ustanovení čl. III bod 11 písm. a) manažerské smlouvy ze dne 12.5.1995 nelze považovat za konkurenční doložku ve smyslu ustanovení §29 odst. 2 zák. práce ve znění účinném od 1.1.2001, jak k tomu dospěl odvolací soud, ale za ustanovení omezující nárok žalovaného v postavení zaměstnance na výplatu odměny v případě porušení pracovní smlouvy či zájmu žalobce závažným způsobem, tj. „za další podmínky výkonu funkce výkonného producenta (mající charakter konkurenčního ujednání) a s ním souvisejícího nároku na výplatu odměny“. I kdyby však šlo o konkurenční ujednání, nelze je podle názoru dovolatele považovat bez dalšího za neplatné z důvodu, že takovéto ujednání zákoník práce platný v době uzavření předmětných smluv přímo neupravuje. S ohledem na ústavně zaručené právo na rovné podmínky při podnikání je třeba (jak dovodil též Ústavní soud) k hodnocení tzv. konkurenčních doložek „přistupovat individuálně“, což však odvolací soud neučinil a „nepřiměřeně aplikoval taková ustanovení zákona, která lze použít pro podporu argumentace přísné kogentnosti zákoníku práce a především pak pravidla, že co není zákonem výslovně povoleno, je zakázáno“. Kromě toho podle názoru žalobce ujednání bodu 16 písm. d) pracovní smlouvy nelze považovat za neurčité či nesrozumitelné, jak jej označily soudy, neboť jeho výkladem za použití zásad uvedených v ustanovení §35 odst. 2 obč. zák, resp. §240 odst. 3 zák. práce lze z hlediska způsobu jeho vyjádření dovodit, jaká vůle jím měla být vyjádřena. Protože žalovaný ke dni 19.5.1999 (kdy se stal jediným společníkem a jednatelem společnosti „K F., S. K. s.r.o.“ s totožným předmětem podnikání jako žalobce) svůj závazek vyplývající ze zmíněných ujednání účastníků porušil a toto porušení lze považovat za hrubé porušení smlouvy, poskytnutá odměna ve výši 1,883.400,- Kč mu nepřísluší. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, a rozsudek soudu prvního stupně „ve spojení“ s jeho opravným usnesením, zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť žádnou z námitek žalobce nelze považovat za opodstatněnou.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku svého rozsudku, není dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že žalobce nenavrhl, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Za situace, kdy dovolatel netvrdí (a ani z obsahu spisu nevyplývá), že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Na uvedeném závěru nic nemění ani poučení obsažené v závěru písemného vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu. Uvedl-li odvolací soud v poučení svého rozsudku (nad rámec ustanovení §157 odst. 1 o.s.ř.), že „je proti němu přípustné dovolání za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“, ačkoli nebyla splněna podmínka pro možnost posouzení přípustnosti dovolání dovolacím soudem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. (dovolatel nenavrhl přípustnost dovolání), pak šlo o nesprávné poučení o možnosti podání mimořádného opravného prostředku. Takové nesprávné poučení nemůže samo o sobě v rozporu se zákonem založit v posuzované věci přípustnost dovolání, resp. umožnit posouzení jeho přípustnosti dovolacím soudem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., jestliže podmínky přípustnosti dovolání (uvedené v ustanoveních §238 a 239 o.s.ř.) jinak splněny nejsou.
Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, je žalobce povinen ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst.1 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř. nahradit žalovanému náklady, které v dovolacím řízení vynaložil k účelnému uplatňování práva.
Žalovaný byl v dovolacím řízení zastoupen advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení §3 odst. 1 bod 6., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst.1) vyplývá, že žalovanému přísluší odměna za zastupování advokátem ve výši 7.500,- Kč. Vedle odměny za zastupování žalovanému náleží paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 7.575,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. dubna 2003
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senát