ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.2045.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 2045/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeněka Novotného v právní věci žalobce P. M., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. d., a. s., o 3.685,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 18 C 186/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. dubna 2002, č. j. 9 Co 78/2002-50, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 3.685,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 12. 4. 2000 do zaplacení. Žalobu odůvodňoval tím, že u žalované je zaměstnán jako vedoucí obsluhy vlaků a že dne 8. 3. 2000 využil své ústavou zaručené právo na stávku a zúčastnil se výstražné stávky vyhlášené a organizované O. s. ž. Při vyúčtování mzdy za měsíc březen 2000 byla žalobci zaměstnavatelem – žalovanou snížena výkonová odměna o částku 3.685,- Kč z důvodu neplnění služebních povinností dne 8. 3. 2000. Žalobce je přesvědčen, že žalovaná žalobci srazila z odměny částku 3.685,- Kč neoprávněně (v rozporu s ustanovením §121 zákoníku práce); účast žalobce na výstražné stávce není porušením pracovní kázně a tuto stávku nelze považovat ani za nezákonnou. Navíc žalobce jako zaměstnanec, v rozporu s ustanovením §24 bodu 5 Řádu pro odměňování zaměstnanců Č., s.o., nebyl před výplatou mzdy seznámen s hodnocením a výší výkonové odměny určené k výplatě; zároveň byl porušen §24 bod 6 téhož předpisu. Přes opakované výzvy odmítá žalovaná žalobci žalovanou částku zaplatit.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 14. 5. 2001, č. j. 18 C 186/2000-30, žalované uložil zaplatit žalobci částku 3.685,- Kč s 10% úrokem z prodlení ode dne 12. 4. 2000 do zaplacení a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 7.001,- Kč k rukám Mgr. M. V., „právního zástupce žalobce“. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že účast žalobce ve stávce nelze považovat za závažné porušení pracovní kázně a za důvod pro stržení výkonové odměny. Vycházel přitom z toho, že žalobce jindy než dne 8. 3. 2000 své služební povinnosti plnil a že uvedeného dne nenastoupil ve 12.00 hod. do vlaku a způsobil jeho zpoždění. Protože ale v té době proběhla řádně stávka vyhlášená Asociací samostatných odborů, ke které se po splnění veškerých podmínek připojil i O. s. ž., a protože tato stávka měla jasně stanovené cíle a její konání bylo včas a řádně oznámeno žalované, nesmělo být žalobci ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednání bráněno účastnit se ve stávce.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 16. 4. 2002, č. j. 9 Co 78/2002-50, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady odvolacího řízení 4.650,- Kč „na účet jeho právního zástupce“ Mgr. M. V., advokáta. Shodně ze soudem prvního stupně dospěl k závěru, že dne 8. 3. 2000 se konala výstražná stávka, k níž se připojil i svaz železničářů, a že žalobce v určené době stávky, tedy od 12.00 do 12.15 hod., nevykonával svou pracovní činnost, když před tím oznámil, že se ke stávce připojí. Vycházeje dále z toho, že právo na stávku je zaručeno článkem 27 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a že jediným zvláštním zákonem, který se otázkou stávky a práva na ni v současné době zabývá, je zákon č. 2/1991 Sb., který upravuje stávku jen ve sporu u uzavření kolektivní smlouvy, dovodil, že ostatní stávky, tj. stávky z jiných důvodů, než které upravuje zákon o kolektivním vyjednávání, nejsou zakázané a ani nejsou nezákonné. K tomu, aby mohly být považovány za nezákonné, je třeba soudního rozhodnutí, ve kterém by stávka za nezákonnou byla prohlášena. Vzhledem k tomu, že o stávce ze dne 8. 3. 2000 jako o nezákonné rozhodnuto nebylo, pak legálnost této stávky vylučuje použít vůči žalobci jako stávkujícímu sankce postihující porušení pracovní kázně proto, že práci v důsledku stávky nekonal. Protože žalobci byly sníženy výkonové odměny za to, že v době stávky od 12.00 do 12.15 hod. neplnil své pracovní úkoly, ač z tohoto jeho nekonání pracovní činnosti nelze vyvozovat vůči zaměstnanci žádné sankce, tedy ani přistoupit ke snížení výkonové odměny, na kterou by žalobci jinak vznikl nárok, soud prvního stupně nepochybil, jestliže žalobě v celém rozsahu vyhověl.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že odvolací soud zcela nepodloženě uzavírá, že za nezákonnou stávku lze považovat pouze takovou akci, při které byly naplněny předpoklady stanovené v §20 zákona č. 2/1991 Sb., a ostatní stávky, tj. stávky z jiných důvodů, než které upravuje zákon o kolektivním vyjednávání, nejsou zakázány a nejsou tedy nezákonné. Zákon totiž nepředepisuje žádné zvláštní řízení o tom, zda jiná stávka než stávka podle zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, je legální či ne. Soud měl tuto otázku řešit jako otázku předběžnou, zejména když občanský soudní řád jej nijak v tomto směru neomezuje. Nezabýval-li se tedy odvolací soud především otázkou legálnosti (zákonnosti) stávky, které se žalobce dne 8. 3. 2000 zúčastnil, spočívá rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci – otázce legálnosti, zákonnosti protestní akce dne 8. 3. 2000. Dovolatelka je přesvědčena, že se o takovou stávku nejednalo, a proto byly zcela splněny důvody pro krácení výkonové odměny žalobci za měsíc březen 2000. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 14. 5. 2001, „č. j. 18 C 186/2000“ zrušil a aby věc vrátil k dalšímu řízení.
V průběhu dovolacího řízení, zákonem č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti Č. d., státní organizaci S. ž. d. c. a o změně zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení se sdělením Ministerstva dopravy a spojů č. 524/2002 Sb., o vyhlášení dne vzniku akciové společnosti Č. d., došlo ke dni 1. ledna 2003 ke vzniku akciové společnosti Č. d., a státní organizace S. ž. d. c. Státní organizace Č. d., zanikla výmazem z obchodního rejstříku dnem 7. 4. 2003.
Usnesením ze dne 23. 6. 2003, č.j. 21 Cdo 2045/2002-68, Nejvyšší soud České republiky v souladu s ustanovením §107 odst. 1 o.s.ř. rozhodl, že Č. d., a. s., jsou procesním nástupcem dosavadní žalované Č. d., státní organizace, a s touto žalovanou nadále jednal.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 3.685,- Kč s příslušenstvím. Dovoláním napadeným rozsudkem tedy bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč. Dovolání proti uvedenému rozsudku proto podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není přípustné ani kdyby dovolací soud dospěl ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že písemné vyhotovení rozsudku odvolacího soudu obsahovalo chybné poučení o tom, že „dovolání je přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“. Nesprávné poučení odvolacího soudu o dovolání může mít totiž - jak vyplývá z ustanovení §240 odst. 3 o.s.ř. - význam jen tehdy, jestliže spočívalo v uvedení delší než zákonné lhůty k podání tohoto mimořádného opravného prostředku nebo poskytlo-li účastníkům v rozporu se zákonem informaci, že dovolání není přípustné; v uvedených případech, jakož i tehdy, neobsahuje-li poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, lze podat dovolání buď ve lhůtě, která byla v poučení uvedena v delším trvání než dva měsíce od doručení rozsudku (v prvním z uvedených případů), nebo do čtyř měsíců od doručení (ve zbývajících případech). Nesprávné poučení odvolacího soudu, že dovolání je přípustné, nezakládá samo o sobě přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jestliže není založena podle hledisek uvedených v ustanovení §237 o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. července 2003
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu