ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.2032.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 2032/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. H., zastoupeného advokátkou, proti žalované S. ž. d. c., státní organizace, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 19 C 396/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. července 2002, č.j. 16 Co 190/2002-108, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 30. 8. 1999 žalovaná (její právní předchůdkyně Č. d., státní organizace) sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobce není zdravotně způsobilý konat dále dosavadní práci dělníka v tiskárně a žalovaná nemá možnost nabídnout mu práci, která by odpovídala jeho zdravotnímu stavu.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď je neplatná. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že jeho zdravotní stav se od doby, kdy došlo k dohodě o změně pracovní smlouvy na nově sjednaný druh práce - dělník v tiskárně (28. 1. 1999), nezměnil. Jeho zdravotní omezení (změněná pracovní schopnost) byla žalované známa ještě před uzavřením dohody o změně pracovní smlouvy. Je-li žalobce nezpůsobilý ke své práci podle lékařského posudku, pak je nezpůsobilý od počátku, kdy byl na toto místo podle dohody zařazen.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 1. 2002, č.j. 19 C 396/99-93, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že byla naplněna skutková podstata výpovědního důvodu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce. Vycházel přitom z toho, že podle lékařského posudku MUDr. A. J. ze dne 2. 4. 1999, který odpovídá všem požadavkům ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce, žalobce pozbyl dlouhodobě vzhledem ke svému zdravotnímu stavu způsobilost konat dále dosavadní práce dělníka v tiskárně, které vykonával od 1. 2. 1999 na základě dohody účastníků ze dne 28. 1. 1999. Žalovaná neměla možnost žalobce dále zaměstnat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, ani v místě jeho bydliště, a to ani po předchozí průpravě, neboť neměla k dispozici žádné volné pracovní místo, na kterém by byl žalobce vzhledem ke svému zdravotnímu stavu schopen pracovat. Námitkou žalobce, že nepozbyl dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci, neboť ji od počátku neměl, se soud nezabýval; podle jeho přesvědčení je rozhodující toliko příslušný lékařský posudek, zatímco objektivní stav zaměstnance není rozhodující. Za platnou považoval také dohodu o změně pracovní smlouvy uzavřenou mezi účastníky dne 28. 1. 1999, neboť se nejedná o právní úkon, který by se příčil svým obsahem nebo účelem zákonu nebo jej obcházel, ani se jinak nepříčil zájmu společnosti. Touto dohodou se žalobce ani předem nevzdal žádných svých práv. Skutečnost, že se dodatečně ukázalo, že na předmětném pracovišti jsou podmínky, za kterých žalobce z hlediska svého zdravotního stavu není schopen vykonávat práci dělníka v tiskárně, nemůže mít na platnost uvedené dohody vliv.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 7. 2002, č.j. 16 Co 190/2002-108, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně vycházel z toho, že úspěšné použití výpovědního důvodu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce závisí na příslušném posudku o zdravotním stavu zaměstnance. Tyto náležitosti splňoval posudek lékařky o nezpůsobilosti žalobce dlouhodobě konat dále dosavadní práci vzhledem k jeho zdravotnímu stavu ze dne 2. 4. 1999, který byl navíc k odvolání žalobce potvrzen. Pro účely rozhodnutí o platnosti výpovědi podle §46 odst. 1 písm. d) zák. práce není ani podle odvolacího soudu rozhodné, že žalobce případně nebyl způsobilý vykonávat práci, o kterou se jedná, již v okamžiku, kdy k jejímu výkonu nastoupil. Za správné také považoval, že soud prvního stupně nepřipustil důkaz znaleckým posudkem, jímž mělo být prokázáno, jednak, že se zdravotní stav žalobce v průběhu prvního pololetí roku 1999 nezhoršil, a jednak, zda žalobce případně trpí nemoci z povolání, protože i to jsou okolnosti, které na rozhodnutí ve věci nemohou mít vliv.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že soudy velice striktně a úzce vyložily ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce, když vycházely ze splnění ryze formálních zákonných znaků. Podle přesvědčení žalobce bylo prokázáno, že stejné podmínky na pracovišti i stejný žalobcův zdravotní stav zde byly i při uzavírání dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 28. 1. 1999. Žalobce byl proto na uvedené pracoviště zařazen velice nevhodně a v rozporu ze zákonem. Je názoru, že dohoda o změně pracovní smlouvy ze dne 28. 1. 1999 je neplatná podle ustanovení §242 odst. 1 písm. a) a c) zák. práce. Jazykovým a logickým výkladem ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce je podle dovolatele nutno dospět k tomu, že, nemá-li zaměstnanec způsobilost konat práci na příslušném pracovišti již od počátku, nemůže ji následně pozbýt. Proto byl soud povinen přezkoumat správnost obou posudků nejen po stránce formální, ale i po stránce věcné, což neučinil. Namítá dále, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže soud vyslovil názor, že provedený znalecký posudek byl pro rozhodnutí věci nadbytečným. Není mu totiž jasné, jakým způsobem by se měl zaměstnanec bránit v případě, kdy se subjektivně necítí být nezpůsobilým pro dosavadní práci a lékař dospěje naprosto bezdůvodně k závěru opačnému. Nesprávnost postupu soudu spatřuje v tom, že byl zamítnut důkazní návrh týkající se vyžádání zdravotní dokumentace žalobce od MUDr. B. a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, specializace nemoci z povolání. Připomíná, že na „předmětném“ pracovišti jsou nové stroje moderního typu, čímž se podstatně snížila prašnost a hlučnost, resp. toto pracovní prostředí je již pro něj vyhovující. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně, k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, je zároveň jen takové, v němž odvolací soud řešil právní otázku, která byla v projednávané věci pro rozhodnutí sporu mezi účastníky určující (tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu nezměněno), přičemž současně musí být splněna podmínka, že právní význam rozhodnutí se dotýká rozhodovací činnosti soudu vůbec (má obecný dopad na případy obdobné povahy).
V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil [v souvislosti s výkladem ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce] právní otázku, ke kterému okamžiku je třeba posuzovat, zda zaměstnanec pozbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 30. 8. 1999 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 31. 12 2000, tj. do dne kdy nabyly účinnosti zákony č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, č. 220/2000 Sb., o změnách některých zákonů v souvislosti s přijetím zákona o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, č. 238/2000 Sb., o Hasičském záchranném sboru České republiky a o změně některých zákonů, č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (zákon o Probační a mediační službě) a č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů ( dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze pozbyl-li zaměstnanec podle lékařského posudku nebo rozhodnutí orgánu státní zdravotní správy nebo sociálního zabezpečení dlouhodobě způsobilosti konat dále dosavadní práci nebo ji nesmí konat pro onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, anebo dosáhl-li na pracovišti určeném rozhodnutím příslušného orgánu hygienické služby nejvyšší přípustné expozice.
Při posuzování platnosti výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce je podstatné, zda je zaměstnanec způsobilý konat dosavadní práci vzhledem ke svému zdravotnímu stavu. Objektivizaci vztahu práce, kterou dosud vykonával, ke zdravotnímu stavu zaměstnance, svěřuje zákon odbornému posouzení [srov. slova „…podle lékařského posudku nebo rozhodnutí orgánu státní zdravotní správy nebo sociálního zabezpečení…“ v §46 odst. 1 písm. d) zák. práce], ze kterého musí vyplývat jednoznačný závěr, že zaměstnanec pozbyl dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci. Lékařský posudek o trvalé zdravotní nezpůsobilosti k plnění pracovních úkolů vydává příslušný obvodní lékař, lékařská poradní komise, případně posudková komise sociálního zabezpečení (srov. ustanovení §17 odst. 2 a §18 směrnice ministerstva zdravotnictví ze dne 16. prosince 1967, o posuzování zdravotní způsobilosti k práci, registrované v částce 1 Sbírky zákonů Československé socialistické republiky, ročník 1968, a §21 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu). Jak vyplývá z ustanovení §1 odst. 1 písm. b) a §3 vyhlášky ministerstva dopravy č. 101/1995 Sb., kterou se vydává Řád pro zdravotní a odbornou způsobilost osob při provozování dráhy a drážní dopravy, u fyzických osob provádějících ostatní činnosti při provozování dráhy a drážní dopravy a uchazečů o výkon těchto činností zdravotní způsobilost posuzuje a posudek o zdravotní způsobilosti vydává lékař závodní preventivní péče („posuzující lékař“). Přezkoumání správnosti tohoto rozhodnutí se lze domáhat postupem podle ustanovení §77 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu; to žalobce, ovšem bez úspěchu, učinil.
Byl-li posudek nebo rozhodnutí podle §46 odst. 1 písm. d) zák. práce vydán v souladu s právními předpisy, nepodléhá toto správní rozhodnutí z hlediska svého obsahu přezkoumání soudem v řízení zahájeném na návrh zaměstnance podle ustanovení §64 zák. práce a soudy obou stupňů správně z uvedeného rozhodnutí vycházely (§135 odst. 2 o.s.ř.). Z ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce dále vyplývá, že zjištění soudu, zda zaměstnanec ztratil způsobilost konat dosavadní práci, se vztahuje k obsahu lékařského posudku (nebo rozhodnutí příslušného orgánu), neboť jedině jim svěřuje zákon oprávnění rozhodnout o ztrátě způsobilosti konat dosavadní práci. Pro posouzení platnosti výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce tak není důležité, zda zaměstnanec nebyl schopen práci vykonávat již při nástupu do zaměstnání, ale, byl-li a kdy vydán posudek nebo rozhodnutí o tom, že je dlouhodobě nezpůsobilý konat dále dosavadní práci. Proto okolnost, jaký byl zdravotní stav žalobce v době, kdy byl dohodou ze dne 28. 1. 1999 převáděn na jinou práci (a tedy i otázka platnosti takové dohody), nemohou mít žádný vliv na posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce. Jinak řečeno vyřešení této další právní otázky (v dovolání žalobce předkládané) nemůže být pro posouzení projednávané věci určující.
Žalobce rovněž namítá, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže soud vyslovil názor, že případně provedený znalecký posudek by byl pro rozhodnutí věci nadbytečným, a nevyžádal zdravotní dokumentaci od MUDr. B.; uplatňuje tedy též dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Ani tuto námitku však nelze považovat za důvodnou.
Podle ustanovení §120 odst. 1 o.s.ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.
Citované ustanovení ukládá (spolu s ustanovením §79 odst. 1 a §101 odst. 1 o.s.ř.) účastníku tzv. důkazní povinnost, tj. povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Zároveň ve větě druhé zakládá oprávnění soudu posoudit důkazní návrhy a rozhodnout, které z těchto důkazů provede. Při úvaze o tom, kterému důkaznímu návrhu vyhoví, vychází soud především z toho, zda nabízené důkazy mohou přispět k objasnění skutkového stavu věci (tedy ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy významné pro právní posouzení věci). Soud neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné nebo které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby byl účelově prodloužen spor; uvedené platí i v odvolacím řízení (§211 o.s.ř.).
Potřeba provedení důkazu znaleckým posudkem a zdravotní dokumentací žalobce od MUDr. B. nevyšla v řízení najevo s ohledem na právní názor, který soud ve věci zaujal (že rozhodující je obsah existujícího lékařského posudku ze dne 2. 4. 1999 – jako správního rozhodnutí, který byl k odvolání žalobce potvrzen); proto provedení navržených důkazů nemohlo přispět k objasnění skutkového stavu z hlediska uvedeného právního posouzení. Za této situace tedy odvolací soud - vzhledem k výše uvedenému - postupoval v souladu s ustanovením §120 odst. 1 věty druhé a §211 o.s.ř., když rozhodl, že důkaz znaleckým posudkem by byl pro rozhodnutí věci nadbytečným, a nevyžádal ani zdravotní dokumentaci od MUDr. B.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. července 2003
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu