ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.199.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 199/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Z., spol. s r. o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ing. J. F., zastoupenému advokátem, o 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp.zn. 3 C 253/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. února 2002 č.j. 23 Co 19/2002-156, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 17.325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 200.000,- Kč s 12% úrokem od 24.5.1999 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný u něj pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 1.12.1996 ve funkci ředitele divize a že v čl. IV odst. 2 pracovní smlouvy se zavázal po dobu 18 měsíců nepodnikat v obchodním odvětví žalobce. Protože žalovaný tento závazek nedodržel (po skončení pracovního poměru dohodou ke dni 12.3.1999 začal „okamžitě vyvíjet konkurenční činnost“ směřující mj. k založení vlastní obchodní společnosti „L. P., s.r.o.“ se stejným předmětem podnikání jako žalobce), vznikla mu povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 200.000,- Kč.
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 12.6.2001 č.j. 3 C 253/2000-140 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 28.950,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že konkurenční ujednání účastníků obsažené v pracovní smlouvě ze dne 1.12.1996 je „svým způsobem diskriminační pro žalovaného“ a je v rozporu s ustanovením §7 odst. 2 zák. práce (podle kterého nikdo nesmí výkon práv a povinností vyplývajících z pracovního poměru zneužít na újmu jiného účastníka pracovněprávního vztahu) i s Čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, a proto je neplatné. Podle názoru soudu prvního stupně nelze po žalovaném spravedlivě požadovat, aby se „bez jiné adekvátní výhody“ poskytnuté žalobcem po dobu 18 měsíců pod hrozbou smluvní pokuty 200.000,- Kč zdržel samostatného či nesamostatného podnikání nebo jiné konkurenční činnosti v obchodním odvětví žalobce, neboť by tak „byl vyloučen zcela ze svého práva na svobodnou volbu povolání a na právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.2.2002 č.j. 23 Co 19/2002-156 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 11.650,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud zdůraznil, že s ohledem na „zásadně kogentní povahu“ ustanovení zákoníku práce mohou účastníci pracovněprávních vztahů uzavřít jen takové typy dohod, které jsou upraveny pracovněprávními předpisy, a jejich smluvní volnost se může uplatnit jen tam, kde to pracovněprávní předpisy umožňují (§244 odst. 1 zák. práce). Jestliže tedy zákoník práce platný v době uzavření pracovní smlouvy mezi účastníky dne 1.12.1996 neznal pojem konkurenční doložky ani neumožňoval dohodnout smluvní pokutu (možnost sjednat v pracovní smlouvě tzv. konkurenční doložku byla upravena až novelou zákoníku práce č. 155/2000 Sb.), je nutno podle jeho názoru „v době před účinností této novely považovat takové ujednání za neplatné, neboť bylo v rozporu s tehdejším zněním zákoníku práce“. Současně se odvolací soud „ztotožnil“ i s úvahou soudu prvního stupně, který dovodil neopodstatněnost uplatněného nároku vycházeje z ustanovení §29 odst. 2 zák. práce (ve znění účinném od 1.1.2001), z ustanovení §7 odst. 2 zák. práce a z Čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Přípustnost dovolání spatřoval v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, neboť podle jeho názoru „po přijetí z.č. 155/2000 Sb. nebyla podobná právní věc v rozhodování dovolacího soudu řešena“. Dovolatel především namítal, že konstrukce předmětné konkurenční doložky „kopírovala“ právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 1.11.1995, sp. zn. II. ÚS 192/95 a že k aplikaci konkurenčních ujednání v pracovních smlouvách přistoupil teprve po publikaci uvedeného nálezu. Soudy však zmíněný nález zcela pominuly, ačkoli se jedná o „zřejmou analogii“, přičemž soud prvního stupně naopak použil „per analogiam“ právní úpravu přijatou až v roce 2000, která ve srovnání se zmíněným nálezem „je svým obsahem dané právní věci vzdálená“ a „paradoxně daleko přísnější k zaměstnancům v obdobné situaci, jakou navodil svým jednáním žalovaný, neboť se vztahuje i na prostý pracovněprávní vztah a nikoliv pouze na konkurenční podnikatelskou činnost“. Zdůraznil proto, že by sjednanou smluvní pokutu nemohl nikdy uplatňovat v případě, kdyby se žalovaný stal pouhým zaměstnancem u konkurenční společnosti, neboť „si byl vědom nepřekročitelnosti kogentní pracovněprávní úpravy v té době a prosté zaměstnání u konkurenčního subjektu vůbec předmětná konkurenční doložka nepostihovala“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby „rozhodnutí napadené dovoláním bylo potvrzeno“, neboť podle jeho názoru dovolání žalobce „nesplňuje podmínky §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.“ (napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam) a ani žádnou z jeho námitek nelze považovat za opodstatněnou.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno (správnost skutkových zjištění dovolatel nenapadá), že žalovaný pracoval u žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 1.12.1996 jako „ředitel divize“. V pracovní smlouvě (čl. IV. bod 2.) se žalovaný zavázal, že „se zdrží po dobu 18 měsíců od skončení pracovního poměru samostatného nebo i nesamostatného podnikání nebo jiné konkurenční činnosti v obchodním odvětví zaměstnavatele“. Pro případ nedodržení uvedeného závazku byla mezi účastníky sjednána „smluvní pokuta“ ve výši 200.000,- Kč s tím, že „zaplacením této smluvní pokuty není dotčeno právo zaměstnavatele na náhradu škody“. Pracovní poměr účastníků byl rozvázán dohodou ke dni 12.3.1999 a žalovaný začal ještě v témže roce samostatně podnikat ve stejném předmětu činnosti jako žalobce (koupě a prodej plastových desek).
Za tohoto skutkového stavu odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - řešil mimo jiné právní otázku, zda ujednání účastníků obsažené v článku IV. bodě 2. pracovní smlouvy ze dne 1.12.1996 je platným právním úkonem. Poznatky, jež byly získány v souvislosti se sledováním pravomocných rozhodnutí soudů (srov. §28 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích, ve znění pozdějších změn a doplňků), nasvědčují tomu, že tato právní otázka je odvolacími soudy dosud rozhodována rozdílně. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
V rámci posuzování platnosti ujednání účastníků obsaženého v článku IV. bodě 2. pracovní smlouvy ze dne 1.12.1996 je třeba - z hlediska určení povahy práv a povinností, které mají být obsahem právního vztahu tímto právním úkonem založeného - přihlédnout především ke skutečnosti, že jeho předmětem měla být ochrana žalobce po skončení pracovněprávního vztahu účastníků před činností žalovaného, která by měla soutěžní povahu. Předmětem ochrany měly být - jak se podává z obsahu samotného ujednání - skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné a mají být podle vůle podnikatele utajeny. Z uvedeného vyplývá, že se jednalo o ujednání vyplývající z ochrany obchodního tajemství (srov. §17 až §20 obch. zák.) upravující vzájemné vztahy účastníků v době po skončení jejich pracovního vztahu. Protože možnost sjednání tzv. konkurenční doložky nebyla ještě v té době jako smluvní typ v českém právním řádu upravena (srov. bod 18. zákona č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), příslušelo platnost ujednání účastníků vzhledem k jejich obsahu posuzovat na základě příslušných ustanovení občanského, resp. obchodního zákoníku. S přihlédnutím k tomu, že vlastní podstatou posuzované věci zůstává zachování rovnosti účastníků v jejich právu podnikat garantované Čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. k tomu nález Ústavního soudu ČR ze dne 1.11.1995 sp. zn. II. ÚS 192/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, roč. 1995, pod č. 73, na který odkazuje sám dovolatel), je třeba - s ohledem na uvedenou maximu - především zvažovat vyváženost vzájemných práv a povinností, které účastníkům z ujednání ze dne 1.12.1999 vyplývaly.
Převzetí povinnosti, aby žalovaný využíval po skončení pracovního vztahu svojí odborné kvalifikace jen v omezeném rozsahu, nepochybně zakládá nerovnost účastníků v jejich právu podnikat. Proto je tím spíše odůvodněn požadavek, aby tomuto závazku odpovídal jiný závazek žalobce, který by uvedené omezení kompenzoval. Z uvedených důvodů je třeba chápat ujednání o tzv. konkurenční doložce jako vzájemný (synallagmatický) závazek, při němž si bývalí účastníci pracovního poměru poskytují hospodářský prospěch navzájem a jsou si navzájem dlužníky i věřiteli. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.4.2002 sp. zn. 21 Cdo 1276/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, roč. 2002, pod poř. č. 132). Protože v daném případě výraznému omezení žalovaného po dobu 18 měsíců v jeho právu podnikat neodpovídá jakýkoliv závazek žalobce, je závěr odvolacího soudu o neplatnosti tohoto ujednání účastníků – byť založen na ne zcela přiléhavých důvodech - správný.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný, a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jeho práva, spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 17.250,- Kč (srov. §3 odst.1 bod 5, §10 odst.3 a §18 odst.1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst.3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.), tedy celkem 17.325,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. června 2003
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu