ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.198.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 198/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. J. F. proti žalované S. z. O., a.s., o 30.216,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 160/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2002 č.j. 27 Co 407/2001-158, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.150,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 24.591,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že u žalované pracoval od 1.4.1996 jako výrobní ředitel a že manažerskou smlouvou ze dne 31.3.1996 mu byla stanovena mzda 16.000,- Kč měsíčně. Za měsíc březen 1998 mu však žalovaná provedla „bez právního důvodu“ a „v rozporu s právními předpisy“ srážku ze mzdy ve výši 24.591,- Kč, a, ačkoli ji žalobce několikrát písemně upozornil „na protiprávnost jejího počínání“, odmítá mu neoprávněně sraženou částku doplatit.
Žalovaná namítala, že výplatu uvedené částky zadržela proto, že má vůči žalobci splatnou pohledávku v celkové výši 65.716,20 Kč, zahrnující dluh ve výši 52.000,- Kč z nevrácené půjčky, 5.000,- Kč z nevyúčtované zálohy, 7.633,70 Kč za přepravu materiálu a stavební práce na rodinném domku žalobce a 882,50 Kč za soukromé jízdy žalobce služebním vozem. Vzájemnou žalobou se proto domáhala, aby jí žalobce zaplatil 65.716,20 Kč „s příslušným úrokem z prodlení“ od 17.9.1998 do zaplacení.
Okresní soud Praha-východ (poté, co usneseními ze dne 22.9.1998 č.j. 3 C 160/98-35 a ze dne 26.11.1998 č.j. 3 C 160/98-49 „protinávrh žalované směřující proti žalobci“ vyloučil k samostatnému řízení, a co žalobce vzal zpět žalobu ohledně částky 500,- Kč) rozsudkem ze dne 26.11.1998 č.j. 3 C 160/98-54 žalované uložil, aby žalobci zaplatila 24.091,- Kč a náklady řízení ve výši 6.284,- Kč k rukám advokáta; současně připustil „zpětvzetí návrhu do částky 500,- Kč“ a řízení v této části zastavil. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalovaná učinila srážku ze mzdy „v rozporu se zákoníkem práce“ a že proto je povinna zadrženou mzdu žalobci proplatit.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20.1.2000 č.j. 27 Co 535/99-71 rozsudek soudu prvního stupně „v napadeném výroku I.“ (tj. ve vyhovujícím výroku ve věci samé) zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že v důsledku toho, že vyloučil nárok žalované uplatněný vzájemnou žalobou k samostatnému řízení, neposoudil, zda nárok žalobce nezanikl v důsledku započtení; v této souvislosti mu dal na zvážení, zda by nebylo vhodné řízení o obou návrzích účastníků opětovně spojit.
Okresní soud Praha-východ [poté, co usneseními ze dne 13.4.2000 č.j. 3 C 160/98-75 „protinávrh žalované spojil ke společnému projednání“ a připustil „rozšíření žaloby“ o další nedoplatky mzdy za leden a únor 1998 „na celkovou částku 30.216,- Kč“ a následně usnesením ze dne 6.6.2000 čj. 3 C 160/98-90 vzájemnou žalobu (kromě částky 5.000,- Kč) opětovně vyloučil k samostatnému řízení] rozsudkem ze dne 6.6.2000 č.j. 3 C 160/98-100, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 10.4.2001 č.j. 3 C 160/98-114, žalované uložil, aby žalobci zaplatila 25.216,- Kč a náklady řízení ve výši 4.683,- Kč k rukám „právního“ zástupce žalobce, zamítl „žalobní návrh žalobce směřující proti žalované na zaplacení dalších 5.000,- Kč“ a rozhodl, že „žalobce doplatí na soudním poplatku na účet Okresního soudu Praha-východ 24,- Kč“. Soud prvního stupně dovodil, že za situace, kdy mezi účastníky nebyl nijak sjednán způsob krácení základní měsíční mzdy žalobce stanovené manažerskou smlouvou, nebyla žalovaná oprávněna učinit jakoukoli srážku ze mzdy bez souhlasu žalobce. Vyjma částky 5.000,- Kč (uplatněné vzájemnou žalobou), kterou žalobce přijal jako provozní zálohu a při skončení pracovního poměru ji nevyúčtoval, je proto žalovaná povinna zbytek neproplacené mzdy za leden až březen 1998 ve výši 25.216,- Kč žalobci uhradit.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17.1.2002 č.j. 27 Co 407/2001-158 rozsudek soudu prvního stupně „v napadeném výroku I.“ (tj. ve vyhovujícím výroku ve věci samé) změnil tak, že se žaloba „co do 13.131,- Kč“ zamítá, „jinak“ jej potvrdil; současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení 937,- Kč k rukám Pavla Zapletala, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že oba účastníci jsou povinni zaplatit „státu na účet Krajského soudu v Praze u ČNB“, každý z nich 625,- Kč. Odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že v daném případě vzhledem ke znění manažerské smlouvy „nebylo možné provádět ze mzdy žalobce srážky sankčního charakteru“. Vycházeje ze znaleckého posudku JUDr. K. však na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že celkový nedoplatek mzdy žalobce za období od ledna do března 1998 činí toliko 17.085,- Kč. Jelikož podle názoru odvolacího soudu je třeba od této částky odečíst ještě 5.000,- Kč, představující část nároku žalované uplatněného vzájemnou žalobou, o kterém rozhodl pravomocně již soud prvního stupně, byla žaloba zamítnuta „ještě co do dalších 13.131,- Kč“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že odvolací soud při svém rozhodování vycházel pouze z manažerské smlouvy ze dne 31.3.1996 (a ze znaleckého posudku, na jejím základě vyhotoveného), podle které žalobci náležela základní měsíční mzda pouze ve výši 16.000,- Kč, a zcela pominul obsah platového výměru ze dne 28.2.1997, kterým byla žalobci stanovena základní měsíční mzda 20.500,- Kč, ačkoli žalobce (jak dovodil i soud prvního stupně) s touto změnou výše základní mzdy vyslovil souhlas tím, že konkludentně přijímal základní mzdu v nové výši. Odvolací soud tak oproti soudu prvního stupně „zúžil celou projednávanou záležitost toliko na znění manažerské smlouvy, aniž dostatečně přihlédl ke všem skutečnostem a provedeným důkazům“. Proto „rozhodujícím momentem“ posouzení oprávněnosti nároku žalobce je podle názoru dovolatele posouzení vztahu mezi manažerskou smlouvou a platovým výměrem, „pokud jde o to, která z tam uvedených částek je rozhodující při stanovení jeho základní měsíční mzdy“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, případně jako bezdůvodné odmítnuto, neboť dovolací námitky žalobce nelze považovat za opodstatněné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod č. 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je přípustné též proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovských práv, o určení (popření) otcovství nebo mateřství nebo o nezrušitelné osvojení (§238 odst. 2 o.s.ř.).
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.), nebo nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.); to neplatí u rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není, u rozsudků ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, a u rozsudků ve věcech upravených zákonem o rodině, leda že jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovských práv, o určení (popření) otcovství nebo mateřství nebo o nezrušitelné osvojení (§239 odst. 3 o.s.ř. ve vztahu k §237 odst. 2 a k §238 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalobce napadá „v plném rozsahu“ rozsudek odvolacího soudu, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení částky 13.131,- Kč zamítl, a ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 12.085,- Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Protože napadeným rozhodnutím odvolacího soudu (kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zčásti změněn a zčásti potvrzen) došlo k rozštěpení uplatněného nároku, je třeba přípustnost dovolání posuzovat vůči jednotlivým rozštěpeným nárokům samostatně.
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě, které byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jejích právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. V daném případě bylo žalobci potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno (na jeho právech nevznikla žádná újma a jeho postavení se v důsledku tohoto výroku v žádném ohledu nezhoršilo) a z tohoto důvodu není legitimován k podání dovolání v této části.
Rozsudek odvolacího soudu tudíž může být dotčen dovoláním žalobce pouze v rozsahu, v jakém byla jeho žaloba zamítnuta, tedy ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn; tímto měnícím výrokem odvolacího soudu přitom bylo rozhodnuto o nároku na peněžité plnění ve výši 13.131,- Kč. Dovoláním dotčeným rozsudkem bylo tedy rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč. Protože dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu není v posuzovaném případě podle hledisek uvedených v ustanovení §238 o.s.ř. přípustné, protože zákon v takovém případě - jak vyplývá z ustanovení §238 odst. 2 a §239 odst. 3 o.s.ř - nepřipouští dovolání ani na základě rozhodnutí soudu (přípustnost dovolání nezakládá nesprávné poučení o dovolání udělené v závěru rozhodnutí odvolacího soudu bez přihlédnutí k uvedenému zákonnému omezení), a protože dovolatel netvrdí (a ani z obsahu spisu nevyplývá), že by měnící rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. odmítl.
Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, je žalobce povinen ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst.1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam) o.s.ř. nahradit žalované náklady, které v dovolacím řízení vynaložila k účelnému uplatňování práva.
Žalovaná byla v dovolacím řízení zastoupena advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení §3 odst.1 bod 5, §10 odst.3, §14 odst.1, §15, §16 odst. 2 a §18 odst.1) vyplývá, že žalované přísluší odměna za zastupování advokátem ve výši 2.075,- Kč. Vedle odměny za zastupování žalované náleží paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst.3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 2.150,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. června 2003
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu