ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.1957.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 1957/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. M., o 9.414,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 C 248/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. ledna 2002 č.j. 9 Co 550/2001-41, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 9.414,- Kč s 11% úrokem od 1.1.1999. Žalobu odůvodnil tím, že, ačkoli jeho pracovní poměr u žalovaného, založený pracovní smlouvou ze dne 8.3.1995, skončil ke dni 15.12.1998 „dohodou - snížení stavu zaměstnanců“, žalovaný mu dosud nevyplatil „zákonné odstupné“ podle ustanovení §60a odst. 1 zák. práce ve výši dvojnásobku průměrného výdělku, „což činí dle údaje v zápočtovém listě 9.414,- Kč“.
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 23.5.2001 č.j. 8 C 248/2000-26 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že za situace, kdy v rámci dohody o rozvázání pracovního poměru účastníků ke dni 15.12.1998 „nebylo dohodnuto, že tato dohoda je odůvodněna snížením počtu pracovníků, tedy ust. §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce“, se žalobce domáhá vyplacení odstupného „bez právního důvodu“, jelikož měl možnost u žalovaného i nadále pracovat na místě, které pro něj bylo s ohledem na jeho zdravotní stav vhodné.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18.1.2002 č.j. 9 Co 550/2001-41 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě žalobci nevznikl nárok na odstupné podle ustanovení §60a odst. 1 zák. práce, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný rozhodl o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivity práce (účetní žalovaného uvedla do zápočtového listu žalobce jako důvod skončení pracovního poměru „snížení počtu zaměstnanců“, aniž by toto předem projednala se žalovaným), a tedy ani že by pracovní poměr žalobce u žalovaného skončil dohodou z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce namítal, že, i když mu bylo do zápočtového listu vyznačeno jako důvod skončení pracovního poměru „snížení počtu zaměstnanců“ na jeho žádost, je třeba považovat jednání osoby, která zápočtový list vystavila, za jednání samotného žalovaného zavazující jej vůči třetím osobám; proto podle názoru dovolatele „je existence předmětného nároku na vyplacení odstupného prokazována touto listinou“, zvláště není-li „z ničeho zřejmé“, že by tato osoba byla k uvedení písemných údajů ze strany žalobce či jiných osob nějak nucena. Jestliže v daném případě uvedla do zápočtového listu žalobce skutečnosti, které se nezakládají na pravdě, měla by odpovídat žalovanému za škodu, kterou mu tímto jednáním způsobila. Žalobce však přesto i nadále trvá na tom, že se jednalo o ukončení pracovního poměru z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce, o čemž svědčí i skutečnost, že nikdo jiný na jeho pracovní místo nenastoupil, a že tudíž jeho nárok na odstupné je dán. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]. Uvedené neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.] a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti k zaplacení částky 9.414,- Kč. Dovoláním dotčeným rozsudkem bylo tedy rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč. Protože dovolání není v posuzovaném případě podle hledisek uvedených v ustanovení §237 o.s.ř. přípustné, protože zákon v takovém případě - jak vyplývá z ustanovení §237 odst. 2 o.s.ř - nepřipouští dovolání ani na základě rozhodnutí dovolacího soudu (přípustnost dovolání nezakládá nesprávné poučení o dovolání udělené v závěru rozhodnutí odvolacího soudu bez přihlédnutí k uvedenému zákonnému omezení), je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst.5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. dubna 2003
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu